Island je jedním z nejkouzelnějších míst v Evropě – ostrov vodopádů, gejzírů, sopek, lávových polí, skalních útvarů a spousty dalších přírodních krás. Ne nadarmo se mu říká ostrov ledu a ohně.
Obsah článku
Doprava na Islandu
Na Islandu se můžete dopravovat několika způsoby. Nejlevnější je samozřejmě autostop. Další možností je autobus. Nejjistější a nejjednodušší je zapůjčení auta, jelikož jste vlastními pány a nejste odkázáni na libovůli řidičů, kteří vám zastaví, nebo na jízdní řády autobusů. My jsme si dopředu rezervovali vozidlo přes Rentalcars.
Než si objednáte auto, doporučuji dopředu si naplánovat cestu a podle toho vybrat typ auta. My jsme měli v plánu jezdit především po hlavní okružní silnici, která se v islandštině nazývá Hringvegur či Þjóðvegur 1 (neboli Ring road) a vede kolem dokola celého ostrova. Ta je z naprosté většiny pokrytá asfaltem. Proto nám stačil malý Opel Corsa jako nejlevnější varianta.
Kdo by chtěl více zabřednout do vnitrozemí, je potřeba aby si půjčil větší SUV, kterým může sjíždět i ty nejhorší silnice označené písmenem F.
Seznam levných SUV s pohonem na všechny 4×4, které mají povolení cestovat i po silnicích s označením F najdete například na webu pujceniautaisland.cz. Myslím, že pro většinu lidí stačí téměř na všechna místa a ve všechny roční období levná Dacia Duster, která je sice v manuálu, ale Island zvládá bez problémů.
Naše okružní jízda začala na letišti Keflavík vzdáleném asi 50 km od hlavního města Reykjavíku. První kroky směřovaly k půjčovně aut, kde jsme měli jedno vozítko zamluvené.
Spaní na Islandu
Když jsme měli auto, náš další cíl byl opět jasný – hledat místo na přenocování, jelikož jsme dorazili po deváté hodin večerní a venku byla tma tmoucí. To je samozřejmě nadsázka, vzhledem k tomu, že v létě vládně v těchto zeměpisných šířkách polární den, tudíž ani v noci není skutečná tma.
Podobně jako s dopravou, také v případě spaní na Islandu máte několik možností, záleží na vašem budgetu, kolik za noclehy budete chtít utratit. K hledání hotelů či penzionů můžete klasicky použít Booking další možnosti vám dá Airbnb. Levnější variantou jsou kempy, které můžete hledat např. na stránce Camping.info. Ve všech případech ovšem musíte počítat s nepříliš přívětivými cenami.
My jsme chtěli výlet pojmout pokud možno co nejvíce nízkonákladově, což je na Islandu, jedné z nejdražších destinací na světě, poněkud odvážný cíl. Hotely a penziony jsme proto ani nebrali v úvahu. Kempy jsme zpočátku nevylučovali, vzali jsme si s sebou stan, ovšem vzhledem k neskutečně silnému větru a s ním spojené nepříjemně vlezlé zimě jsme nakonec usoudili, že by nám stan stejně odfouklo.
Proti možnosti spát kempu navíc hovořil i fakt, že na Islandu je možno v neobydlených oblastech, kromě národních parků a jiných vyjmenovaných míst, jednu noc bez problémů přenocovat v autě nebo ve stanu (pokud nocležní místo zůstane po vašem odjezdu stejné, jako bylo předtím). Kempy tedy v podstatě slouží pouze jako místo, kde si může člověk nabít foťák či telefon a vysprchovat se. To vše však jde zařídit i bez nocování v kempu (sprchy za poplatek) a elektronika se dá nabíjet na různých informačních stáncích apod.
Proto jsme se rozhodli, že budeme spát v autě. Malý Opel Corsa je na přespání pro dva ideální. Našli jsme si zákoutí kdesi u malého jezera pár kilometrů od letiště a tam jsme po zbytek noci zakotvili.
