Expedice do Řecka 2019 aneb jižní Evropou bez malého techničáku, fotoaparátu a vařiče

Jaká byla dovolená autem přes Slovensko, Maďarsko, severní Chorvatsko, Bosnu i Hercegovinu, Černou Horu, Albanii, zpět pak přes Albanii, Černou Horu, jižní a západní Chorvatsko, Slovinsko a Rakousko.

Obsah článku

Jižní Evropou autem do Řecka

Letošní dovolená, již druhá v pořadí s novým obytným vozem Peugeot Boxer 3000 L2H1 měla být původně 20 denní, ale vzhledem k okolnostem při cestě jsem jí ne snad musel, ale raději zkrátil o 4 dny. I když původní plán bylo vyrazit do Skotska, nakonec jsme se synem se dohodli jinak a dost na poslední chvíli, někdy koncem května 2019 jsem rozhodl ke změně původního plánu. A dohodli jsme se, že pojedeme do jižní Evropy s cílem v Řecku na Peloponésu. Cestu jsme zvolili tak, aby vedla pokud možno co nejpřímějším směrem a současně eliminovali průjezd Srbskem, Kosovem anebo Severní Makedonii. Současně jsem trasu volil tak, aby nutné průjezdy různými státy, ve kterých jsme neměli zájem déle pobývat, byly co možná kilometricky nejkratší. Cestou zpět ale vznikla drobná komplikace, takže se to úplně nepodařilo, viz další text níže.

Plán odjezdu 8. 7. 2019 jsme sice dodrželi, ale vzhledem k okolnostem jsme vyjížděli až kolem 20. hodiny večerní a můj záměr byl dojet alespoň do Maďarska v noci. Ukázalo se však, že shon před odjezdem, neboť na přípravu jako správná „táta samoživitelka“ jsem jen sám, mi umožnil dojet kousek za Havlíčkův Brod (D1 se v současnosti vyhýbám více než čert kříži), kde jsem totálně „vytuhl“ a kolem 22:30 hodiny se šlo spát, neboť pokračovat ještě tak 20 minut by znamenalo usnout za volantem. Odjezd tedy příliš efektní ani dynamický nebyl. Krátká doba mezi rozhodnutím jet na Balkán a datem odjezdu se zase projevila na kvalitě a podrobnosti cestovní přípravy, ne ohledně trasy, ale ohledně turistických zajímavostí. Ukázalo se však, že letos tento faktor nehrál velkou roli.

Trasa cesty a průjezdní místa v jednotlivých státech

Trasa do Řecka: Cestu jsme pojali tak trošku netradičně, vyhýbali jsme se hlavním směrům, takže poslední vozidlo s českou SRZ jsme viděli cestou tam naposledy v Maďarsku. Cestou zpět pak 3 české motocykly v Albanii až u hranic s Černou Horou ve Shköderu, pak zase dlouho ne, až v Chorvatsku, ve Slovinsku ani Rakousku opět ne.

Z Prahy jsme vyrazili přes Havlíčkův Brod, Jihlavu, Velké Meziříčí, Brno a Hodonín, kde jsme překročili hranici Slovenska. Odtud jsme jeli přes Trnavu, Šalu, Komárno, kde jsme přejeli hranici Maďarska. Pak jsme přes Szekszard, Mohacz a Udvár pronikli do severní části Chorvatska, a odtud jsme přes Osijek, Dakovo a Slavonski Šamac, přejeli hranici osmanské Říše, neboli Bosny i Hercegoviny u Šamace, (můj syn ten stát ale nazývá „Buzna“). Pokračovali jsme přes Doboj a Olovo do Sarajeva. Odtud, jsme jeli přes Trnovo a Hum, nádherným údolím divoké řeky Drina a po velmi mizerné silnici, která místy měla povahu off road cesty dosáhli hranice Monte Negro. Odtud jsme přes Brijeg, Plužine, Nikšić, Danilovgrad, Podgoricu a Tuzi dosáhli a překročili hranice Albanie. Albanii jsme projeli rychlým pochodem, ale ne zas až tak rychlým, abychom se na hezkých místech odmítli vykoupat v moři, pořád ještě Jaderském. Jeli jsme přes Shkodër, Lezhë, Dürres (Drač), Fier, Orikum, Vlorë (Vlora), Himaré, Porto Palermo, Sarandë (Saranda) na hranici s Řeckem u Konispolu. Odtud jsme přes Igoumenitsa, Parga, Kanallaki, Louros, Arta, Amfilochii, Katouna, Vasilopoulo, Macheras, Astakos a Etoliko dojeli do Mesolongi a odtud k moři do městské části Mesolongi-Tourlida. Zde naše cesta bohužel skončila, cíle cesty jsme nedosáhli z důvodů popsaných dále v textu, i když břehy Peloponésu jsme měli na dohled prostým okem a do nejsevernějšího města na Peloponesu, (Patras), nám zbývalo asi 40 km jízdy.

