Polardistans 2 – Cesta z Čech přes Německo do Dánska


Zazvonil budík. Sobota, čtyři ráno. Měli bychom vstávat, ale dal jsem nám ještě deset minut. Následné probírání se bylo o to horší. Spát jsme šli pozdě, až kolem půl jedenácté, moc jsme toho nenaspali. Očička jsem měl malinkatá jak veverka přirození… tušil jsem, že cestou přijdou krušné chvíle.

Polardistans 2 – Cesta z Čech přes Německo do Dánska

Naložili jsme do auta zbytek věcí a před šestou ráno jsme vyrazili. Bohužel, s téměř hodinovým zpožděním. Teploměr ukazoval jeden dva stupně nad nulou, cesty místy navlhlé. Dost nevhodné podmínky na dohánění zpoždění, zvlášť přes Mohelničák. Výhodou byl minimální provoz.

Za necelou hodinu jsme byli v Moravské Třebové. První plánovaná zastávka. Na snídani. Ráno potřebuji nějaký čas, abych do sebe dostal nějaké jídlo a zdejší OMV u hlavní silnice č. 35 s kuchyní s provozem 24/7 je v ideální vzdálenosti. Kafe, míchaná vajíčka, toaleta a jeli jsme dál. Provoz byl pořád slabý, díky tomu se povedlo trochu stáhnout zpoždění. U Časů jsme najeli na nový úsek dálnice D35. Usmál jsem se. Po dálnicích a rychlostních silnicích bychom měli jet až do města Mora, které je cca 110 km od cíle.

Praha. Rozbitá a zákeřná. Naštěstí byla průjezdná. Za pohled na Stověžatou ve zpětném zrcátku jsem byl hodně rád.

Mířili jsme na sever po D8, na německé hranice. Teplota kolem pěti stupňů nad nulou a mrholení, místy déšť. Nic moc, ale hlavně, že nemrzlo. Najednou se ozval telefon. Volala Veronika ze Särny. Prý jak je to dohodnuté s domem, v kolik se můžeme ubytovat. S Milanem a s pesany tam dojeli již někdy v noci. Spali v dodávce a i přesto, že tam měli topení, při nočních -20°C Veronika celkem promrzla. Slíbil jsem, že zavolám majitelce a dám vědět zpět.

Litoměřice. Druhá plánovaná zastávka, tentokrát na doplnění nádrže do plna. Když jsem dobře počítal, měli bychom dojet až do Flensburgu a tam natankovat na ARAL-ce přímo ve městě. Tím bychom se vyhli tankování zbytečně drahé nafty na dálnici v Německu. Ani ve Flensburgu není zrovna levná, ale každý cent dobrý. Další tankování bylo naplánováno až ve Švédsku, dle potřeby. Odhadovaný dojezd byl někam k městu Örebro a po natankování tam bychom měli dojet až do Särny. Uvidíme. Cestou se může stát cokoliv a tohle moc neovlivním.

Natankováno. Zaparkoval jsem bokem a zavolal majitelce, v kolik by bylo možné převzít klíče od domu v Särně. Telefon vzala téměř okamžitě. Navíc měla skvělou zprávu: hosté jsou pryč, dům je prázdný a uklizený. Můžeme se ubytovat. Zavolal jsem dítěti. Zpráva zmrzlou Veroniku potěšila. Dle popisu v inzerátu bylo ubytování možné až po 15:00. Aktuálně bylo něco po půl desáté ráno.

Za drobného mrholení jsme se vrátili na dálnici. U Ústí teplota spadla k nule a začalo sněžit. Za tunelem Panenská již byl levý pruh dálnice pokrytý několika centimetry mokrého sněhu. Nezbývalo než dát nohu z plynu a zařadit se za kamion do pravého pruhu. Jestli nás tohle čeká celou cestou, mám se na co těšit, pomyslel jsem si. Naštěstí pár kilometrů za čárou byla dálnice už jen mokrá a teplota se také zvedla, sněžení se změnilo v déšť. Oddechl jsem si. U Pirny přestalo pršet. A někde před Lipskem se začaly trhat mraky a začalo se ukazovat slunce a modré nebe. Pár kilometrů dál už slunce jasně dávalo najevo svoji nadvládu nad mraky. Azúro nám nakonec vydrželo nejen cestou nahoru, ale i celý pobyt ve Skandinávii.

Německé dálnice byly nudné, tak, jak německé dálnice dokážou být. Sice na mnoha místech bez rychlostního limitu, tentokrát mi to ale bylo houby platné. S boxem na střeše jsem zbytečně riskovat nechtěl, takže jsem se držel do stotřiceti. Cesta ubíhala v klidu, provoz tak akorát. Kdesi uprostřed Německa jsme se zastavili na benzínce na čúrací pauzu a kafe. Sice s poplatkem 0,70 €, které lze uhradit hotově nebo kartou, ale padesátník lze po předložení účtenky použít na částečnou úhradu útraty na benzínce. Bylo kafe. Bohužel, pouze sebou. Nevadí, i to potěší.