Stravování na Islandu
Než jsme se poprvé na tomto krásném ostrově vydali do říše snů, ještě nás čekala poslední příjemná povinnost toho dne – večeře. Stravování je kromě ubytování další ze záležitostí, které na Islandu vyjdou poněkud dráž.
Především ve větších městech, jako je Reykjavík či Akureyri, můžete narazit na spoustu různých restaurací či kavárniček, pokud byste se však chtěli stravovat tímto způsobem, musíte počítat s tím, že váš výlet nebude zrovna lowcost.
Ke specialitám islandské kuchyně patří především různá jídla z ryb či skopového. Tradičním jídlem je Hákarl, což je zjednodušeně fermentovaný grónský žralok veliký. Jeho maso je za normálních okolností jedovaté. Proto jeho úprava spočívá v tom, že se nechá několik měsíců hnít pod zemí, čímž se jedovatých látek zbaví.
Tyhle pochoutky jsme však z ekonomických důvodů vynechali a zvolili jsme opět nízkonákladovou formu – vlastní zásoby a vařič. A šlo se spát.
Reykjavík
Po prvním ranním probuzení následovalo příjemné zjištění, že lokalita, kde jsme zakotvili, vypadala opravdu velmi příjemně, následovala snídaně udělaná opět na vařiči a mohli jsme vyrazit poznávat krásy ostrova ledu a ohně.
Jako první jsme navštívili hlavní město Reykjavík. Jedná se o malebné severské městečko, kde žije nějakých 140 tisíc obyvatel, tedy žádné velkoměsto. Prošli jsme si historické centrum, které protíná ulice Laugavegur lemovaná tradičními islandskými domy, spoustou útulných kavárniček atd.
Z památek v Reykjavíku můžeme zmínit třeba architektonicky velmi netypický kostel Hallgrímskirkja, případně sídla islandského parlamentu, prezidenta a předsedy vlády, které víc než jako majestátní politické budovy připomínají spíš malé severské domky.
Za zmínku stojí také velmi navštěvovaná a často focená skulptura Sófar neboli The Sun Voyager, Loď slunečního jezdce, což je prostě ocelová kostra lodi.
Zlatý trojúhelník
V Reykjavíku jsme se příliš nezdržovali, jelikož jsme měli pouhých osm dní a nepřijeli jsme na Island chodit po městech. Naší další štací byl tzv. Zlatý trojúhelník (nebo Zlatý okruh), tedy místa, která by neměl žádný návštěvník Islandu vynechat.
Národní park Thingvellir
Jako první nás čekal národní park Thingvellir. Ten je známý především tím, že se zde scházel Althing, neboli první parlament ve světových dějinách (někdy kolem roku 930). Jako upomínka zde dnes vlaje islandská vlajka.
Druhým lákadlem tohoto parku je místo, kde se střetávají dvě litosférické desky, americká a eurasijská.
Jedinou nevýhodou parku Thingvellir je zpoplatněné parkoviště, na rozdíl od naprosté většiny ostatních islandských atrakcí.
Gejzíry
Další součástí Zlatého trojúhelníku je oblast gejzírů. Island, právě kvůli střetu litosférických desek, je místem zajímavých geotermálních útvarů. Gejzíry získaly své jméno podle slavného Geysiru, což je islandský výraz pro konev. Ten už však v dnešní době není činný. Z tohoto hlediska je nejzajímavějším gejzírem Strokkur, stříkající přibližně každých deset minut až do výšky více než 20 metrů (nejvyšší výstřiky mohou dosahovat až přes 30 metrů).
Fascinující vodopád Gullfoss
Nadšeni z gejzírů (a lehce zapáchající sirným odérem, neboť jsme si na první erupci gejzíru chytře stoupli tam, kde nebyli žádní lidé, což bylo, jak se později ukázalo, po směru větru) jsme usedli do auta na krátkou asi desetikilometrovou cestu k další atrakci Zlatého trojúhelníku, a to fascinujícímu vodopádu Gullfoss.