Trasa zpět domů byla složitější: Cesta zpět z Řecka neprobíhala zcela stejně jako cesta tam, i když v některých úsecích ano, zejména v Albánii, částečně i v Řecku, ale dále v ostatních zemích už vedla jiným směrem. Z Mesolongi-Tourlida jsme odjeli přes Etoliko zpět do Astakos, kde se nám líbilo při cestě k moři. Odtud jsme pak jeli po břehu Moře kolem Vonitsa do Perveza, těsně před městem podmořským tunelem. Odtud přes Kanallaki a opět Igoumentsu a Filiates na hranice s Albanii (Konispol). Albanii jsme projeli opět rychlým pochodem, znovu jsme se tam ale koupali v moři na stejném místě u nové pláže a jednou u té pláže spali. Jeli jsme zpět stejnou trasou v opačném směru, jako při cestě tam. Důvodem bylo, že v Albanii nefungoval program pro naší GPS navigaci, kromě asi prvních 40 km u hranic s Monte Negro. Hranici s Monte Negro jsme překročili na stejném přechodu u města Tuzi jako cestou tam. Krátce za hranicemi ve městě Tuzi jsme ale odbočili doleva na jih, a jeli zpět k Jaderskému moři přes Bijelo Polje, Vranjina, Virpazar k Petrovac, tam odbočili vpravo na Miločer, Budva a Tivat, odtud jsme vjeli do Boka Kotorska, kterou jsme po jejím jižním břehu po uzoučké silničce projeli až do města Kotor. Odtud jsme přes Risan a Donji Morinj (pořád v Boka Kotorska) odbočili vpravo a přes Grhovo a Vilusi chtěli přejet hranici s Osmanskou říší – Bosnou i Herzegovinou na hraničním přechodu u obce Kučišta, z „buzenské“ strany pak asi po 1,5 km cesty zemí nikoho na přechodu Klobuk. Zde došlo ke konfliktu, protože nás „buzenský“ komisně jednající hraniční policajt odmítl vpustit na území státu a museli jsme se vrátit. Hraniční policie v Monte Negro nás bez problémů a s úsměvem vpustila zpět na jejich území, vrátili jsme se do Boka Kotorska stejnou cestou, jakou jsme na hranici přijeli a přes Herzeg Novi jsme překročili Chorvatské hranice zcela bez problémů na Hraničním přechodu u Konavle, kde po nás nikdo nechtěl ten zatracený malý techničák. Incident na Bosenských hranicích nám ale prodloužil cestu celkově o asi 200 Km. Dále jsme jeli přes Neum, kde jsme museli znovu do Bosny, jenže na tomto přechodu je volný režim a nepředkládají se prakticky ani pasy, takže kdybychom chtěli, mohli jsme v Neum odbočit vpravo proniknout do vnitrozemí té zatracené „Buzny“ a vrátit se na původní trasu, (takže ta scéna kvůli malému techničáku na přechodu Klobuk byla úplně zbytečná a ta „buzenská“ policejní osoba si jen léčila své ego, i když na takové jednání právo čistě formálně měla). Nicméně po asi 10 km jsme z Bosny opět znovu vjeli do Chorvatska a pokračovali přes Dubrovnik, před kterým jsme využili příležitost opět ke koupání, vlastně jsme si díky „buzenskému“ policajtovi prodloužili pobyt u moře o jedno odpoledne. Od Dubrovniku jsme jeli po Jadranské magistrále kousek za Makarskou, kde jsme odbočili vpravo a několikakilometrovým tunelem, který byl před 5 lety placený, ale nyní je zdarma, (nestačil jsem se divit), a tedy volně průjezdný, jsme před Zagvozd, u kterého jsme přejeli po mostě přes chorvatskou dálnici, odbočili vlevo, směr Grabovac a Šestanovac, zde pak vpravo do Cista Provo. Tam vlevo směr na Trilj a Sinj. Dále jsme pokračovali na Knin, Plitvicka jezera, Slunj, Karlovac, Jastrebarsko, Zagreb a Varaždin. Plitvická jezera jsme nenavštívili, byl jsem tam naposledy v r. 1968 a stačilo mi to na celý život. Odtud Jsme jeli na hranice se Slovinskem, které jsme překročili v Ormož. Odtud jsme přes Gorna Radgona dosáhli rakouských hranic v Bad Radkersburg. Rakouskem jsme projeli přes Feldbach, Gleisdorf, Weiz, Kapfenberg, Mariazell, Lilienfeld, (v této oblasti jsme projížděli pohořím o výšce některých vrcholů až 1 700m n. m. bohužel většinou v noci), St. Pölten, Melk, Krems am Donau, Zwettl, Gmünd a české hranice jsme přejeli v Českých Velenicích. Pak už jen přes Třeboň okolo Tábora do Prahy a odtud domů k Berounu.

