Britské muzeum v Londýně stojí za návštěvu

Britské muzeum je v dnešní době neoddělitelnou součástí kulturního života nejen ve Velké Británii, ale prakticky v celé západní kultuře.

Obecné informace pro návštěvníky

Britské muzeum najdeme v Londýnské čtvrti Camden, v ulici Great Russell Street. Muzeum je otevřené každý den, vyjma státních a náboženských svátků (např. Vánoce, Nový rok apod.), a to vždy od 10:00 do 17:30. Výjimku tvoří pátky, kdy je muzeum otevřeno až do 20:30. Vstupné do muzea se s výjimkou specializovaných akcí neplatí, jak je tomu ve Velké Británii zvykem.

Jeho slávě do určité míry přispívají i marketingové kampaně. V roce 2010 spustilo muzeum na stanici BBC pořad Historie světa ve sto objektech, který představuje nejzajímavější exponáty. Od roku 2006 se každoročně pořádá soutěž Noc v Muzeu, jejíž výherci pak mohou noc v muzeu opravdu strávit (soutěž je inspirována stejnojmenným filmem). Muzeum je také hlavním producentem dokumentárních filmů Vikingové z Britského muzea a Zánik Pompejí z Britského muzea, které co nejzajímavějším způsobem představují aktuální výstavy.

Co zde uvidím?

Britské muzeum je v dnešní době jedním z nejvýznamnějších muzeí světa. V jeho sbírkách najdeme více než sedm milionů předmětů ze všech kontinentů světa, které jsou spravovány v rámci několika odborných pracovišť. Jsou to tato:

• Afrika, Oceánie a Amerika
• Starověký Egypt a Súdán
• Řecko a Řím
• Blízký východ
• Asie
• Pravěk a Evropa
• Mince a medaile
• Přenosné starožitnosti a poklady
• Obrazy a kresby

V muzeu je spousta předmětů, které stojí za to vidět, mezi oblíbené turistické trháky ale bezesporu patří Elginovy mramory a Socha Moai Hakananai z Velikonočního ostrova.

Elginovy mramory

Elginovy mramory, jinak známé také jako mramory z Parthenónu, jsou v muzeu umístěny posledních 200 let své existence. Předchozích několik staletí zdobily tyto sochy a vlysy řecký chrám Parthenón (některé pochází i z jiných budov na Akropoli: Erechtheion, Propylaia, a chrám Atheny Nike). Do Anglie se dostali díky muži jménem Thomas Bruceo, který byl sedmým hrabětem z Elginu. Ten v roce 1816 získal souhlas vládců Osmanské říše, pod jehož nadvládou v té době Řecko bylo, a mramory z Athén odvezl.

Přečtěte si také cestopis z poznávacího zájezdu do Anglie.

Několik let je měl uložené ve své soukromé sbírce v Picadilly v Londýně, roku 1816 je však za třicet pět tisíc liber prodal britskému státu. Britové to ocenili, uvědomovali si obrovský význam této památky, a proto vyjádřili svůj vděk tím, že tyto mramory oficiálně pojmenovali po hraběti (Elgin Marbles).

Po dlouhou dobu nejevili Řekové o mramory nijak velký zájem, nicméně v roce 2009 postavili nové Muzeum Akropole a vyslali tak do Londýna poměrně jasný vzkaz: mramory patří do Řecka, ze kterého pocházejí, v novém muzeu pro ně máme místo.

Materiál z Parthenónu byl rozebírán jak před, tak i po Elginovi. Existují i další sochy, které nejsou v Aténách, ale jsou rozptýlené v muzeích v různých místech po celé Evropě (několik je jich v Louvre či ve Vatikánských muzeích). Britské muzeum má i další fragmenty z Parthenónu získané ze sbírek, které nemají žádnou souvislost s Lordem Elginem.

Socha Moai Hakananai z Velikonočního ostrova

Velikonoční ostrov, který objevil v roce 1774 kapitán James Cook, je známý pro své obrovité monolitické kamenné sochy lidských postav, jinak známé jako Moai. Slovo Hakananai´a pak značí, že se jedná o ukradeného či skrytého přítele. Většinou se jedná o sochy hlav, které jsou posazené na krku (existují však i Moai, které mají celé tělo).

Předpokládá se, že tato Moai byla pravděpodobně vyrobena kolem roku 1000. Sochy však byly na Velikonočním ostrově vyráběny průběžně až do druhé poloviny 17. století, tedy až do příchodu křesťanství (s jeho přijetím byly zbývající stojící Moai svrženy).

Tuto Moai získal Richard Powell, když v roce 1868 prováděl na Velikonočním ostrově geodetické práce. Socha váží okolo čtyř tun a měří přes dva metry. Ostrované mu pomohli přesunout ji až na pláž, odkud byla posléze odvezena lodí do Londýna. Powell získal i menší čedičové sošky, známé jako  Moai Hava, které jsou také ve sbírkách Britského muzea.

Čtěte o Londýně – Počasí, cestování, památky, ubytování.

Vznik a účel soch není doposud znám, existuje však velká řada různých teorií. Jisté je však jen to, že vyrobit takto objemnou sochu bylo velmi obtížné. Podle všeho byly navíc sochy vyráběny jinde, než kde posléze stály, takže musely být přesouvány.

