Projíždění Albánií bylo navigačně složitější, protože programy naší navigace GPS tuto zemi „neznaly“. Takže nám navigace „zhasla“ někde na západním okraji Skhöderu. Město Skhodër (česky Škodra) je první albánské město jižně od hranic s asi 113 tis. obyvateli.
Obsah článku
Skhodër Albánie
Město bylo založeno někdy v době antiky před naším letopočtem. Po r. 168 př. n. l. součástí Římské říše, neboli město je určitě starší než Praha o nějakých 1200 let, ale spíše více. Městem jsme jen projeli, nicméně vzhledem k tomu, že nám nefungovala již navigace, projeli jsme jej trochu více, než jen po hlavním tahu a dostali jsme se do bočních ulic.
Hlavní tahy městem jsou celkem přijatelné, méně přijatelný je způsob jízdy tam, ale vedlejší ulice a městské oblasti ukázaly, že jde o poměrně špinavé, nebo spíše neudržované město, s velkým počtem chudých obyvatel, z nichž část se živí všelijak. Na chodníku je tam možné koupit třeba čerstvě zabité neoškubané slepice (neodkrvené) ale i jiná zvířata, staré oblečení i jakési koberce. Spatřili jsme tam, trochu zdálky, i chudinské slumy, ale ne ve velkém rozsahu.
Zajímavé bylo to, že čím více na jih pojedete, tím jsou Albánská města a osady čistější a výstavnější, srovnatelné i s řeckými nebo černohorskými městy, nicméně severní část Albánie svá města příliš nehýčká. Šli jsme se tam projít a z jednoho paneláku z druhého patra začal jakýsi Albánec močit z balkónu dolů, tak tak se nám podařilo uhnout, ale dopadlo to dobře. Ani se nepodíval, jestli náhodou dole nikdo neprochází.
Albánie autem zkušenosti
První dojem z Albánie v prvních desítkách minut nebo hodin cestování byl proto spíše negativní, ale to jsme ještě nepoznali žádné osobní setkání s Albánci, které náš názor značně korigovalo v dobrém smyslu. Druhým, a již skutečně navštíveným městem toho dne, byl Dürres (česky Drač).
Město Drač
Drač je nejstarší a druhé největší město Albánie s asi 116 tis. obyvateli, námořní přístav situovaný na východním pobřeží Jaderského moře při severním okraji Dračské zátoky, asi 30 km západně od Tirany. V letech 1914–1920 byla Drač hlavním městem Albánie.
Drač založili pod jménem Epidamnós řečtí osadníci z Korintu a Kerkyry roku 627 př. n. l. je to tedy město o nějakých 1 600 let starší než Praha. Do města vede jediná albánská dálnice, (no dálnice, říkají tomu tak, ale parametry dálnic, jak je známe z Evropy, ta komunikace nemá). Je to čtyřproudá silnice oddělená ve směrech jízdy svodidly, ale převážně bez odstavných pruhů. A neplatí se tam. Má však kvalitní povrch a umožňuje rychlou jízdu.
Drač je nejdůležitějším osobním i nákladním přístavem Albánie a také turisticky vyhledávaným přímořským letoviskem – hlavní pláž města je plná výškových budov hotelů a restaurací.
Jakási Main Street v albánském pojetí u pláží města Dürres je čtyřproudá Rruga Pavarësia. Současně plní funkci společenského centra města. Chtěli jsme tam zaparkovat, abychom se zašli vykoupat v moři, zchladit se a současně spláchnout pot po dlouhé cestě, ale nepodařilo se nám to, takže jsme odbočili doleva a zaparkovali v obytné zástavbě ve slepé ulici před staršími, 4 patrovými domy nedaleko bulváru, asi tak 60 metrů od něj. Bylo tam volno, neplatil se žádný poplatek a kdyby někdo tam chtěl jet, pak GPS toho místa je. 41°18’36.651″N, 19°29’10.083″E.
