Polardistans 3 – Přes Švédsko do cíle


Plán byl vyrazit v šest, abychom stihli obchod Bagheera u města Avesta. Dle informace na internetu ho zavírali v 17:00. Následných téměř 300 km z Avesty do Särny jsem plánoval jako pohodový výlet. Zkrátka dojedeme, až dojedeme.

Polardistans 3 – Přes Švédsko do cíle

Sice mám problém tak brzy ráno něco sníst, ale byl před námi kus cesty a potřeboval jsem dostat něco do žaludku a rozlepit oči. Udělal jsem si čaj, vzal si trochu džusu z lednice, namazal kousek chleba. V klidu jsem se najedl a uklidil nádobí.

Kuchynka s jídelnou
Kuchynka s jídelnou

Vzali jsme si věci a zkontrolovali, zda jsme v pokoji něco nezapomněli. Těsně před šestou jsme již seděli v autě a mířili prázdnou dálnicí na východ.  Plán splněn. Dle navigace nás čekalo 843 km do prvního cíle dnešního dne po cestách, o kterých jsem doufal, že nebudou namrzlé a zasněžené. Ve Švédsku se totiž nesolí, používá se pouze inertní posyp, když už. Plus tankování cestou.

Most Storebælt nás moc přátelsky nepřivítal. Ultra nízká oblačnost, pylony schované v mracích. Doufal jsem, že to budou opravdu jen mraky a vozovka na mostě bude suchá, bez námrazy. Teplota se držela asi tři stupně nad nulou. Naštěstí mraky nad mostem byl planý poplach, bylo sucho. Také vlajky signalizující sílu a směr větru jen ležely bez pohybu podél sloupů. Bezvětří. Skvělé podmínky pro jízdu několik desítek metrů nad studenými vodami Baltu. Ačkoliv je na mostě povolena stodesítka, těch 18 km délky jsem si držel 80 – 90. Tak nějak pro jistotu. Od vody nás dělila pouze šířka jednoho nouzového pruhu a zábradlí, jehož pevnost bych nerad zkoušel.

Most Storebælt
Most Storebælt

Být zpět na pevnině na druhé straně byl příjemný pocit. Přeci jen, nejezdím po tak dlouhých mostech každý den. I když… čekal nás ještě jeden, tentokrát o něco kratší. Na mýtnici jsme kartou zaplatili poplatek za použití mostu a přes ostrov Sjælland jsme zamířili dál na východ, slunci vstříc. Noc zůstávala za námi. Začalo se rozednívat a už první náznaky denního svitu a nebe bez mráčku dávali tušit, že bude hezký slunečný den. Dálnice byla pořád prázdná. Spíš by mě překvapilo, kdyby nebyla – bylo před sedmou, neděle ráno. Blížili jsme se ke Kodani, když v tom dálnici zahalila mlha. Po zhruba dvou kilometrech mlha zmizela. Takže jen pás mlhy. Za chvíli se to zopakovalo. Počasí nám ale přálo, až do Kodaně bylo jasno. Pak se začali objevovat potrhané mraky.

Copenhagen neboli Kodaň. Člověk se z dálnice podívá na pár výškových budov a je za ní. Pak se objeví rychlostní omezení na 90 km/hod. a vjezd do tunelu, který je součástí přejezdové soustavy přes Øresund. Schválně píšu přejezdová soustava. Přejezd přes Øresund se totiž skládá ze tří částí: tunelu, umělého ostrova a mostu samotného. Tunel na dánské straně byl vybudován kvůli kodaňskému letišti, které leží na pobřeží Øresund-u. To aby mostní konstrukce nebránila letadlům při přistávání a vzletu. Následně ze zeminy vytěžené z tunelu byl postaven asi 4 km dlouhý umělý ostrov Peberholm, na kterém se nachází ptačí rezervace a mimo dálnici je na něj vstup zakázaný. Zde se také nachází státní hranice mezi Dánskem a Švédskem. To je druhá část. Tunel zde končí a začíná samotný 7,8 km dlouhý most neboli část třetí. Most je dvoupatrový. Nahoře jezdí auta, uvnitř se nachází železniční trať mezi Kodaní a Malmö. Celá soustava měří 16 km. Aby pod mostem mohli proplouvat i velké lodě, nejvyšší část dálnice se nachází 56 m nad hladinou moře.

