Jistě se najde řada lidí, kteří se mnou nebudou souhlasit, za sebe však musím říct, že není lepší způsob cestování, než po vlastní ose a vlastním autem. Člověka nic nesvazuje, může si jet kam chce, jak dlouho chce… A já přesně takto před rokem, s poměrně čerstvým řidičským průkazem (což, uznávám, bylo poměrně odvážné) vyjel na cesty.
Trasu jsem si naplánoval tak, abych toho projel co nejvíce, a přitom nezajížděl zbytečně daleko.
Cesta autem kolem Evropy
Po krátkém plánování jsem usedl do auta a vyjel směr Praha. Odtamtud, po plzeňské dálnici až na Rozvadov, kudy jsem se dostal do Německa. První zastavení jsem měl v plánu v Bavorsku, kde jsem chtěl navštívit slavné zámky krále Ludvíka – Hohenschangau a Neuschwanstein. Zámky mi jen potvrdily to, co jsem čekal, a sice, že taková cesta bude potěchou pro duši cestovatele i fotografa. Odtamtud jsem další den pokračoval přes Schwartzwald do alsaského Štrasburku, sídla Evropského parlamentu. To už jsem projížděl sladkou Francii, a ze stínu gotické katedrály jsem podél Alp směřoval až do Provence, přičemž jsem cestou velmi často zastavoval na bočních cestách a fotografoval nádherná panoramata vzdálených hor.
Nezapomeňte na cestovní pojištění !!!
To už jsem se ovšem blížil slunnému jihu Francie, do kraje vína a parfémů.
Čtěte také o cestování autem po Francii.
Přirozeně jsem nemohl na své cestě vynechat Avignon, staré sídlo vzdoropapežů, ani St. Tropez se slavnou četnickou stanicí. S krátkou zastávkou v Nice jsem se dostal pomalu až do kraje, kde lidé mluví víc italsky, než francouzsky. Neklamný znak toho, že se blíží další hranice, a moje cestta se pomalu naklání do své druhé půle. Přes Miláno do nádherného a jedinečného města Benátek, kde to bylo sice pro motoristu poněkud komplikovanější (bylo potřeba se ubytovat, druhý den nechat auto na břehu, odplout do města, večer zpátky, znovu se ubytovat, a teprve další den pokračovat dál), ale ani to člověku na dojmech neubralo.
Tím se však neodvratně blížil konec. Hory, které jsem dosud obdivoval zdola, mě nyní vtáhly až do svého srdce, a přes Alpy jsem se dostal do Rakouska a do Vídně, což byla poslední zastávka na mé cestě. Prohlédl jsem si Schönbrunn, a večer vyrazil na noční cestu přes Mikulov až domů. Někomu by se mohlo zdát, že taková cesta je nutně bláznivým nápadem, ale za sebe mohu říct, že není.
Naopak, vrátil jsem se spokojený, plný dojmů a neskutečně nabitý energií a zážitky.
Ani, ač by se to mohlo zdát, mě taková cesta nevyšla nijak zvlášť draho, takže rozhodně mohu tento způsob cestování každému doporučit.
Přečtěte si ještě
