Když jsme s rodinou dorazili do Santiaga, už jsme byli rozhodnutí, že pojedeme dobrovolničit. Rozeslal jsem několik žádostí po Portugalsku a čekal na reakce. Ozval se mi farmář z Azorských ostrovů.
Zbývalo jen zavolat si videohovorem a trochu se poznat. Domluvili jsme si podmínky práce a termín příjezdu. Bylo rozhodnuto. Poslední den v Santiagu jsme koupili jízdenku do Porta a z odtud nočním vlakem do Lisabonu. Letenky na Azory jsme měli koupené za velmi dobré peníze, ale pokud koupíte letenky v dostatečném předstihu a s dvěma přestupy na dvou z azorských ostrovů, můžete z Lisabonu letět na Azory opravdu takříkajíc za pár stovek. Důvodem oněch přestupů je údajně využití cestovního ruchu na dalších ostrovech, protože většinou musíte přečkat na další let jednu noc a tudíž zaplatit si hostel nebo jinou formu ubytování. Pokud však poletíte, zkuste mrknout na Airbnb nebo Couchsurfing na levnější varianty bydlení na jednu noc.
Obsah článku
Cestujeme do Lisabonu
Cesta do Lisabonu byla také zvláštní. Bylo třeba dvakrát přestoupit. Jednou ve Vigo a podruhé v už v portugalském Portu. Tam to ještě šlo, ale spoj do Lisabonu jsem si opravdu představoval jinak. Nasedli jsme do podivné a grafity pomalované soupravy, která vypadala jak z vlnitého plechu a vyrazili. Cestou se uvnitř rozvoněly výfukové výpary a neopustily nás až do Lisabonu. Cesta trvala téměř šest hodin a za celou cestu jsme zastavili snad ve všech vesnicích, kterými vedly koleje. Při třicáté zastávce jsem to přestal počítat.
Přílet na Azorské ostrovy
V Lisabonu jsme přečkali jednu noc ubytovaní přes Airbnb v západní čtvrti na pobřeží oceánu. Druhý den ráno jsme se přesunuli na letiště a vyrazili na západ do středu Atlantiku. Azory jsou tvořeny devíti obydlenými ostrovy a jsou vzdálené asi dvě a půl hodiny letu od Evropy. Naším cílem byl ostrov Terceira. Na třetí největší ostrov jsme doputovali přes Santa Marii a Sao Miguel (největší ostrov, kde jsme trávili noc). Na letišti už na nás čekal náš hostitel a farmář Amaro se svým trackem, což je vozidlo bez kterého se žádný farmář neobejde. Jakmile na Terceiře jedete po silnici a vidíte track, je to farmář. Po příletu jsme se přesunuli do Porto Martins a ubytovali se v domě našeho farmáře.
Více krav než lidí
Terceira je opravdu farmářský ostrov a říká se, že zde žije víc krav než lidí. Vezmeme-li v úvahu, že na ostrově žije něco málo přes padesát tisíc obyvatel, snadno si představíme, kolik je na ostrově krav. Ono se není čemu divit, když ostrov vypadá tak, jak vypadá. Když vylezete kousek od města Praia da Vitória, který je obsypaný větrnými elektrárnami, ukáže se Vám ostrov v celé kráse. Teda pokud je jasno, což bývá velmi zřídka. Ostrovu se jinak říká Patchwork (podle stylu šití látek z malých čtverců k sobě). Celá krajina je rozdělena malými zídkami z lávových kamenů a opravdu to vypadá, jako by byla poskládaná ze stovek kostek travnatých ploch. Na těchto pastvinách měl své krávy i Amaro a tam jsme mu měli pomáhat.
Naše dohoda byla poměrně jednoduchá. Já budu pomáhat Amarovi na farmě s čím bude třeba a Ivetka bude s Robinkem doma a bude se tam starat o domácnost a uvaří.
Důvodem proč si nás vlastně Amaro pozval byla skutečnost, že mu na nějakou dobu odjela žena na Ukrajinu, odkud pochází, řešit soukromé záležitosti a on zůstal doma sám s dcerou Vitórií na dobu téměř dvou měsíců. Po určité době se začal cítit osamělý a tak využil naší touhy a pozval nás k sobě. Naše spolupráce nakonec dopadla úplně jinak. Amaro měl tak zvané dairy cows, což jsou krávy na mléko. Jelikož my nejsme úplně stejného smýšlení, co se tohoto procesu týká, tedy otelit krávu, vzít jí tele a dál jen dojit, domluvili jsme se, že já mu budu pomáhat doma, jelikož měl ještě dílnu na praci s kovem, kde vyráběl různé mechanismy za svůj traktor. Koneckonců hlavní sezona skončila a on, krom dojení krav, neměl na farmě moc práce a dojení mu většinou obstarával bratr, se kterým farmu zdědili po otci. V úplném vyhodnocení jsem pomáhal víc doma, vařil (a pro něho velmi luxusní jídla jako guláš, tofu a jiné speciality) a v dílně mu pomáhal když byl materiál, čas a nebo se mu chtělo něco dělat. Takže jsme zažili skutečný přístup k práci a měli spoustu času na poznávání okolí.
Konečně se člověk taky domluví
Jako nejzásadnější rozdíl mezi Španělskem, ze kterého jsme právě přijeli a Portugalskem bylo to, že jsme se konečně domluvili anglicky. Když jsme putovali do Santiaga a komunikovali s okolím, pomalu a jistě jsme se začali orientovat v jejich řeči. Už jsme si dokázali i objednat jídlo a pití, ale pravda je, že i když bylo ve Španělsku krásně, byli tam moc milí lidé a bylo nám tam opravdu příjemně, nikde jsem se nedorozuměli jinak, než rukama nohama a pomocí od jiných. V Portugalsku, tím myslíme i na pevnině, se domluvíte anglicky snad s každou věkovou kategorií. A když si to tak uvědomím, bylo to moc dobře. Má původní domněnka, že španělština a portugalština se od sebe moc neliší, dostala na frak hned, jak jsme přejeli hranice a začalo hlášení v portugalštině. Nic podobného jsem nikdy neslyšel a po libozvučné španělštině mi to přišlo jako směs polštiny, holandštiny a ruštiny. Proto nám přišlo vhod, že i majitel naší oblíbené kavárny pracoval nějakou dobu ve Státech a tak mluvil skvěle anglicky. Ale nejen on. A když už se bavíme o kávě, na ostrovech byla za polovinu ceny. Jen s chutí se člověk musí smířit, protože ta prostě nikde v okolí lepší nebude.
Přečtěte si ještě
