Pěšky po Pekingu

Poslední den v Pekingu máme individuální volno, protože se nikdo nepřihlásil na lekci vaření za 1.500 Kč ani na kurz kaligrafie za 500 Kč.

Naše ochotná průvodkyně Jitka jde s námi procházkou ke „Kapce“ s filharmonií a jezeru. Z hotelu Dongfang vycházíme vlevo, na křižovatce vpravo, na druhém přechodu přes dvanáctiproudou silnici a vpravo, na druhé křižovatce vlevo, podchodem na Náměstí nebeského klidu, semafory na křižovatkách nám jako v USA ukazují, kolik vteřin bude ještě svítit zelená. Zahneme do „Čínské čtvrti“, ulice Qianmen Dajie má na začátku ochranku, historickou tramvaj, McDonald a spoustu obchodů pro turisty, levnější obchody jsou v bočních ulicích. Ještě dva podchody a v dáli vidíme „Vejce“ – Národní divadlo, průvodkyně nikdy nebyla uvnitř, ušetřila 40 yuanů, neviděla krásný interiér a plete si název i využití.

TIP: Dovolená v Číně již od 16 330kč.

Podle obyvatel Pekingu připomíná „Ptačí vejce“, které nějaký obří pernatec snesl do vody těsně u náměstí Tchien-an-men a pár kroků od Zakázaného města. Impozantní stavba je tak velká, že jen obejít ji trvá bezmála hodinu, stála 400 milionů dolarů a investované peníze jsou dobře vidět. Dóm z titanu a skla je obklopen umělým jezerem a představuje obrovský kontrast oproti okolním ohavným komunistickým stavbám z 50. let. Divadlo navrhl francouzský architekt Paul Andreu a měl s tím spoustu trápení kvůli tomu, jak blízko důležitým místům čínské historie měla futuristická budova stát, proto musel Andreu velmi citlivě vyjednávat o každý detail. Nakonec uspěl a 212 metrů dlouhá stavba s výškou 46 metrů nakonec spatřila světlo světa roku 2007, podzemní parkoviště má kapacitu tisíc aut a půl druhého tisíce bicyklů.

Většinu návštěvníků ohromí hned příchodem – vchází se dlouhým 80 m širokým koridorem, který vede pod zaskleným dnem umělého jezera.

Protože je jezírko-střecha mělké jenom 40 centimetrů, vidí skrz něj návštěvníci až do nebe. Velkolepost divadla nespočívá jenom v exteriéru, ale i v interiéru. Ocelovou šeď střídá „majestátní červená“, bezpečnostní opatření si prý v ničem nezadají se západními, divadlo má devět nouzových východů, jimiž lze evakuovat šest tisíc lidí během čtyř minut. Jako první se v novém divadle hrálo představení „Rudá vojačka“, jde o balet původně psaný k patnáctému výročí vzniku ČLR. Uvnitř divadla jsou tři sály s celkem 5 452 sedadly, tři čtvrtiny lístků mají dotované ceny, přijatelné i pro venkovany s nižšími příjmy. Ostatně dotovaná je celá stavba, podle odhadů z roku 2004 je její provoz tak drahý, že nemá šanci nikdy si na sebe vydělat, vláda proto prohlásila, že účelem divadla není vydělávat a dotuje je ho z 80 procent.

Pokračujeme k jezeru podchodem pod desetiproudou silnicí a zahýbáme vpravo do ulice plné pečlivě hlídaných státních budov, jdeme podél dlouhé zdi, vidíme zatýkání dvou osob a jejich naložení do policejního Antonu. Průvodkyně nám zakazuje fotit a doporučuje schovat fotoaparáty, na konci zdi je za mříží jezero, hlídají ho čtyři policisté a nesmí se fotit. Ocitáme se ve starém městě s novými budovami, obcházíme Zakázané město a vracíme se do centra, i zde se bourá. Podruhé vidíme maminku s malým dítětem, prvního psa vidíme až v Šanghaji, nějakého jsme již možná ochutnali. Peking má dál nálepku nejvíc znečištěné metropole na zeměkouli, my jsme měli štěstí na větrné počasí v Pekingu a se smogem jsme se nesetkali. Setkali jsme se ale s jinou neřestí, pliváním kdekoliv a kamkoliv, silně hlasitě natáhnou hlen a plivou mladí i staří, děti i důchodci, muži i ženy, sociálně nejslabší i lidé z vyšší střední vrstvy.