Tunel pod Øresund-em
Tunel pod Øresund-em
Peberholm. Most přes Øresund na obzoru
Peberholm. Most přes Øresund na obzoru

Vyjeli jsme z tunelu na Peberholm. Nad hlavou potrhané mraky, mezi nimi modré nebe a nad mostem přes mraky se prodírající ranní slunce. Naštěstí i tady bylo bezvětří a sucho. Minuli jsme ceduli oznamující přechod státních hranic. Byly jsme ve Švédsku. V cíli cesty, chtělo by se říct. Do cíle nám ale pořád zbývalo několik stovek kilometrů. I přes krásné a klidné počasí pohled z nejvyšší části mostu na malinkaté lodě v dáli a vědění, jak daleko, respektive nízko, je to k mořské hladině, nepůsobil dvakrát uklidňujícím dojmem. I zde nás od vody dělil pouze relativně úzký pruh asfaltu a zábradlí. Jakmile jsme ale klesli blíž k hladině a blížila se pevnina, začal jsem se usmívat pod vousy a přejezd mostem mě začal bavit. Ještě několikrát přejedu oba mosty a každý následný přejezd již bude v klidu, napadlo mě.

Pevnina byla každou chvíli blíž a blíž. Po levé straně bylo vidět Malmö a na horizontu úplně vlevo čněla jeho dominanta Turning Torso, což je rovněž nejvyšší budova v Skandinávii. Projeli jsme poslední dilatační spáru oddělující most od pevniny. Nemělo smysl šlapat na plyn, po několika sto metrech nás čekala mýtnice. Našel jsem zelenou ceduli označující přejezd pro „předplacenky“. Nemusel jsem ani zastavit, kamera si načetla SPZ a závora se otevřela. Bez jakéhokoliv zádrhele – to určitě proto, že jsem měl sebou vytištěné potvrzení o platbě a čísla lístků z mejlu.

Při vstupu do Švédského království nás uvítali celníci. Kontrolují doklady posádky každého auta vjíždějícího do krajiny. Jsou hned za mýtnicí. Pozdravil jsem je jejich švédským „Hey“ a podal jim pasy, které jsme si nachystali k ruce hned při výjezdu z ubytování. Do Švédska lze sice vstoupit i s použitím občanky, do ciziny ale raději jezdíme i s pasy. Květka spala, otočená k celníkovi zády. Celník se zadíval do pasů, pak pokynul rukou směrem k ní. „Spí“, řekl jsem anglicky. Chápavě kývl hlavou a dál se věnoval pasům. Vypadalo to, že ho zaujaly razítka ze Srbska. Za jeho zády si již jeho kolega policajt chystal drégr a trubičku. Trochu mě to zarazilo, ale proč ne. Asi jsem vypadal podezřele s mýma unavenýma, ale v té chvíli už veselýma, očima a úsměvem pod nosem. Doma člověk o policajta nezavadí, natož aby dýchal, a tady hned zhurta při vstupu do krajiny. „Můžu poprosit?“, zeptal se, taky anglicky. „Bez problému“, odpověděl jsem. Týden jsem neměl ani nealko pivo, co bych asi nadýchal. Už ani balonky dětem, dýchal jsem do přístroje.

Kontrola dopadla dle očekávání. Překvapilo mě, že policajt si trubičku vzal a nenutil mi ji, jak to mají ve zvyku policajti u nás. Jeho kolega nám vrátil pasy, popřál šťastnou cestu, já jim hezký den. Byli jsme oficiálně vpuštěni na švédskou půdu.

Jako první nás uvítala IKEA, která stojí v nákupním centru na okraji Malmö vedle dálnice. Dálnice prázdná, se skvělým povrchem, s rychlostním limitem 110 km/hod. Nastavil jsem tempomat. Objeli jsme Malmö a dálnicí kousek od pobřeží, s občasnými pohledy na moře, zamířili na sever. Za necelou hodinu klidné jízdy jsme byli u sjezdu na dálnici E04. Odbočili jsme na ni. Na severovýchod, směr Jönköping a Stockholm.