Po celou cestu v zahraničí jsme nepoužili žádnou placenou dálnici s jedinou výjimkou v Bosně, kde posledních cca 60 km před Sarajevem nebylo možné jet jinak než po dálnici. Těch 60 km nás stálo 40 BKM (Bosenských „nekonvertibilních“ marek), což v přepočtu na koruny činilo cca 500 Kč. Nějakých 8,30 Kč na 1 km té dálnice. Řekl bych, že cena byla luxusní a rozhodně v Bosně nemají potřebu mít elementární soulad mezi cenou a hodnotou při používání vlastně jediné dálnice, kterou tam mají. V Řecku jsme pak jeli placeným podmořským tunelem pod průlivem u města Preveza, cena tam byla proti „Bosně“ téměř lidová – 3 EUR (cca 76,- Kč) a co je důležité, dodávka platí stejnou cenu, jako osobní auto.

Trasa naší cesty v červenci r. 2019

Tato cesta byla na rozdíl od cest na západ a sever Evropy taková jako „policejně budkovitá“. Projížděli jsme celkem 12x hranice s policejními budkami, a ty byly vždy zdvojené pro každý stát, neboli jsme museli podávat celkem 24x pasy a zelenou kartu k vozidlu. Přivezli jsme je ohmatané, asi jako je ohmataný piňďour u Frantíka ve Františkových Lázních. Jenže poprvé cestou tam až na hranicích mezi „Bosnou“ a Montenegrem po nás chtěli „malý techničák“ a jak se ukázalo právě v tom okamžiku, zapomněl jsem ho doma, protože na cesty vozím jiná pouzdra na dokumenty než doma a příprava byla hektická, uniklo mi to. Byla to moje velká chyba, ale ukázalo se, že všichni ti policajti byli celkem normální a většinou i slušní lidé (až na to komisní policejní tělo mezi Montenegrem a Bosnou cestou zpět, který nás vrátil do Montenegra se slovy „jeďte si přes Evropskou Unii – Chorvatsko“, a tak jsme se dostali do Chorvatska, aniž bychom tam v těchto místech u moře vůbec být chtěli). Většinou sice dávali najevo úřední převahu, ale když jsem jim řekl, že máme za sebou 1,3 – 2 tisíce km (podle toho zrovna kde), řekli, že ten doklad je jenom kus papíru a zapomenout může každý, a že s tím nemají problém, když s tím nemají problém policajti ve státech před nimi. Poslali obvykle druhého policajta, aby přečetl a nadiktoval naší SPZ, tu dali do svého systému a bylo. Vyžívali se ale v tom, že 24x žmoulali, překládali, různě trhali a podobně ničili doklad o povinném ručení, takže asi v září požádám pojišťovnu o novou zelenou kartu. Dokonce se nám stalo, že policajt v Montenegro, zřejmě „slovanský patriot“ mi řekl – „Slovane jeď“. Těsně před tím zavedl hovor na téma fotbal Sparta Praha a tak nějak o tom věděl víc než já, protože, nerad to přiznávám, fotbal je mi ale úplně ukradený. Pravda ale je, že na všech hraničních přechodech, (kromě Řecka, tam ani neotevřeli naše pasy), poměrně důkladně zkoumali, co vezeme a nevezeme, to zase celníci, ale korektně. Dokonce albánský celník zavedl řeč na ventilaci v našem karavanu bez oken, že prý je taky karavanista a chyběla mu tam u našeho vozu okna. Ukázal jsem mu vzduchové průduchy, na kterých mám pro případ potřeby ventilátor od topení s přisáváním venku, ale nějak moc jsem ho nepřesvědčil. Motiv, proč mám takové pojetí karavanu, jsem mu nesdělil, abych ho nenavedl k aktivitám přímo pro nás cestovatele nežádoucím. Ale byl to vlastně „kolega“ takže jsme se rozloučili podáním ruky.

Organizačně-finanční aspekty cesty

Druhou věc, kterou jsem doma zapomněl, byl fotoaparát, a tak jsem musel při cestě vzít zavděk fotkami z mobilu. Fotky v tomto článku proto nepovažuji za technicky dobré.

