Celé léto jsme se nejvíce těšili na konec práce a začátek cestování. Já v rámci šetření zvolil, že pojedu pouze na týdenní plavbu lodí po západním Karibiku. Bohužel nás čekal ten nejhorší scénář.
V pondělí ráno ještě uklízíme byt a těšíme se na nejlepší dovolenou v roce. Ani moc nejíme, protože na lodi bude nekonečná spousta jídla v ceně. Abychom ušetřili 50 dolarů za Uber XL, tak se nám podaří narvat se všemi kufry a taškami do klasického Uberu. První řidič nás sice odmítl, ale ten druhý byl naprosto skvělý starší pán. Jsme sice jen 4, ale máme 7 kufrů, 2 sportovní tašky a 3 batohy.
Když jsme měli takové štěstí na řidiče, tak se ptáme, jestli pracuje i v sobotu, aby nás případně vyzvedl až se vrátíme z lodi. Bohužel nás informuje, že Uber na celý Galveston nesmí a ať použijeme aplikaci GetMe (kde jsou řidiči 2x tak drazí).
Galveston
Po příjezdu jdeme odevzdat kufry. Podaří se nám shodit karton Coca Coly, rozbít pár plechovek a udělat jim tam slušnou sladkou louži. První dojem z doků nebyl nijak valný, luxusně jako letiště to opravdu nevypadá.
A jde se do fronty na check-in. Fronta neskutečně dlouhá, ale zase se celkem rychle posouvala. Už na jejím počátku jsem dostal výstrahu od securiťačky, že se v této frontě nesmí používal žádná elekronika, takže ať si vypnu mobil. Všude byly nápisy zákaz focení – nic zajímavého k focení tam stejně nebylo, jen celkem zbytečná buzerace, která mě jako platícího zákazníka fakt štve.
Prošli jsme pasovou a vstupenkovou kontrolou, prošli jsme scenerem jako na letišti a postupujeme do vyššího patra budovy, kde nás čekal tzv. hlavní check-in. Vystojíme si další frontu a dojdeme asi ke 40 leté usmívající se úřednici. Vezme si pasy, požádá o naše J1 víza a s falešným úsměvem utíká za svými nadřízenými. Asi 10 minut nás nechá stát u přepážky a vášnivě se s nimi radí. Nakonec nás odvedou do konferenční místnosti za dalšími problémovými pasažéry.
Zprvu jsme mysleli, že je to jen další kontrola nebo omyl, protože naše papíry jsou na 100% v pořádku. Na Cruise v rámci našeho Work and Travel programu jezdí desítky českých plavčíků každý rok. Dokonce naše 2 spolubydlící byli na úplně stejné lodi jako my akorát o týden dříve.
V místnosti sledujeme jak na loď nechtějí pustit těhotnou Asiatku, která je ve 12 týdnu těhotenství, a to kvůli viru Zika. Pak k nám přichází nejvyšší a jediný šéf, Bobby, a s politováním nám oznamuje, že nás na loď nemůže pustit. Naše J1 víza vypršela den před odletem a údajně mu přes telefon úředníci z kontroly hranic řekli, že je 50% šance, že bychom byli po návratu do USA deportováni. A on toto riziko není ochoten podstoupit.
Poznámka: Na J1 víza se můžeme 1 měsíc po jejich vypršení pohybovat po USA, ale už by nás na ně skutečně znova do Států nepustili. Z tohoto důvodů jsme měli schválenou ESTU v našem biometrickém pasu a dokonce jsme s sebou měli papírové potvrzení o tom, že ESTU máme. Všichni čeští plavčíci to tak dělají a nikdy jsem neslyšel o případu, že by to někomu nešlo. Zdálo se nám však, že Bobby vůbec neví, co ESTA je. Proto si vyfotil naše potvrzení o zaplacení ESTY a poslal ho někam na úřad, kde mu řekli, že to není ESTA, ale jen vytisknutý kus papíru. Ano, ESTA se nedá vytisknout, ale je propojená s pasem.