Pohoda na dálnici E04
Pohoda na dálnici E04

Dálnice byla pořád prázdná, potkali jsme jen několik kamionů. Byli trochu jiné už nás. Začal jsem přemýšlet, čím. Při pohledu na soupravu tvořící auto a přívěs mi to došlo – jsou delší. Přívěs měl pět náprav. Ještě větší překvapení přišlo zanedlouho – tzv. silniční vlak. Souprava tvořena tahačem, návěsem a přívěsem o jedenácti nápravách. Byl jsem udiven a zároveň rád, že jsme na dálnici. Na okreskách bych tohohle dinosaura předjíždět nechtěl. Objevila se dálniční cedule se vzdálenostmi. Stockholm 574 km, Jönköping 220 km. Podíval jsem se na dojezd na palubním počítači auta: 290 km. Začal jsem se smát. Vzdálenosti ve Švédsku jsou opravdu „trochu jiné“. S tímhle množstvím nafty k Örebro nedojedu. Holt, tankoval jsem o 150 km dřív, než jsem původně chtěl, a teď se to projevilo. Nevadí, nic se neděje. Plány jsou zde od toho, aby se v případě potřeby změnily.

Silnice se začala lehce klikatit. Ubyly farmy, přibyly lesy a kopce. Vychutnat si případná panoramata nešlo, na kopce se snesla nízká oblačnost. Tak nízká, že se téměř dotýkala korun stromů. Bylo něco po deváté. Byly jsme na cestě přes tři hodiny a o slovo se začal hlásit žaludek. Prý to sice není tak úplně urgentní, ale mám zvážit přestávku na jídlo. I kafe by prý bodlo. Začal jsem tedy vyhlížet nějakou možnost pozdní snídaně. Cedule u dálnice informovali o službách na benzínkách přehledně a včas, takže zanedlouho jsme už sjížděli na odpočívadlo. Lákadlem na dveřích byly koblížky. Součástí benzínky byla i restaurace, kterou našla Květka. Zamířili jsme k ní. Na výběr toho bylo celkem hodně: sladké dezerty, čerstvé bagety, obložené chleby, samoobslužný pult, na stěně jídelní lístek s hotovkami. Chvíli jsem louskal, co že za hotovky jsou v nabídce, moc jsem toho ale ze švédštiny nepobral. Pochopil jsem vajíčka asi na deset způsobů, to bylo vše. Situaci zachránila číšnice. Anglicky jsme se s ní domluvili, co si dáme. Vzal jsem si „komplet snídani“ za 99 SEK, Květka si dala míchaná vajíčka a džus. Došli jsme si k samoobslužnému stojanu pro džus, vedle jsem si z konvice vzal kafe. Nestačili jsme se ještě ani pořádně usadit a už volala číšnice. Podávala mi talíř mé „kompletní snídaně“. Na něm pečivo, máslo, šunka a sýr. Asi za pět minut volala znovu. Květka dostala talíř se svojí snídaní. Míchaná vajíčka, pečivo a máslo. Mně podala druhý talíř. Chvíli jsem nevěřícně zíral – míchaná vajíčka, pražená slanina, fazole v rajčatové omáčce a americké brambory. Opravdu kompletní snídaně. A vydatná. Stála nás 170 SEK.

V klidu jsme se najedli, dopili a vyrazili dál. Času jsme měli pořád dost, spěchat jsme nemuseli. Ačkoliv bylo pod mrakem, cesty byly suché, krajina bez sněhu. Nedlouhou na to, doslova jakoby lusknutím prstů, mraky zmizeli a ukázalo se sluníčko a modrá obloha. Dálnice se začínala pomalu plnit, ale jelo se pořád skvěle. Minuli jsme odbočku na město Ljungby. Za ní nás čekalo omezení na dálnici. Omezení skončilo a tehdy jsem si vzpomněl, na co jsem zapomněl. Cestou jsem se chtěl zastavit u pamětního kamene Cliffa Burtona, baskytaristu kapely Metallica, který zde zahynul při nehodě na jejich turné na podzim roku 1986. Jak jsem byl večer unavený, zapomněl jsem pohledat souřadnice a zadat je do navigace a ráno jsem si na to nevzpomněl. Sjel jsem tedy z dálnice a začal hledat v tabletu. Mobilní signál by tak mizerný, že hledat cokoliv přes EDGE nemělo smysl. Trochu zklamaně jsem odložil tablet a vrátil se zpět na dálnici. Snad to vyjde příště.