Naproti přes ulici, na rohu v uličce, kterou jsme pak směřovali k pláži byla garáž, jejíž majitel, Ital, (jak jsme zjistili, v Albánii žije poměrně dost Italů, a pokud se tam lze nějakou cizí řečí relativně snadněji domluvit, je to italština), se přišel podívat na náš bydlík Peugeot Boxer, (naše domorobo vybavení až tak neocenil, ale ani nepomlouval), a pak nás pozval do jeho garáže, kde se skvěl velmi pěkný mikrobus Mercedes Viano, v luxusním provedení s otáčecími předními sedadly, do lůžkové úpravy sklápěcími lavicemi, zabudovaným stolkem a malou kuchyňkou, který používal ke stejnému účelu jako my. (Byl to už druhý kolega bydlíkář v Albanii, první byl ten celník na hraničním přechodu, viz text výše).
Pohovořili jsme si o našich autech i cestách, každý jsme hájili to své auto a pak se vydali koupat na pláž. Několikakilometrová pláž je po pravé straně bulváru Rruga Pavaräsia, oddělená domy ve vzdálenosti cca 100 metrů od této široké městské třídy. My jsme se koupali na místě GPS: 41°18’32.560″N, 19°29’3.926″E. Pláž v Dürres byla písková.
Koupání na městské pláži v Albánii má svá specifika
Zatím tam ještě nepřišli na to, že je docela dobré mít u pláže převlékací kabinky a sprchy se sladkou vodou. Převlékací kabinky nám nahradila deka a sprchy nebo alespoň vodovodní kohoutek pak kanistr s vodou u auta nad pouličním kanálem, abychom mohli odsolit alespoň plavky. Plážové vybavení tam, kromě možnosti vypůjčit si člun nebo nějaké sportovní vybavení, tvoří hlavně lehátka se slunečníky, denní sazba za pronájem cca 300 až 400 Lek.
Tato lehátka jsou uspořádána do obdélníků asi tak 100 x 50 metrů a jsou od sebe vzdálena asi půl metru jedno od druhého, aby se mezi nimi dalo chodit. Každý takový obdélník chrání proti krádežím věcí koupajících se lidí policajt, který neustále tento obdélník obchází. Bezpečnost po Albánsku. Byla tam hlava na hlavě, snad všichni lidé z města se zrovna byli koupat (pořád ještě v Jaderském moři).
Vlezli jsme do vody a odplavali kousek dál od břehu, vlastně hodně dál, protože vstup do vody byl velmi pozvolný. Sice jsme se příjemně zchladili, ale bohužel tam byly medúzy a jedna z nich mě trochu požahala. Ještě jsem se z toho překvapení nevzpamatoval, připlavala jakási nepříliš velká ryba a ukousla si kousek masa z mé nohy, takže jsem začal krvácet, lákaje žraloky. Ti se nedostavili, neboť nejsem česká učitelka a nebylo to v Jugoslávii.
Při koupání k nám doplavali jakýsi albánský mladík se dvěma holkami a začal konverzovat, odkud že jsme, jak se nám tam líbí, proč tam jsme, pak řekl, že byl v Praze, a že v Albánii mají naší zem rádi, (asi dobré jméno ještě z dob Československa, mimochodem Albánie bezprostředně po okupaci ČSSR 5 přátelskými armádami v r. 1968 opustila Varšavskou smlouvu a stejně jako Rumunsko se před tím odmítla na okupaci podílet). Holky způsobně mlčely, neboť nikdo z mužů je k řeči nevyzval, což je v muslimských zemích asi běžné. Stačil jsem je varovat před medúzami, nevěřili mi až do okamžiku, kdy zařvali bolestí, neboť byli také požaháni. No asi po hodině a půl jsme vylezli z vody, já popálený a ohlodaný jako vepřová noha po rautu a pokračovali jsme v cestě. První setkání s obyvateli Albánie bylo příjemné, a tak to zůstalo po celou cestu tam i zpět. Dalším navštíveným městem toho dne byla Vlorë (Vlora).