Jeho název v islandštině znamená Zlatý vodopád a vzhledem k tomu, že to bylo naše první setkání s islandskými vodopády, naše nadšení neznalo mezí. Tento kaskádový vodopád ležící na řece Hvítá bývá někdy považován na největší vodopád v Evropě. Skládá se v podstatě ze dvou na sebe navazujících vodopádů, přičemž ten horní je vysoký deset metrů a ten spodní 22 metrů.
Vodopád Seljalandfoss, pod nímž můžete projít
Když už jsme u vodopádů, i naše příští zastávka se týkala jednoho z nich, a to konkrétně vodopádu Seljalandfoss. Na něm je nejzajímavější to, že je možno jej projít kolem dokola, ovšem na zadní stezku za padající vodou doporučujeme pláštěnku. My jsme ze sebe díky kapkám ze Seljalandfossu alespoň smyli sirný odér z gejzíru Strokkur.
Horké koupaliště Seljavalalaug
Směřovali jsme k dalšímu vodopádu, Skógafoss, s kratičkou zastávkou u přírodního koupaliště Seljavalalaug. K tomuto koupališti ovšem vede značně rozbitá a pro malé osobní auto velmi těžce sjízdná cesta. Je to jen pár kilometrů, ale přesto jsem se za volantem malinké Corsy cítil jako tyran, který tomuto malému stvoření ubližuje.
Výsledek však stojí za to, pokud máte rádi koupel v teplé vodě s výhledem na hory. Je však potřeba upozornit, že převlékací kabinky jsou velmi špinavé a ne příliš přívětivé.
Pro nás to však byla jediná příležitost k vykoupání se v horkých venkovních vodách, slavnou Modrou lagunu ani jiné vodní atrakce jsme nenavštívili, což musíme příště určitě napravit, neboť v tomto směru Island nabízí nezměrné množství možností, jejichž potenciál jsme my však jaksi opomenuli. Tedy – doporučuji nás v tomhle nenásledovat.
Vodopád Skógafoss a vesnička Skógar
Ještě před vodopádem Skógafoss jsme zastavili u vyhlídky na možná vůbec nejslavnější islandskou sopku Eyjafjallajökull. Ta je známá nejen tím, že má jednoduchý a lehce zapamatovatelný název (vyslovujeme eja-fjatla-jokutl a název v islandštině znamená Ledovec ostrovních hor) a především svým výbuchem v roce 2010, který zatopil leteckému průmyslu po celé Evropě.
Následoval vodopád Skógafoss (Lesní vodopád), který si můžete prohléhnout buď zespoda, anebo zajít cestičkou nahoru nad něj.
Poblíž vodopádu Skógafoss se pak nachází vesnička Skógar s velmi fotogenickými domky porostlými trávou. Domky svým vzhledem naznačují, že jsou snad i v dnešních časech obydleny trolly, trpaslíky, elfy či jinou mytologickou havětí.
Vrak letadla
Vzhledem k tomu, že dosud jsme hlavně jezdili autem, nyní byl čas na to malinko se projít. Vydali jsme se k vraku amerického letadla Douglas Super DC-3 Dakota v oblasti Sólheimasandur. Tento vrak je v poslední době docela známý především díky tomu, že zde zpěvák Justin Bieber ve svém videoklipu jezdil na skejtu přímo po trupu letadla.
Je to štreka přibližně na půl hodiny, kdy vám celou dobu do obličeje silný vítr přináší zrnka písku. U samotného vraku pak je obvykle narváno, neboť se na něm každý chce vyfotit. Tuhle ambici jsme my neměli, mým jediným cílem bylo vyfotit si vrak bez lidí, což byl nesplnitelný úkol. Proto bych návštěvu buď nedoporučoval vůbec, anebo, pokud už ho nutně musíte vidět, ve večerních hodinách, kdy nebude tak narváno.
Černá pláž a zkamenělí trollové
Cesta pokračovala směrem k městečku Vík, nedaleko něhož se nachází černá pláž Reynisfjara a mys Dyrhólaey, což je útes vyčnívající do moře. Vyniká výbornou vyhlídkou a také tím, že zde žije obrovská spousta papuchalků. To jsou místní roztomilí ptáci. Když budete opatrní a tiší, určitě se vám jich spoustu podaří spatřit a vyfotit. Nám bylo dopřáno vidět celá hejna, možná díky tomu, že jsme zde dorazili před večerem a tedy bez davů turistů.