Sluníčko svítilo a kilometry ubývaly. Nafta v nádrži též. Bylo načase začít pomýšlet o vhodném místě na natankování. Jönköping se zdál být rozumnou volbou. Särna byla vzdálena nějakých 660 km, to už na nádrž dáme. Hladové oko sice ještě nesvítilo, ale nač to zbytečně hrotit. Zajel jsem tedy k benzínce. Do města, dvě ulice od dálnice procházející městem. Ani trochu mně nepřekvapilo, že je samoobslužná. Pouze dva stojany na natankování nafty a benzínu, bez jakéhokoliv zázemí. Ne že by tady nebyly benzínky tak, jak je známe u nás, těchto samoobslužných je tady ale většina. Fungují 24/7 a, na rozdíl od těch pár samoobslužných v ČR, fungují úplně jinak. Platba je možná pouze kartou, ať už kreditní, nebo debetní. Karta se strčí do platebního terminálu a ten se spojí s účtem kvůli ověření, zda jsou na účtu peníze. Po ověření si kartu člověk může vzít a jít tankovat dle libovůle. Přesněji dle potřeby nebo kam ho pustí peníze na účtu. Žádné zadávání množství jako u nás, což jsem si zažil v 2019 u auta z půjčovny, kdy jsem potřeboval vrátit plnou nádrž a, neznaje auto, nevěděl kolik natankovat. Tenhle způsob tankování mi ušetřil hodně nervů a vyhovuje mi. Je libo účtenku? Žádný problém, stačí strčit platební kartu opět do platebního terminálu a ten účtenku vytiskne. Mimochodem, všechny značky benzínek jsou domácí švédské firmy. Jediná zahraniční společnost působící na tamním trhu s pohonnými hmotami je Shell.

S plnou nádrží jsme se vydali vstříc severu. Bylo kolem poledne a úžasné počasí. Cestu jsem si vyloženě užíval. Ještě jsme ani nevyjeli za město a spadla mi brada. Po naší levé straně se objevilo jezero Vättern, na jehož jižním břehu Jönköping leží. Jezero se táhlo daleko k horizontu a z dálnice vybudované stupňovitě v kopci na jeho pravém břehu na něj byl úžasný výhled. Pohled pro Bohy, chtělo by se říct. Připomnělo mi to pohled na řeku Neretva v Bosně-Hercegovině.

Dálnice se stočila na východ, od jezera, do lesů a mezi skály. U města Mjölby nás navigace otočila na sever. Dálnice se změnila na rychlostní silnici, což ve Švédsku znamená povolených 100 km/hod., u některých křížení omezených k sedmdesáti. Místní specialitou je systém jízdních pruhů „2+1“, jak tomu říkám. Jde o to, že jedním směrem jsou vedeny dva pruhy, v protisměru jeden. A pravidelně se to střídá, takže předjet pomalejší vozidlo není problém. Na změnu a délku úseku o dvou pruzích upozorňují značky v dostatečném předstihu. Skvěle vymyšleno.

Motala. Jeden ze dvou mostů, za jejichž přejezd se ve Švédsku platí mýto. Kamera nad silnicí si oskenuje auto na vjezdu na most a na výjezdu. Asi porovnává, zda auto na mostě nevyrostlo. Co jsem četl, načte si SPZ a zaznamená ji do systému. Na výjezdu se na světelné ceduli objeví cena za přejezd. V našem případě 5 SEK. Následně by měla majiteli auta dorazit faktura. Celý proces se prý dá urychlit registrací do systému EPASS24, který spravuje poplatky za mosty, dálnice a vjezdy do nízkoemisních zón pro vozidla registrovaná v zahraničí nejen pro Švédsko.

Jelo se pořád skvěle. Sluníčko svítilo, bylo nad nulou, provoz minimální. Zhruba po třech hodinách za volantem jsem zastavil na jednom z parkovišť u silnice. Krajina zde již byla pokryta sněhem, což, vzhledem k tomu, že byl únor, konečně vypadalo jako normální zima, na kterou jsem byl zvyklý z dětských let. U parkoviště byla vytvořena skalka a jezírko a kolem nich chodník, kterým bylo možné to celé obejít, trochu se natáhnout, rozpohybovat svaly ztuhlé cestou. Tuto možnost jsme využili, prošli jsme se a za nějakých patnáct minut jsme pokračovali dál. Sněhu kolem postupně přibývalo, silnice suché. První cíl dnešního dne se blížil.