Pro tuto cestu jsem se rozhodl, že budeme měnit v ČR pouze Euro a měny ostatních států, které Euro nepoužívají kromě Bosny, že si pořizovat nebudeme. To v praxi znamenalo, že v Maďarsku, v Albanii a v Chorvatsku, kterýmižto státy jsme jen projížděli, a kde se nepoužívá Euro, jsme žili z potravinových zásob ve voze a neutratili jsme tam ani haléř. Neboli jediným efektem, který tam z nás měli, bylo to, že jsme jim svým průjezdem zkazili něco málo vzduchu a trošku pošlapali pláže. Proto pro nás bylo dost nepříjemné projíždět vynuceně přes Chorvatsko dlouhou trasou zpět, jelikož jsme neměli ty jejich lasičky nebo hranostaje nebo čím to tam platí za zboží a služby, ale protože v Montenegro jsme nabrali plnou nádrž, v pohodě jsme dojeli až do Rakouska bez nutnosti brát naftu a kdybych chtěl, dotáhl bych to až k nám na hranice, jelikož Peugeot Boxer má 90 litrovou nádrž. Jenže v Rakousku je nafta trochu levnější než u nás, a proto jsme brali v Rakousku. Podobný efekt, tedy žádný, z nás měli také na Slovensku, tam to ale bylo dáno tím, že po přejezdu hranic v Hodoníně, kde jsme obědvali, jsme na Slovensku vůbec nic nepotřebovali a nám blízkou zemí jsme projeli jako nůž máslem. Jinak jsme normálně v Bosně, Montenegru, Řecku a cestou zpět i ve Slovinsku chodili každý den alespoň na jedno až dvě jídla do restaurace, většinou na večeři a ráno na snídani, hlavně na ranní kávu nebo pro kluka kakao. Běžně jsme si kupovali jídlo z místních zdrojů. Ve výsledku jsme ani všechny zásoby z domova nesnědli.

Musím upozornit na praktiky v Bosně, co se týká těch jejich BKM (Bosenské konvertibilní marky). BKM není konvertibilní měna. Spočítal jsem, že v Sarajevu nebo raději ještě kus za ním budeme muset brát naftu, poprvé od Hodonína, kde jsme u hranice se SR doplňovali, protože v „Buzně“ je levnější nafta než v Montenegro, a že budu potřebovat vyměnit 70 EUR, což by nám mělo stačit na naftu i na dálniční poplatek před Sarajevem. Peníze jsme měnili v Doboji, kterým jsme projížděli v nějaké bankovní směnárně a kurs je tam cca 1:2, neboli za 1 EUR cca 2 BKM, (přesně 1,97 BKM). Jenže i když jsem požádal o výměnu 70 EUR, (měl jsem jen bankovku 100 EUR), a chtěl jsem vrátit tedy 30 EUR a cca 140 BKM, vyměnili mi celých 100 EUR se zdůvodněním, že nemohou, nemají EUR nazpět, takže jsem dostal 197 BKM. Naštvalo mě to, bylo mi jasné, že jde o řízený proces za účelem vylepšování devizového salda té země, ostatně nestalo se mi to tam poprvé, již před 5 lety také, a tak se na této trapné praxi nic nezměnilo. Jen jsem na to za ty roky zapomněl a tak jsem stejnou chybu udělal již podruhé. Asi už stárnu a blbnu. Umožnilo nám to navíc při návštěvě Sarajeva v podvečerních a večerních hodinách si dát oproti původnímu plánu kvalitní a tradiční večeři a nějakou zmrzlinu a pití k tomu v Bachčarišiji, což je historická část centra Sarajeva. Proto, kdo pojede do Bosny, ať počítá s tím, že by měl mít rozměněna a připravena Eura nebo jinou měnu tak, aby měnil jen tolik, co potřebuje, jinak ho oberou a místo Euro dostane nášup celosvětově bezcenných (přesněji jen lokálně cenných) BKM asi tak, jako v dětství dostával ve školní jídelně nášup UHO omáčky s kolínky.

