Busem přijíždíme k náměstí Tchien-an-men, doslova Rozlehlé náměstí u Brány Nebeského klidu, měří 880 x 500 m, to je 44 ha – rozloha Vatikánu a je největší náměstí na světě.
Na jižní straně je Brána Spravedlivého Světla, mezi náměstím a vchodem do Zakázaného města – Branou Nebeského klidu na severní straně vede Třída Čchang-an (Věčný klid), je užívána k vojenským přehlídkám, vznikla v roce 1949 při vzniku ČLR, měří téměř 5 km a stojí na ní důležité státní instituce a banky. Podél západní strany náměstí stojí obrovská budova Všečínského shromáždění lidových zástupců – parlamentu a na východní straně Národní muzeum čínské historie. Náměstí je velkou rozlehlou plochou beze stromů a laviček, je obehnané krásným masivním mosazným zábradlím a je pod neustálým dohledem policistů. V případě potřeby několik desítek (spíše stovek) vojáků slušně ale naprosto nekompromisně vytěsní tisíce návštěvníků za pět minut pryč z hlavní plochy až za jednosměrnou šestiproudou silnice, která vede kolem náměstí.
Procházíme jedním z několika hlídaných vstupů, skener jako na letišti všem kontroluje batohy, zahraniční turisté jsou na tom lépe, prohlídka je formální, ale Číňany včetně malých dětí prohlížejí podrobněji. Fouká mrazivý vítr a lituji, že šála i čepice zůstaly v hotelu, kde zprávy v TV slibovaly 15 C. Stojíme u Památníku lidových hrdinů, 38 m vysoký žulový obelisk s reliéfy klíčových událostí revolučního hnutí nahradil v roce 1958 starou Bránu vnějšího paláce.
Ptáme se, kde asi manifestovali za zavedení demokracie západního stylu v Číně na jaře roku 1989 studenti podporovaní dělníky ?
Čtvrtého června před úsvitem na náměstí vjely tanky a čínská armáda hnutí brutálně potlačila, masakr si tehdy vyžádal nejméně 1300 obětí a tisíce zraněných, dosud nebyl řádně vyšetřen. Pamatujeme si z TV symbolické zobrazení protestů – scéna osamělého demonstranta, který se postaví do cesty koloně tanků a snaží se ji zastavit.
Do mauzolea Mao Ce Tunga nejdeme, vidíme dlouhou frontu na „voskovce“, čekání zpříjemňuje provolávání propagandistických hesel z amplionů umístěných podél fronty a pohled na monumentální budovatelské sousoší ve stylu socialistického realismu – celé to hodně připomíná naše bývalé První máje. Číňané berou návštěvu mauzolea jako životní zážitek a hledí na velkého Maa s nefalšovaným dojetím, mnoho z nich skutečně pláče. Těsně před vchodem do mauzolea je kontejner plný kytic, které Číňané kupují a odevzdávají je v budově mauzolea do úplně stejného kontejneru pod sochou Maa. Nikomu nevadí, že po naplnění kontejneru (a současném vyprázdnění venkovního kontejneru) se oba kontejnery pravděpodobně vymění, asi se to zde bere jako forma dobrovolného vstupného do mauzolea.
1. díl cestopisu – Z Čech až na Velkou čínskou zeď
2. díl cestopisu – Peking – Hrobky císařské dynastie Ming
3. díl cestopisu – Peking – Letní palác
4. díl cestopisu – Olympijský Peking
5. díl cestopisu – Pekingská kachna
6. díl cestopisu – Zakázané město
7. díl cestopisu – Rikšou po hutongu v Pekingu
8. díl cestopisu – Chrám nebes v Pekingu
9. díl cestopisu – Peking – Náměstí Nebeského klidu
10. díl cestopisu – Pěšky po Pekingu
11. díl cestopisu – Doprava v Číně
12. díl cestopisu – Co nám chtěli prodat
13. díl cestopisu – Rychlovlakem po Číně
14. díl cestopisu – Zahrada Yu Yuan v Šanghaji
15. díl cestopisu – Vodní město Zhouzuang
16. díl cestopisu – Pěšky po Šanghaji
17. díl cestopisu – Čína v noci
18. díl cestopisu – Rychlovlak Maglev v Číně
19. díl cestopisu – Uletělo nám letadlo
Přečtěte si ještě