Bylo něco po čtvrté, když jsme zaparkovali u obchodního centra u města Avesta. Akorát včas, abychom si stačili prohlédnout a vyzkoušet vybrané zboží. Podle informace na internetu prodejna zavírala v pět. Příjemné překvapení bylo, že ve skutečnosti zavírala až v šest. Alespoň se už nemusíme zbytečně plašit. Sice nás pořád čekalo tři sta kilometrů do Särny, čas nás už ale netlačil. V klidu jsme si prošli prodejnu, vybrali zboží, podívali se, co všechno nabízí. Po páté bylo nakoupeno. Hned naproti  prodejny Bagheera byla jídelní zóna. Kafe bych si dal. A něco na zub také. Zapluli jsme tedy do nabídky. Zaujali nás obložené chleby. Měli jich několik druhů. Všechno čerstvé, na rozdíl od prefabrikovaných baget ve fólii s trvanlivostí 14 dní u nás. Dal jsem si chléb s karbanátky upečenými „přírodně“, bez strouhanky, na tom salát, vaječná omeleta, okurky, rajčata. Květka si dala chléb s rostbífem. K tomu jsme si dali po koláčku, já kafe navíc. V klidu, bez spěchu. Pochutnali jsme si. Jídlo i kafe opravdu bodlo.

Obložený chléb, koláčky a kafe
Obložený chléb, koláčky a kafe

Mezitím se setmělo. Na parkovišti, kousek od auta, byla socha koně ve výrazné oranžové barvě doplněné ornamenty. Kůň i ornamenty jsou symbolem kraje Dalarna.

Symbol kraje Dalarna
Symbol kraje Dalarna

Vyrazili jsme na poslední dnešní etapu. Přituhlo, na kalužích se začínal vytvářet škraloup ledu. I silnice se místy začínaly lesknout. Hlavně u krajnic, u kterých přes den roztál sníh a nyní se tam začínal vytvářet led. Pár kilometrů jsem jel opatrněji než doteď. Auto drželo, začal jsem tedy využívat povolených rychlostních limitů. Dvakrát nebo třikrát jsem ale pro jistotu dal nohu z plynu, to když se mi silnice zdála lesklá až příliš. Jeli jsme v klidu, bez spěchu. Průběžně jsem si sledoval vzdálenost do Särny a stav paliva v nádrži. Měli bychom bez problémů dojet a následně natankovat v Särně. Cestou mě napadlo, že vzhledem k mrazům bude lepší, když nebudu nechávat nádrž prázdnou. Kvůli možnému tuhnutí nafty. Přeci jen při dostatečném mrazu dřív zatuhne nějakých deset litrů než plná nádrž. U města Rättvik jsem tedy ještě neplánovaně natankoval do plna. Cesta od benzínky k hlavní silnici vedla z kopce. Byla posypaná kamínky. Lehce jsem přibrzdil. Okamžitě začalo kopat ABS. Pod kamínky byl čistý led.

Mora. Ač je cílem závodů Vasaloppet, náš cíl to zatím nebyl. To až v létě nebo příští rok. Dnešní cíl ležel sto deset kilometrů dál na sever. Po projetí městečka jsme najednou byli na silnici sami. Nebýt směrových tabulí k místním osadám, dalo by se říct, že osídlení krajiny zmizelo. Pouze několikrát se objevili světla v oknech farem u silnice a nějaké to pouliční osvětlení, to bylo vše. Pusto a prázdno.

Älvdalen. První, a vlastně jediné, větší městečko od Mory naším směrem, průjezdné místo hlavního závodu Vasaloppet. Zajímavé městečko s krásnou historickou zástavbou a architekturou. V této relativně pozdní noční době již nikde nebyla ani noha, všude prázdno. Tím, že bylo zasněžené, vypadalo jako z pohádky. Pohádka ale skončila za městem. Silnice zmizela pod souvislou vrstvou ledu, místy s ujetou vrstvou sněhu. A před námi pořád 75 km.