V Albánii pak s výměnou místní měny (Albánský Lek) byla situace ještě tristnější. Banku, aby tam jeden pohledal i ve velkých městech, prostě banky nejsou, nebo skoro nejsou. Když jsme ve Městě Dürres (Drač) vyrazili na pláž, abychom se vykoupali poprvé v moři, přihnal se k nám jakýsi postarší Albánec, žmoulal v ruce tlustou roli jakýchsi bankovek. Z dalšího vyplynulo, že to je vexlák, (u nás též byli, z mladších dob pamatuji), a nabízel nám směnu Eur za Leky. Jednak nás dost vyděsil, než jsme pochopili, o co mu jde, jednak jsem neměl sebemenší ponětí o kurzu EURO/LEK a tak jsem o podobnou transakci vůbec nestál. Naštěstí k ní nemohlo vůbec dojít, protože jsme veškeré peníze nechali ve voze, nechtěli jsme riskovat okradení na albánské pláži. Slíbili jsme mu, že se později stavíme, což jsme ovšem neudělali. Aspoň jsem se mohl vžít do pocitů zahraničních turistů u nás neblahé paměti, když je za komoušů na skoro každém rohu v centru Prahy, (a asi i jinde), přepadali právě takoví týpci.

K organizaci cesty také patří spaní v karavanu. Ani jednou jsme nepoužili kemp, po cestě sice nějaké byly, v Řecku v našem směru však minimálně. Na trase jsme spali výhradně nadivoko na různých místech, někdy na parkovišti, jindy ve volném prostoru, na polních cestách, (Albánie cestou tam: GPS:40°13’47.701″N, 19°34’39.653″E), odstavných plochách privátního typu (severní Chorvatsko u obce Vrpolje GPS: 45°12’5.111″N, 18°24’33.134″E), jindy i u pláže (Albánie cestou zpět za městem Vlorë GPS: 40°10’1.019″N, 19°35’16.616″E) nebo třeba na parkovišti u pláží v Řecku v Mesolongi-Tourlida (GPS: 38°19’33.907″N, 21°25’13.727″E), v přístavu Astakos na volné ploše u přístavu (GPS: 38°32’4.396″N, 21°5’19.904″E); u zavřeného a rekonstruovaného hotelu „Zur Post“ v Rakousku před Mariazell (GPS: 38°32’4.396″N, 21°5’19.904″E), nebo u silničky vysoko nad mořem v Řecku nad městem Parga (GPS: 39°17’53.995″N, 20°26’30.434″E).

Pláž v Parga, kde jsme se koupali

Asi 2 místa, kde jsme přenocovali a kam jsme přijeli urvaní vždy kolem půlnoci, mi v paměti neutkvěla, abych na ně mohl dát odkaz GPS.

Ale zjistili jsme, že nejlepší v zemích, kde je divoké nocování zakázané, se nikde neskrývat a postavit auto třeba na volně přístupném parkovišti uprostřed města nebo na parkovišti u restaurace, kde jsme byli na pozdější večeři. Potvrdilo se mi, že se naprosto a úplně osvědčuje můj záměr mít karavan bez oken, který na první pohled vypadá jako běžná dodávka a nevyvolává potřebu kohokoli kontrolovat, jestli se v ní spí.

Samozřejmě, „pravověrní bydlíkáři“ se záchody, koupelnami, okny, střešními vikýři a otáčecími klubovkami ve voze anebo mikrobusoví přespávači teď nejspíše povyskočí, jako by je bodnul jehlou, ale já to tak cítím a hlavně, ono to tak opravdu funguje. Nikoho prakticky nenapadne, že je to „bydlík“ a uvnitř jsou lidi, jestliže jsme klidní a neupozorňujeme na sebe třeba hlukem anebo piknikováním. Proto jsme se zcela přestali skrývat, vyhledávat „nenápadná místa“ a auto ke spaní jsme postavili třeba na náměstí. Takhle jsme to udělali v Montenegru v Tivatu, kde jsme spali u restaurace na jejím parkovišti (GPS: 42°26’28.556″N, 18°41’27.823″E) anebo v Chorvatsku u Sinj (GPS: 43°44’27.996″N, 16°37’59.841″E).

Odjížděli jsme trochu znepokojení ze sdílených zkušeností cestovatelů-bydlíkářů ohledně chování policie v Řecku při divokém nocování hlavně na fóru Caravan24.cz, ale v menší míře i Transporterclub.cz. Nám se nic takového nepotvrdilo. Byli jsme v oblastech téměř bez kempů a policie si nás, ale ani dalších karavanů nevšímala. Hlídkové vozy projely několikrát za den i za noc kolem nás, ale bez jakékoli snahy o naše obtěžování. Jen jednou, když jsme spali v Albánii u pláže, se u nás zastavil hlídkový vůz policie, ale až ráno, když jsme se už probudili a já byl už venku a něco na nás policajt vykřikoval z okna. Protože jsem mu nerozuměl, vydal jsem se k němu, abych si to s ním vyříkal, ale než jsem tam došel, policajti práskli do koní a zmizeli. Asi nám chtěl jen říci „dobré ráno“.

Další díly cestopisu: