Za svojí první dovolenou beru léto, kdy už jsem si mohl dělat co chtěl a kdy jsem se vydal k moři sám, na své vlastní triko. Inspirován Jackem Kerouacem, Alexandrem Supertrampem a dalšími vzory všech zadumaných, volnomyšlenkářských a vousatých romantiků jsem se rozhodl jet stopem z Prahy do Barcelony a zpátky.
Co se bude dít za tu dobu, než se tam dostanu, jsem už nechal osudu.
Cesta stopem do Španělska
Zabalil jsem si batoh, obul pohorky a vyrazil brzy ráno na cestu. Nevěděl jsem nic. Nikdy jsem nestopoval. A nikdy jsem nebyl ve Španělsku. Co se Itálie a Francie týče, přes které jsem chtěl svou cestu směřovat, nebyl jsem o moc chytřejší. Pouze jsem věděl, že se musím dostat na Zličín, protože je to nejlepší místo, kde by se dalo něco stopnout.
První stop padl asi po hodině nejistého přešlapování a k mému štěstí mě hodil až do Mnichova. Potom už to šlo ráz na ráz. Podle mapy jsem se snažil dostat přes Německo a Švýcarsko do Itálie a auta mi stavěla jedno za druhým. Spadl ze mě prvotní strach z toho, že bych se někde zasekl a nemohl pokračovat. Jakmile se ale pomalu blížila noc, začínala mě tížit jiná starost: kde budu spát?
Věděl jsem, že mám možnost přespat u kamarádky v Miláně, ale když bylo šest hodin večer a já jsem stále ještě nepřekročil německé hranice, bylo mi jasné, že se do Milána ten den už nedostanu. Co budu dělat?
To byl ten moment, kdy jsem si uvědomil první a základní pravidlo cesty stopem: Nikdy, nikdy, nikdy si nic neplánuj. V ten moment se teprve začnou dít zajímavé věci.
A zajímavé věci se opravdu začaly dít
První noc jsem přespal na univerzitě v Innsbrucku, s výhledem na špičáky Alp, protože mě tam ubytovala slečna, vracející se z dovolené zpátky do města, kde studuje. Druhý den ráno jsem strávil tři hodiny v autě s pánem, který neuměl ani slovo anglicky a musel jsem se s ním bavit svou lámanou němčinou. Za chvíli jsem byl v Itálii a starý italský pár mě ve svém přecpaném rozklepaném autíčku hodil do Milána. První část mé cesty byla úspěšně za mnou.
Milán je nádherné město, ale já jsem pokračoval po krátké zastávce dál. Nechtěl jsem zůstávat na jednom místě, chtěl jsem toho vidět co nejvíc. A viděl.
Z Milána jsem dorazil k moři. Pokračoval jsem podél pobřeží až za francouzské hranice a byl jsem nucen přespat na pláži uprostřed města Nice. Potkal jsem po cestě Australana, žijícího ve Francii, který dělá ve volném čase DJ-e, následně titěrného Itala, na cestě na týdenní dovolenou, kterou se podle všeho chystal strávit nahý společně se spoustou dalších naháčů, všichni dohromady v baráčku kdesi u Montpellier, potkal jsem obřího vousatého a vlasatého Němce, který jel se svou drobounkou dcerou, černým psem a velkou zelenou dodávkou do Portugalska, aniž by věděli, kdy se budou vracet zpátky.
V Barceloně jsem viděl španělský folklórní festival a po cestě zpátky srbského řidiče kamionu, který mi vyprávěl, jak se nám Čechům v Srbsku smějí, protože jim čeština připadá legrační…
Moje cesta trvala týden a půl a už teď vím, že to nebyla poslední dovolená, kterou strávím na silnici, s báglem na zádech a lepenkovou cedulí v ruce. Je mi už jasné, že po takovém dobrodružství, které jsem během své cesty zažil, už mě nikdo nedonutí strávit léto v hotelu na pláži.
