Každý z nás slyšel o pobaltských republikách, ale velmi málo turistů směřuje na svou dovolenou právě na severovýchod Evropy. Pokud však někdo zatouží po změně a rozhodne se pro cestu do bývalých zemí Sovětského svazu, nebude litovat.
Litva je největší z pobaltských republik a jeji historie je velmi bohatá a zajímavá. Rané litevské státní útvary vznikaly v 10. až 13. století a v průběhu dějinných událostí museli litevci velmi často tvrdě bojovat o svou nezávislost.
Trakai vodní hrad
První zastávkou na cestě do hlavního města dnes již svobodné Litvy Vilniusu a velkou zajímavostí, je ostrovní hrad Trakai. Ten se nachází asi 28 km od Vilniusu a leži ve stejnojmenné vesničce.
Historie hradu začíná ve 13. století, kdy kníže Gediminas si v roce 1321 zvolil tuto bažinatou oblast ke stavbě hradu. Historie hradu je velmi pohnutá a jeho význam upadl v 18. století, kdy byl přeměněn na vězení a nakonec byl pobořen. Z celého hradu se zachovaly pouze zbytky věží a hradeb. Od počátku 20. století začala být, na základě archeologických výzkumů a historických dokladů , připravována kompletní rekonstrukce hradu do podoby z 15. století. Rekonstrukce byla dovršena počátkem 90. let.
Červená barva vodního hradu na jezeře Galvé vesele volá a zve návštěvníky k prohlídce. Hrad je cihlová stavba na kamenných zbytcích původního hradu. Rozhodně se nedá říci, že dostavbu a obnovu vedla citlivá ruka historika. Expozice jsou zajímavé i když působí „splácaně“. Kde se vzal tu se vzal, najednou má místnost betonový strop. Tady lze teprve ocenit práci českých restaurátorů. Jak by asi dopadl Karlštejn, kdybychom ho svěřili do rukou litevských restaurátorů? Pravdou však je, že možnosti byly zřejmě omezené. Litvou, jakož i ostatními pobaltskými republikami, se několikrát „přehnala“ vojska a země byla zničená a vypleněná. Obnova historických památek, zejména sakrálního charakteru, jde pomalu. Muzeum se snaží ukázat jak život šlechty a místních nevolníků, tak současný život místních obyvatel. Moc zajímavá je výstava pěnovek a ukázka dobového oblečení. Na nádvoří můžete protivného jedince zavřít do pranýře a protože místní moc anglicky neumí, tak ho tam necháte klidně pěkně dlouho.
Pro turisty ještě jedna příjemná zpráva. Toalety jsou krásné a čisté.
Místo samotné působí velmi idylicky a romanticky. Nábřeží jezera je lemováno stylovými krámky a hospůdkami, lodičky se líně pohupují na vlnkách jezera a dřevěný padací most přímo vyzývá ke zvěčnění na fotografiích s hradem v pozadí.
Rozhodně by si nikdo neměl nechat ujít prohlídku vesničky, která je plná karimských domků. Karimové – tureckojazyčné etnikum vyznávajícím judaismus si pozval v roce 1397 z Krymu velkokniže Vytautas jako strážce svého sídla (místní prý nebyli spolehliví). Karimové se od té doby stali nedílnou součástí dějin města. Karimské domky jsou barevné a poznají se podle toho, že na čelní straně má každý domek tři okna. Každé je jinak veliké. Jedno okno je pro Boha, druhé pro majitele a to třetí pro velkoknížete Vytautase.
Když se slunce sklání nad jezerem je čas si dát výborné pirohy a čaj. Místo na Vás dýchne klidem a není kam spěchat. Ještě si můžete prohlédnout místní etnografické muzeum a karimskou synagogu.
První litevské zastavení tak v mnoha turistech láme předsudky, se kterými se vydali do zemí bývalého Sovětského svazu. Trakai – to je jen „ochutnávka“ a malá ukázka toho, co v Litvě navštívit. Vydejte se dál na sever a poznejte Litvu. Zemi, která je tak blízko a tak neznámá.