Tam jsme přijeli až těsně před setměním. Je to druhý největší přístav v zemi po Drači na pobřeží Jaderského moře u Vlorského zálivu. Město má asi 80 tis. obyvatel. Založeno v 6. století před naším letopočtem jako řecká kolonie, r. 1417 uchváceno Osmanskou říší. Hospodářsky má velký význam, je umístěno v Otrantské úžině velmi blízko italských břehů na zeměpisné šířce jako Brindisi a zajišťuje nejkratší lodní spojení země s Itálií.
Vlora začala být i významným turistickým centrem současné rozvíjející se Albánie. Město jsme si prohlédli sice jen večer, ale líbilo se nám, bylo čisté udržované a v jižní části i moderní město s rušnými bulváry (asi tak dvěma) a moderní vzhlednou architekturou, hodně obchodů a restaurací. Bylo tam špatné silniční značení podobně jako v celé Albanii, nedařilo se nám najít výjezd z města směrem na Sarandë, a tak nám nezbylo, než se obrátit o radu na místní obyvatele. Jako všichni v Albánii byli velmi přátelští a ochotní, jenže povětšině nevěděli anebo jsme je nepochopili, neboť zpravidla vládli jen albánštinou, zato však velmi dobře. Jeden z nich s rukou v sádře a hodně pomláceným obličejem, vypadal, jako by krátce před tím prodělal velký kontaktní boj, si k nám dokonce přisedl do auta, a že nás zavede, ale když vystoupil, ukázalo se, že zrovna tam, kde jsme byli, potřebný směr jízdy není. Aspoň to měl rychlejší domů.
Nakonec nás navedla asi 40 letá maminka s dvěma dcerami tak asi 14 a 16 let, holky z toho měly docela bžundu, ale uměly trochu anglicky, tak jsme se domluvili. A nepokrytě se jim líbil můj kluk, jenže tomu je 13 a tak nějak se styděl vést s nimi řeč, což byla škoda, protože jinak by si ty albánské ženy možná dopřály naší společnost, alespoň jsem to tak instinktivně cítil.
Albánie dovolená obytným autem
Po opuštění města jsem vyhledal vhodné místo k přespání asi tak 32 km za městem, pojedli jsme a uložili se k spánku. Ráno jsme pak vyrazili dál na jih, museli jsme překonat pohoří těsně u břehu moře s kopci o výškách až 1 500 metrů, silnice ale nevedla výše než 1030 metrů. Jenže z tohoto místa ke hladině moře bylo pouhých 12,5 km cesty, a tak tam byl pořádný sešup v prudkých zatáčkách, držel jsem vůz na dvojce, místy i na jedničce a stejně jsem brzdil i očima. Cestou zpět do kopce to s těmi rychlostními stupni bylo stejné, jen jsem brzdit očima tolik nemusel. Jenže když jsme dojeli zpět k moři, zjistil jsem, že je tam velmi pěkná pláž, u které se staví celý nový rekreační rezort.
Zastavili jsme se tam na asi tak 2 hodiny v dopoledních hodinách, kdy ještě nebylo takové vedro, věnovali koupání, bylo to na otevřeném moři s více než půlmetrovými vlnami a bylo to velmi příjemné, voda na rozdíl od Řecka, kam jsme směřovali, byla relativně chladná a tak nás to i osvěžilo. Bylo to zhruba na rozhraní Jaderského a Jónského moře. GPS toho místa je: 40°10’2.039″N, 19°35’14.255″E. Zastavili jsme se tam i cestou zpět a musím říci, že tam bylo nejlepší koupání z celé dovolené. Lepší než v Řecku anebo zpátky i v Chorvatsku u Dubrovníku jsme prostě a jednoduše nenašli.