Někde za Hannover-em se na dálnici začala objevovat auta s dánskými a švédskými značkami mířící domů, na sever. Potěšilo nás to. Alespoň nejedeme tím směrem sami. Kousek před Hamburg-em najednou všechna auta zmizela. Nejen ty se severskými značkami, ale doslova téměř všechna. Zůstalo jen pár s německými značkami. Bylo nám to divné, ne že ne. Navigace nás vedla pořád rovně, cedule nad dálnicí také ukazovala směr Flensburg. Tudíž musíme jet správně. Kam se ale poděli všichni Seveřané??? Odpověď přišla po pár kilometrech: zavřená dálnice přes Hamburg kvůli údržbě tunelů. Cedule označující objízdnou trasu nás stáhla do města. Chvíli jsem ji sledoval a najednou zmizela i ta… Divné… No nic, držel jsem si směr a navigaci chvíli vytrvale ignoroval. Přes centrum Hamburg-u jsem opravdu jet nechtěl, dali jsme si ho před pár lety a opravdu nebylo o co stát. Jak se ale na displeji navigace objevil kousek dálnice, začal jsem ji následovat. Sjel jsem na dálnici, směr Flensburg. Sláva! Najednou… ups! Ale co to? Tady jsme přece byli před chvílí… Byli jsme zpět na prázdné dálnici směr Hamburg, tři kilometry před uzavírkou. Takže zpět do Hamburgu. Opět jsme sledovali ceduli značící objízdnou trasu a… ano, opět se kdesi ztratila. Takže chtě nechtě, nezbývalo než projet kus centra. Naštěstí asi po třech kilometrech jsme vyjeli opět na dálnici, tentokrát směr Lübeck. Najednou se objevila cedule značící objízdnou trasu. Nevěřili jsme vlastním očím. Jak navigace, tak i cedule ukazující směr Flensburg nás stáhli na Bad Segeberg a následně na nějakou okresku. Podvečerní provoz citelně zhoustnul.

Blouděním Hamburg-em jsme ztratili téměř hodinu. Zavolal jsem na ubytování do Dánska, že dorazíme mezi sedmou – osmou. Odhad byl daný časem dojezdu dle navigace. Jakmile se objevila cedule benzínky v městečku dva kilometry vedle, využil jsem ji. Nafty bylo v nádrži dost, těch 150 km do Flensburg-u bychom dojeli, ale nechtěl jsem ztrácet další čas ježděním po dalším městě. Doufal jsem, že to nebude Shell, ten vytrvale ignoruji. Nebyl. Byla to AVIA. Jak se ukázalo později, nebyla to příliš šťastná volba. Ne že by auto nejelo, to ne, ale motor začal trochu vibrovat, pod plynem horší zátah a také citelně stoupla spotřeba.

Vrátili jsme se na okresku a pokračovali dál na sever. Německé okresky mají jednu výhodu: je na nich povolená rychlost 100 km/hod. Jako na potvoru jely vpředu dva kamiony a dávali si načas… jely šedesát a za nimi kolona. K tomu buď byla plná čára, nebo vláček v protisměru. Možnost předjíždět nulová. Opět jsme ztráceli drahocenný čas, doba dojezdu na ubytování se prodlužovala. Po obchvatu jsme minuli Neumünster. Kamiony pořád před námi. Už jsem jich měl plné zuby a začínal jsem v duchu zuřit. Na silnici přibyl pruh. Právě včas. Mohl jsem na to šlápnout a rozjet se. Krátce nato jsme najeli na dálnici A7, směr Flensburg. A Dánsko. To, a také Nyborg, se v té chvíli zdáli být hrozně daleko. Provoz houstnul, začalo se stmívat, únava taky začínala nenápadně vystrkovat růžky. Opět nás ale potěšila přítomnost aut se skandinávskými značkami. A že jich bylo.

Náš postup na sever zpomalil přejezd dálničního mostu přes řeku Treene. Kvůli nebezpečí bočního větru je na něm rychlost omezena na 60 km/hod. a kontrolována radary. Dálnice má v těchto místech tři pruhy, takže žádné větší zdržení se nekonalo. Minuli jsme Flensburg. Další snížení rychlosti, tentokrát až na 30 km/hod. K tomu zúžení dálnice na jeden pruh. Na dánských hranicích totiž sedí v kukani celníci a metodou náhodného výběru kontrolují lidi a auta vstupující do krajiny. Za kukaní byl semafor. Svítila zelená. Pro jistotu jsem zastavil. Celník zamával, ať jedu. Nevím proč, ale ulevilo se mi.

