Ráda bych se podělila o pár zážitků z mé dovolené autem po Francii. Než začnu zmíním pár slov o samotné Francii. Její oficiální název je Francouzská republika, jedná se o demokratický stát, jehož většina území se nachází v západní Evropě.
Obsah článku
Dovolená Francie a hlavní město Paříž
Byla jsem na dovolené s rodiči, autem/dodávkou, kde jsme spali, vařili, jedli a hlavně cestovali po celé Francii. Nejvíce nás uchvátilo samotné hlavní město Paříž. Je plná historických památek, které každý zná alespoň z TV – Eiffelova věž, Vítězný oblouk, Sacre Couer, Notre Dame a mnoho dalších. Můj táta vždy zaparkoval skoro před každou památkou, nejblíže co to šlo. Byla to paráda.
Když jsme přijížděli do Paříže, tak jsme se nemohli dočkat až uvidíme alespoň špičku Eiffelovy věže, a hle, najednou jsme ji viděli a mířili k ní.
Přespali jsme u ní, v postranní uličce a dívali se na ni při večeři v autě. Hned druhý den ráno jsme se k ní vydali. Vyjeli jsme jen do 2.patra, až nahoru se mamka bála. Výhled byl překrásný, na celé město a nebyl vidět konec, je neskutečně veliké.
Poté jsme se vydali na Sacre Couer. Nemohli jsme najít místo na zaparkování. Kroužili jsme pod ním a vjeli jsme do jedné uličky, ale ne ledajaké. Byla to černošská čtvrť.
Tolik černochů po kupě jsme do té doby neviděli. Měli jsme strach. SPZtka byla česká.
Všichni po nás koukali a houfovali se v ulici, kterou jsme projížděli. Zamkli jsme se zevnitř auta. Opravdu se nám ulevilo, když jsme vyjeli a viděli turisty a nakonec jsme v klidu zaparkovali a ten kus na památku došli. Vyšli jsme schody, ale ty byli také obklopeny černochy – prodavači cetek. Člověk se nesmí zastavit, jinak se u něj seběhne dav těchto prodavačů, kteří jsou dost neodbytní. My jsme se tedy probojovali až na vrchol Sacre Couere. Začalo pršet. Ale výhled jsme si i přes déšť nenechali ujít. Byl též překrásný. Nad Paříží byli vidět blesky. Začalo se stmívat. Obloha byla zbarvená od modré, fialkové, až po růžovou barvu.
Omaha beach v Normandii
Dále bych povyprávěla o cestě na pobřeží Omaha beach. Nachází se v Normandii. Zde se během II.světové války vylodili spojenecká vojska do Němci okupované Francie. Odehrál se tu známý Den D. Projeli jsme celé pobřeží, navštívili jsme všechny hřbitovy padlých vojáků. Nejhezčí byl však americký. Dost nás to překvapilo. Očekávali jsme, že právě francouzský bude TOP. Ale nikoliv.
Jedná se o první americký hřbitov v Evropě. Na něm byli zářivě bílé kříže i Davidovy hvězdy (židovští vojáci), posekaný zelený trávníček, vydlážděné cestičky, které tvoří latinský kříž. Dokonce jsme si tam mohli poslechnout americkou hymnu, kterou zvony právě hrály. Došli jsme na okraj hřbitova a tam byl výhled na Omahu. Když jsme to viděli, tak jsme si představili jak tato pláž byla za 2.světové války plná krve, měli je totiž na dlani, jak se říká. Proto plno vojáků nepřežilo samotné vylodění. Popojeli jsme dál po pobřeží, chtěli jsme smočit alespoň palec u nohy v moři. Povedlo se. I když bylo dost studené, ale koupali jsme se v Omaha beach. Nikdo nikde, jen my. Nepopsatelný zážitek.
Zámky na řece Loire
Poslední zážitek bych ráda popsala naše putování po zámcích na řece Loire. Jedná se o nejdelší řeku v zemi.
Kolem dané řeky je více jak 100 zámků. Nevěděli jsme který navštívit jako první. Ale vybrali jsme.
Celkem jsme jich navštívili 8 denně, cestovali jsme tam 3dny.
Viděli jsme tedy hodně zámků. Každý večer jsme už nevěděli, který byl ráno jako první. Dost se nám to motalo dohromady. Mě se nejvíce líbil zámek Cheverny. Nejen proto, že se mi tu stala vtipná příhoda, ale hlavně proto, že je opravdu krásný. Patří do soukromého vlastnictví šlechticů. Proto je hodně vybaven – nábytkem, zbraněmi, a na zdech jsou hodně zachovalé malby. Zajímavostí je smečka loveckých psů.
Když jsme přijeli na prohlídku zámku, zrovna je jejich cvičitel počítal. Hodně nás překvapilo, že je všechny znal jménem. Nám přišli všichni stejní. Bylo jich přibližně 20. Šli jsme směrem k zámku na prohlídku bez průvodce. Když jsme došli dovnitř skrze plno turistů, tak mi táta řekl, že v autě zapomněl foťák. Dal mi klíče od auta já musela jít. Když jsem se vracela a hledala je po zámku, tak mne turisté zastavovali a ptali se mě o informace o zámku, parku, psí smečce – všichni si mysleli, že jsem průvodkyně. Bylo to neskutečné. Tolik lidí mne zastavilo a mile se mě ptalo na všechny ty věci o zámku. Jelikož jsem měla pár informací zjištěno dopředu, tak jsem jim na nějaké dotazy dokázala odpovědět. Za což mi moc děkovali a chtěli mi dát i peníze za můj krátký výklad. Přijala jsem jen poděkování a rozloučila jsem se. Došla jsem k rodičům, ti už o mě měli strach. Já jim vše povyprávěla a dost se nasmáli. Dodnes je to naše milá příhoda ze zámku Cheverny.
Autor: Veronika Maršálková
Francie dovolená, zájezdy a ubytování
Přečtěte si ještě