Následovaly telefonáty na vízového sponzora, na českou ambasádu – dali jsme Bobbymu českého velvyslance z Washingtonu na telefon, ale nic s tímto úředníčkem nehnulo. Snažili se nám pomoci i jeho podřízení, ale pouze Bobby má rozhodovací autoritu. Dal nám telefon na zákaznický servis na Carnival (společnost provozující cruise), kde nám řekli, že pokud nemáme v pořádku doklady, že nám nevrátí vůbec žádné peníze.
Snažili jsme se do poslední chvíle situaci nějak otočit, ale loď už musela odplout. Na závěr jsme tam zůstali sami, úředníci začali odcházet domů a Bobby nás stresoval, že se možná nestihnout najít naše zavazadla a že je dostaneme až za 6 dnů, co se loď vrátí. Bylo to dlouhých 20 minut napětí, ale nakonec se všech 6 odbavených zavazadel našlo. Kdyby ne, zkomplikovalo by to úplně všechno. Museli bychom v nudném Galvestonu zůstat celý týden a nebo se po týdnu vrátit, což by byly neskutečné náklady navíc. Můj nový kufr však za tu krátkou chvíli stihli zničit. Měl jsem ho poprvé venku a nebyl zrovna nejlevnější. :(
Cesta do Miami?
Všichni odešli a my zůstali před přístavem s hromadou kufrů. Uber pro nás přijet nemohl a drahou Taxi službu jsme platit nechtěli. V Texasu není legální stopovat, ale měli jsme obrovské štěstí, když jsme potkali staršího pána, který se nabídl, že nás sveze pryč z Galvestonu, kde si můžeme už objednat Uber. Takže jsme už podruhé nacpali auto k prasknutí a jelo se. Po cestě nám povídal o svém životě a byl taková malá kapička dobra v tomto dni.
Za Galvestonem nás vyložil a vzali jsme si Uber na letiště, toto už bylo třetí velmi náročné skládání tašek, tady už jsme museli mít i nějaké kufry přímo na sobě, protože auto bylo menší. Honza, Marťa i Frankie měli jasno, že letí do Miami, kde mělo jejich cestování pokračovat po lodi. Já do poslední chvíle netušil, co budu dělat. Našel jsem přes Airbnb ubytování kolem 25 dolarů na den poblíž houstonského letiště, díval jsem se na letenku do Prahy (heh stála 18 tisíc), a taky jsem si pohrával z bláznivou myšlenkou být pár dní na letišti, abych ušetřil. Už jsem měl v hlavě článek 7 dní na letišti.
V poslední chvíli jsem se rozhodl letět s ostatními do Miami. Zpáteční letenka mě sice vyšla na 350 dolarů (bohužel mám 2 zavazadla – na lodi i na cestu zpět do Prahy mám 2 zdarma, ale na cestu do a z Miami ne). Ubytování na nějakých 120 dolarů a samozřejmě náklady na další Ubery. Po Miami už budeme jezdit levnou veřejnou dopravou a zbývají jen náklady na jídlo, které bych měl i v Houstonu.
Aby toho nebylo málo, tak letadlo do Miami mělo 4 hodiny zpoždění. Čekali jsme tedy nějak od 8 večer do 9 ráno na letišti, kde je většina obchodů za check-inem, na který nás pustili až 2 hodiny před odletem. Celej hladovej jsem si dal podprůměrný sandwich ve Starbucks za 9 dolarů (cena luxusního menu ve Whataburgeru), když zavřeli i Starbucks, tak jsme byli odsouzeni na sušenky v automatu. Byli jsme taky dost unavení a zkoušeli trochu spát.
Miami
Nějakým zázrakem jsme v Miami! Máme hezký apartmán hned u Miami Beach. Sice jsou to náklady navíc, ale hodlám si ten poslední týden v Americe ještě pořádně užít. První den ve vodě už stihli kluci vidět docela velkýho rejnoka a Frankie si na něho i šáhnul. :) Písek je tu úžasně jemnej, voda teplá a burgery možná i lepší než v Texasu!
Holky tu jsou taky pěkný, je to hodně příjemná změna po 3 měsících s Texasankami. Co jsme si tak všimli, tak je tu hodně dominantní španělština, každý tu s ní mluví a v obchodech jsou názvy prvně španělsky a až pak anglicky.
Zajímavý článek o Miami si přečtěte zde.
Související:
Proč jet na dovolenou když na ní nemám