Samotná černá pláž Reynisfjara je tvořena tmavým sopečným pískem. Pláž je považována za jednu z nejkrásnějších netropických pláží světa. Do oceánu jsme si zde opravdu netroufli vlézt – kvůli zimě, větru a vlnám.
Z pláže je krásně vidět skalní útvar Reynisdrangar (česky Trollí skály). Pověst praví, že se jedná o zkamenělé trolly, kteří zde útočili na proplouvající lodě. Ty se snažili stáhnout na pevninu, ovšem než se jim to podařilo, vysvitlo Slunce. A kdo se vyzná v severské mytologii, ví, co následuje, když se spojí sluneční paprsek s kůží trolla – ano, troll zkamení.
Městečko Vík (což v překladu znamená záliv) má docela velký kemp, kde je možno postavit stan. My jsme však využili pouze místní sprchu a „stanovali“ jsme opodál nedaleko benzínky, na níž jsme si ráno dobili elektroniku a dopřáli si ranní kávičku.
Ve Víku se také nachází jedna z prodejen Vinbúdin, což jsou jediná místa, kde si na Islandu můžete zakoupit alkohol.
Ledovcové jezero Jökullsárlón
Naší další zastávkou bylo ledovcové jezero Jökullsárlón, na němž i v létě plavou ledové kry. Také jsme zde zahlédli několik tuleňů. U jezera se nachází Diamantová pláž, která má svůj název podle krystalků ledu, které se třpytí jako diamanty.
Malebná rybářská vesnička Djúpivogur
Většina našeho islandského výletu se vyhýbala městům a civilizaci obecně (davy turistů všude kolem nepočítaje). Výjimkou byla malebná rybářská vesnička Djúpivogur.
Tato vesnička je podle mého názoru nejkrásnějším obydleným místem na celém Islandu a kdybych se někdy chtěl odstěhovat z České republiky, tohle bude jasná volba.
Také jsme si zde poprvé a naposledy za celý islandský trek dali jídlo v místní restauraci. Jednalo se o pěkně hustou rybí polévku, která byla opravdu vynikající (na její chuti se pozitivně podepsalo i to, že neobsahovala ani kousek fermentovaného žraloka). Za zmínku také stojí, že servírka v místní restauraci byla Polka a kuchařka dokonce Češka.
Severní část Islandu
Od Djúpivoguru se naše cesta začala stáčet z východu na západ, dostávali jsme se tím na severní stranu ostrova. Na rozdíl od jižní části Islandu, která byla hustě nabitá zajímavými místy, severní část obsahovala delší přejezdy autem bez zastávky.
Z Dlúpivoguru nás čekala čtyřhodinová cesta k vodopádu Detifoss. Rozhodně nedoporučuju snahu zkrátit si dobu přejezdu zvýšením rychlosti. My jsme se dostali asi 10 km/h nad povolenou devadesátku, což nás kromě rozhovoru s místními policistkami stálo také menší pokutu v přepočtu kolem 8 tisíc Kč.
Tím se z našeho islandského výletu stala ne až tak nízkonákladová záležitost. Doporučuji nastavit tempomat na maximálně povolenou devadesátku. Ne, rozhodně jsme si neříkali, že bychom za těch osm tisíc mohli někde krásně přespat, luxusně poobědvat nebo si koupit tradiční islandský svetr z ovčí vlny lopapeysu.
Vodopád Dettifoss
Přímo k vodopádu Dettifoss je možné vydat se dvěma cestami, přičemž jedna je nová krásná asfaltka a vede k té hezčí části vodopádu, druhá je takřka nesjízdná a vede k té horší části vodopádu Dettifoss.
Na tuhle informaci, kterou jsme věděli dopředu, jsme samozřejmě zapomněli a tak ve chvíli, kdy jsme viděli směrovku na Dettifoss, jsme odbočili.