Německo bylo za námi. Byli jsme v Dánsku. Bylo půl osmé večer. Na ubytování u Nyborg-u nám pořád zbývalo asi 180 km. Začínal jsem být nervózní z časového skluzu. A unavený. Další čúrací pauza by také bodla, o kávě nemluvě. Nebyl čas mít čas. Povolená dálniční stodesítka jakoby vzdálenosti exponenciálně natahovala. Vypadalo to, že posledních necelých 200 km bude nekonečných. Navíc Dánové nejezdí jako svatoušci, takže člověk musel dávat setsakramentský pozor, co se kolem něj děje. Zdálo se mi, že jedeme hrozně pomalu a cesta vůbec neubíhá. Znovu jsem zavolal na ubytování s tím, že přijedeme až po deváté. Naštěstí to majitelka pochopila a popřála nám hezký zbytek cesty.

Z nějakého mně neznámého důvodu nemám přejezd Dánskem rád. Ano, německé dálnice jsou nudné, ale na spoustě úseků tam lze jet rychle, když se chce. Hodně rychle. Tady ne. Jen co člověk projede hranice, Království Dánské mu zatne tipec. A hodně ostře – 110 a dost! Ať lid prostý ví, že si nemá moc vyskakovat. Na některých úsecích je sice povoleno jet i 130, ale zase ne moc dlouho, ať si národ na volnost příliš nezvyká.

Několik nekonečných světelných let od německých hranic se konečně objevila cedule oznamující město Kolding a za ní, krátce nato, se objevil směr na další dlouho očekávané město: Odense. Za Kolding-em jsme odbočili na východ na E20 a cesta se začala citelně krátit. Po pár dalších kilometrech se najednou objevil most u města Middelfart. Pod ním zářila světla města. Přejezd byl rychlý. Ocitli jsme se na druhé straně mostu, na ostrově Fyn. Téměř v cíli pro dnešní den. Pořád ale zbývalo něco přes 70 km. Začínalo se projevovat nevyspání z minulé noci a hustý noční provoz tomu jen přidával grády. Ačkoliv už jsem to chtěl dojet, volání přírody bylo silnější a na benzínce někde u Odense jsme museli zastavit. Krátká pauza mi prospěla.

Kilometry už hezky ubývaly a spolu s Květkou jsme sledovali klesající číslo na displeji navigace oznamující vzdálenost do cíle. „Už je to pod 30“, „už je to pod 20“… Exit 46 na E20. Sjeli jsme z dálnice a projeli okrajovou částí Hjulby. Poslední odbočení doleva mezi domečky. Zástavba několika málo domů skončila a vjeli jsme mezi pole. Věděl jsem, že musíme až na konec cesty. Objevila se nějaká farma, ale od pohledu to nebyla ona. Jeli jsme tedy ještě kousek dál. Další farma… a u ní alej známá z fotek. Odbočili jsme doprava, mezi stromy, pak kolem budovy na parkoviště. Pro dnešek jsme v cíli v našem ubytování. Ujeto 1308 km.

Ubytování v Dánsku
Ubytování v Dánsku
Ubytování v Dánsku 2
Ubytování v Dánsku 2

Bylo téměř půl desáté. Vzali jsme z auta několik nejnutnějších věcí na přespání a zamířili k vchodu. Paní majitelka, milá a příjemná paní, nás již čekala. Omluvil jsem se za pozdní příchod. Vzala to s pochopením. Ukázala nám pokoj (dostali jsme Červený pokoj), společnou koupelnu hned vedle pokoje a vysvětlila co a jak ohledně samoobslužné snídaně. Chvíli jsme ještě probírali nějaké věci ze života, v hotovosti éčky zaplatili smluvenou cenu a rozloučili jsme se s tím, že ráno budeme vyjíždět brzy, takže se neuvidíme. Jelikož za týden budeme spát na stejném místě, zaplatili jsme obě noci najednou.

Červený pokoj
Červený pokoj
Červený pokoj 2
Červený pokoj 2

Pokoj mile překvapil. Velký tak akorát, hezky a útulně zařízený, příjemně vytopený. Zaujal nás radiátor pod oknem – poctivý litinový historický kousek.

Bylo pozdě pomýšlet na jakoukoliv teplou večeři někde ve městě, navíc brzy ráno vstáváme. Dal jsem si kousek sýra, co jsme měli na cestu, rychlá sprcha a šup do hajan. Postel by mohla být i tvrdší, ale důležité bylo, že se můžeme natáhnout a trochu se v klidu a v teple prospat.

Červený pokoj 3
Červený pokoj 3

Ač byla neděle ráno, budík zvonil opět v pět. Z postele se mi vůbec nechtělo. Ale vůbec. Ukázalo se, že postel je hodně pohodlná.

Další díly cestopisu:

Sdílejte článek s přáteli

Napsat komentář