I takhle vypadají zimní noční cesty na severu
I takhle vypadají zimní noční cesty na severu

Byla tma, jakou jsem doma nezažil. Opravdová tma tmoucí. Bylo znát, že jsme v oblasti, kde široko daleko není nic, co by produkovalo světelný smog. Chvíli byla ta tma i děsivá, rychle jsem si ale zvyknul. Nad hlavou zářily hvězdy, teplota kolem mínus deseti, cesty prázdné. Jeli jsme lesem. Každou chvíli se objevila značka upozorňující na losy. Dálková světla hezky osvětlovaly krajinu okolo také díky odrazu světla od sněhu. Alespoň jsem si to myslel, že hezky osvětlují – než se v protisměru za zatáčkou nad stromy neobjevil rychle se přibližující světelný kužel. Zhasnul, jakmile zaregistroval moje světla. Nějaký zdejší prosvištěl kolem nás asi osmdesát. Znovu jsem rozsvítil a pokračoval dál úžasnou rychlostí „až“ 30 km/hod. Za chvíli se objevil asfalt. Trochu jsem zašlápl plyn do podlahy a přeřadil za čtyři. Dlouho jsem se ale netěšil – led přišel nenadále a s ním i nepříjemné vyjeté koleje. Dal jsem nohu z plynu a ve snaze vyjet z kolejí si zadek auta usmyslel, že si podrží předchozí směr. Dal jsem kontra, auto se na zlomek vteřiny vyrovnalo a zadek chtěl být opět rychlejší než předek. Další kontra. Tentokrát se auto srovnalo. Oddechl jsem si. Květka mi okamžitě začala nadávat, že prý co dělám. Utnul jsem to hned v zárodku. Copak můžu za to, že auto si chtělo zatančit? Na druhou stranu, nedivím se jí. Prostě se lekla. Být na místě spolujezdce, taky se leknu.

Povrch cest se střídal. Převážoval led, místy vydřený a sluníčkem roztopený do asfaltu. Zimní pneumatiky se snažily seč mohly a slušně držely. Ač jsem měl v kufru řetězy, nasazovat jsem je nechtěl. Jednak kvůli úsekům s asfaltem a jednak kvůli času, kterého jsme měli spoustu. Chtěl jsem dojet bez řetězů tak daleko, jak to jen půjde. Jel jsem hlavou a na dojezd, ne na čas. Vzdálenost sice ubývala pomalu, ale ubývala. Chvílemi jsme se ji pokoušeli zkrátit i očima na displeji navigace. Nedá se říct, že by to pomáhalo… Občas se za mnou objevila světla někoho místního. To jsem pak uhnul doprava a dal blinkr, aby nás předjel a nezdržoval jsem ho, zatím co jsem pokračoval dál svým šnečím tempem. Holt, místní jezdí na pneumatikách s hřeby, ty drží na ledu o deset parníků lépe než naše bezhřebové. Tehdy jsem také pochopil, proč na autech zde na severu jsou nainstalovány přídavné světlomety. Není nad včasné zpozorování překážky nebo zvířete u cesty, nebo nedej Bože přímo na ní.

Po dvou hodinách kurzu jízdy na ledu se před námi objevila Särna. Zabočily jsme do uličky pokryté sněhem. Ještě několik stovek metrů a po levé straně se objevilo bílé Iveco se známými polepy zaparkované u domu. Zaparkoval jsem vedle něj. Bylo půl dvanácté v noci, -7°C. Po 28 hodinách a 10 minutách strávených v autě a ujetých 2442 km jsme byli v cíli.

Milan byl venku, právě vyvenčil psy. Uvítali jsme se a vyložili věci z auta. Veronika spala. Narychlo jsme se udomácnili a sedli v kuchyni na pokec. Trochu se stačil vychladit přivezený Jägermeister. Seděli jsme, kecali a ochutnávali Jägra. Někdy po jedné se k nám přidala rozespalá Veronika. Najednou, mezi řečí, jsme zjistili, že je půl třetí ráno. Nejvyšší čas jít spát, ráno nás čeká registrace.

Další díly cestopisu:

Sdílejte článek s přáteli

Napsat komentář