Po pár kilometrech se ukázalo, že se nejednalo o úplně správné rozhodnutí, jelikož následovalo téměř 30 km po rozbité cestě připomínající tankodrom. S osobním autem se nedalo jet rychleji než 15 km/h, cesta tak trvala několik hodin.
Když jsme konečně navečer k vodopádu dorazili, byli jsme cestou natolik znechuceni, že tento vodopád, považovaný za nejmohutnější v Evropě, se nám jevil jako nudný, špinavý a nezajímavý. Následoval návrat po strašlivé cestě zpět a ten den už jsme nestihli vůbec nic kromě tradiční večeře na plynovém vařiči, jednom lahvovém pivu značky Viking a spánku v autě.
Brány pekel
Následující den jsme se vydali ke kráteru sopky Krafla Víti, což je vodou zaplněný kráter a velmi fotogenické místo.
Následovala sirná oblast Hvérir Námafjall s pustou krajinou plnou kouřících a bublajících útvarů, všudypřítomného sirného zápachu jako ze zkažených vajec. Všechno bylo zbarveně kombinací hnědé, žluté, oranžové, černé a červené. Tak si leckdo představuje peklo nebo krajinu na Marsu. Právě proto zde v minulosti astronauti cvičili před cestou na Měsíc.
Okolí Komářího jezera
Další zastávkou bylo jezero Mývatn, kde nás nemile překvapily cedule se zákazem nocování mimo kemp. Jak jsem již psal výše, na Islandu můžete volně stanovat a nocovat v autě kdekoli, kde to není zakázáno. Obydlené oblasti, národní parky a další místa ovšem zakázána jsou a právě okolí jezera Mývatn bylo jednou z nich. Museli jsme přejet o kousek dál, kde již volné nocování zakázáno nebylo.
Nad jezerem Mývatn se tyčí vyhaslý kráter sopky Hverfjall, na který jsme se rozhodli vydat. Jednalo se o příjemný výšlap do vcelku ostrého kopce. Tato prašná kamenitá cesta bohužel stála život moje tenisky, které jsem později pohřbil v jedné islandské popelnici.
Samotný kráter Hverfjall ze všeho nejvíc připomínal mravkolví past, do níž mravkolev v písku loví mravence. Z kráteru je také pěkný výhled na okolí, především samotné jezero Mývatn neboli Komáří jezero.
Dále sjsme se zastavili u skalního města Dimmuborgir, které mne zajímalo především díky tomu, že dalo jméno norské metalové kapele. Toto skalní město je tvořeno různými lávovými útvary a jeskyněmi
Vodopád bohů
Dále na nás čekal vodopád Góðafoss, neboli Vodopád bohů, který svůj název získal podle toho, že zde kolem roku 1000 byly vhozeny sošky pohanských severských bohů jako symbol vítězství křesťanství na Islandu. Tento vodopád se jinak nazývá také islandské Niagáry, což odkazuje na jeho podobu se slavným americkým příbuzným.
Blíží se konec cesty
Dále jsme navštívili město Akureyri, které patří mezi největší a také nejkrásnější města na Islandu s klasickou islandskou architekturou plnou zajímavých domečků.
Jako poslední atrakce, která nás na Islandu čekala, byl další zajímavý skalní útvar Hvítserkur. Jedná se o dalšího zkamenělého trolla, případně o krávu pijící z moře. Zajímavostí tohoto útvaru je, že je někdy přístupný suchou nohou a někdy je přístup k němu zalit vodou. Záleží na ročním obdobím a přílivu a odlivu.
A to bylo pro nás z Islandu všechno. Už nás čekala jen cesta do Keflavíku, vrácení auta, nástup do letadla a cesta domů.
Island můžeme rozhodně doporučit všem, kdo mají rádi přírodu, vodopády, hory, ledovcová jezera, geotermální útvary atd. Prostě všem. A my se rozhodně na tento ostrov plánujeme vrátit, ovšem tentokrát vybaveni větším SUV a prošmejdit i ty hůře přístupné oblasti ve vnitrozemí. A také musíme více využít zdejší horkou vodu ke koupání!
Fotogalerie
Přečtěte si ještě