Historie muzea

Sbírka Hanse Sloana

První a zákládající pilíř muzea představuje sbírka britského lékaře Hanse Sloana. Ten začal se shromažďováním zajímavých artefaktů již v roce 1687, kdy doprovázel jednoho ze svých významnějších pacientů na Jamajku. Jeho kolekce obsahovala na 71 000 objektů, z toho bylo 40 000 knih, 7 000 rukopisů, vzácné tisky (např. od Albrechta Dürera) a předměty z Egypta, Řecka, středního a dálného východu či z Ameriky. Hans Sloane byl také vášnivým sběratelem přírodnin, jeho sbírka obsahovala na 800 druhů rostlin z různých částí světa.

Během svého života vystavoval svoje sbírky ve svém domě v Montagu House, později se přestěhoval do většího panského domu v prominentní čtvrti Chelsea. Zemřel v roce 1753 ve věku 93 let. Svoji sbírku odkázal anglickému králi Georgi II., stanovil si ale podmínku, že jeho dědicům bude vyplaceno 20 000 liber.

Historie sbírek

Zakládací listina nese datum 7. června 1753. Tohoto dne bylo muzeum z nařízení britského parlamentu založeno. Zpřístupněno bylo o několik let později, konkrétně 15. ledna 1759. Umístěno bylo v Montagu House v Bloomsbury. Od té doby je muzeum po celou dobu přístupné, s výjimkou obou světových válek.

V 19. století získalo muzeum několik velmi významných akvizic, které dodnes lákají tisíce lidí. Jedná se o Rosettskou desku, sbírku klasického sochařství získanou sirem Townleym a sochy z Parthenónu známé také jako Elginovy mramory. V té době přibilo do sbírek také několik významných knihoven (Royal Library, Harleian Library, Cottonian Library, Thomason Library aj.).

Jak cestovat autem do Anglie si na našem webu také můžete přečíst.

Muzeum se zapojilo do vykopávek v Asýrii a jeho akvizice přispěly k rozluštění klínového písma. Stejným způsobem se muzeum zasloužilo také o rozluštění Egyptských hieroglyfů, jejichž princip odhalil Jean-François Champollion za pomoci Rosettské desky.

Klíčovou postavou 19. století byl tehdejší ředitel Augustus Wollaston Franks, který se jako první zaměřil na sbírkové předměty ze středověku. Poprvé se v této době objevuje také zájem o Evropské artefakty.

Ve 20. století dochází k velkému rozmachu veřejných služeb. Britské muzeum vydává v roce 1903 prvního tištěného průvodce, o několik let později, v roce 1911 je pak jmenován první lektor, který po muzeu provádí návštěvníky a poskytuje jim odborný výklad.

V roce 1973 se od Britského muzea oddělila knihovna a stala se samostatnou organizací. Přemístila se do vlastního objektu na St. Pancras a v prostorách muzea se tak volnilo mnoho místa, které muzeum využilo k výstavbě dvorany královny Elizabet II.

Historie muzejních prostor

V 19. století přestala tehdejší budova v Montagu House v Bloomsbury dostačovat a bylo rozhodnuto o výstavbě nové, rozlehlejší budovy. Byla proto zakoupena většina domů v okolí muzea, jenž byly zbourány, stejně jako původní budova.

Podle návrhů architekta Roberta Smirka byla vystavěna nová neoklasicistní budova, která je inspirována řeckých chrámem. Dominuje jí 44 iónských sloupů a trojúhelníkový štít nad vchodem. Ten je zdoben plastikami Richarda Westmacotta a rozmrazuje rozvoj civilizace. Budova má čtyři křídla, nazvané podle světových stran (severní, jižní, východní, západní).

Chystáte se do Anglie autobusem? Nenechte si ujít další článek na webu.

První bylo dokončeno jižní křídlo, ve kterém byla umístěna královská knihovna. Nyní je toto křídlo domovem stálé expozice osvícenství, které se jmenuje Objevování světa v osmnáctém století. V době oslav 250. výročí od založení muzea bylo toto křídlo rekonstruováno a získalo tak zpět svůj původní vzhled.

V centru muzea stojí čítárna, která byla dokončena v roce 1857. Vystavěna byla na popud tehdejšího ředitele a významného knihovníka Antonia Panizziho, podle návrhu Sydneyho Smirka (bratr Roberta Smirka). Místnost má klenutý strop a je vysoká přes 40 metrů. Byla inspirována Pantheonem v Římě. Když se od muzea oddělila knihovna, byla čítárna zrekonstruována a dnes se využívá pro speciální výstavy.

Další významnou budovou je Galerie krále Edwarda VII. Navrhl ji John Burnet a dnes tvoří severní vchod do muzea. Původně to sice nebylo záměrem, dnes to však obrovský počet návštěvníků vyžaduje. V roce 1931 byla vystavěna galerie Duveen, do které byla uložena sbírka Elginových mramorů. Navrhl ji, stejně jako Národní galerii ve Washingtonu, John Russel Pope.

Navštivte také St. Dunstan in the East Church Garden

Poslední velká výstavba proběhla v roce 2010, kdy byla vystavěna velká dvorana královny Alžběty II. Původním záměrem architekta Roberta Smirka bylo, aby v těchto místech zůstal otevřený prostor se zahradou. Dalo by se říct, že jeho záměr byl částečně splněn, protože dvorana představuje jakési kryté náměstí. Je to největší zastřešený veřejný prostor v Evropě a v jeho středu je umístěna čítárna. Architektem dvorany je Lord Foster a projekt byl, mimo jiné, financován z fondu kulturního dědictví UNESCO.

Ubytování – booking Londýn