Ovšem jako mnoho věcí v Albánii, i ta pláž byla poněkud svérázná. Byla oblázková, ale ty kamínky byly spíše kameny, oproti Chorvatsku tak asi 10x větší, takže po takové pláži chodit naboso působilo jisté i bolestivé obtíže a také se dost špatně vystupovalo z vody. Možnosti jsou dvě. Buď byla pláž ještě v podobě stavebně nedokončeného polotovaru, neboť byla zjevně nová a nebyla zcela dokončená anebo obdobně jako u albánských nových silnic, ve srovnání třeba s Chorvatskem platí, že „když dva dělají totéž, nemusí to být úplně totéž“. Čas prověří, jak to s tou pláží ve skutečnosti je.
Odtud jsme přes Himaré a Saradndë pokračovali k Albánsko Řeckým hranicím u Konispolu. Nikde jsme se nestavovali, jen v Sarandë (Saranda) jsme požádali u pumpy o pitnou vodu do našich kanystrů, kterou nám ochotně poskytli. Je to pěkné, čisté přístavní a turistické město s cca 41 tis. obyvateli. (Název znamená čtyřicet svatých a odkazuje na 40 mučedníků z byzantského kláštera ze Sebaste a myslí se tím křesťanských mučedníků z dob osmanské nadvlády.) Město je už blízko hranic a hraničního přechodu u vesnice Konispol.
Musím říci, že jsem z Albánie měl příznivý dojem, (syn byl trochu předpojatý a cítil to trochu jinak), někdy to bylo i úsměvné.
Přijde k nám Albánec, a řekne: Já jsem z Albánie, a odkud jste vy? Že je Albánec z Albánie by fakt nikdo v té Albanii nepoznal, kluk říkal, že mu připadají tak trošku jako malé děti.
Ale přesto si myslím, že vztahy mezi Albánci jako takovými až tak skvělé nebudou. Oni prý cizince považují apriorně za své hosty a proto se tak chovají, protože je to jejich stará tradice. V té zemi se dodnes ale uplatňuje např. vendeta-krevní msta. Také musím říci, že přesto, že jde převážně o muslimskou zemi, je tam asi 60 % muslimského obyvatelstva, nikde jsme se nesetkali s radikálními muslimy, nikdo tam nenosí muslimské tradiční oblečení a nikdo tam ostentativně a veřejně nepěstuje mnohoženství.
I počet mešit není nijak přehnaný na rozdíl od Bosny, kde jsou někde i 2 až 3 v jedné vesnici. Je tam hodně mladých lidí, Albánci jsou komunikativní, a jak se ukázalo nejen na příkladu z Vlorë. Je to asi o tom jak stát dokáže vytvořit, ale asi i vynutit, rovné prostředí pro obyvatele všech vyznání, ale také o tom, že Albánie není v hledáčku zemí, které radikalizaci islámu podporují a také finančně platí (nejvíce asi Saudská Arábie).
Ještě jeden postřeh, při cestě zpět jsme v pohoří na Montenegerské straně těsně u hranic viděli obrovský, bílý, několikasetmetrový kříž do výšky i šířky, provedený na úbočí prudkého kopce tak, aby byl z Albánie zdaleka viditelný. Ten kříž říkal: „Pozor muslimští kozlí synové, psi nevěřící, tady je křesťanovo“. I tak může probíhat muslimy vyvolávaný kulturně bojový střet v balkánských podmínkách. Jen nevím, jestli zrovna albánští muslimové patří k těm nejhorším. Přikláním se k tomu, že spíše ne.
Asi by stálo za to Albánii znovu navštívit, (a mimochodem je tam poměrně hodně historických památek), za účelem bližšího poznání a nejen jako tranzitní zemi.
Čtěte další díly cestopisu:
- Expedice do Řecka 2019 aneb jižní Evropou bez malého techničáku, fotoaparátu a vařiče
- Postřehy z řízení vozu a dopravní situace
- Řecko autem – další díl cestopisu z dovolené po Evropě
- Chorvatsko, Slovinsko, Rakousko a shrnutí dovolené
