Ráno bylo krásně slunečné, teplota kolem nuly. Tedy moje ráno. Bylo po osmé, všichni už byli vzhůru. Pohled z okna ložnice do zasněženého lesa byl úžasný. Milan balil věci potřebné k registraci a nakládal je do dodávky. Něco po desáté jsme vyrazili do kempu u jezera Österdalälven uprostřed Särny. Veronika s Milanem a pesani dodávkou, Květka a já našim autem.
Polardistans 4
Registrace probíhala na vícero úrovních. Prvním krokem bylo nahlásit se pořadatelům. Účastnický, ne právě nízký, poplatek byl uhrazen již na podzim. Paní si našla Milanovo jméno v seznamu účastníků, odškrtla a vyžádala si podklady. Zkontrolovala si je. Vše v pořádku. Milan dostal startovní číslo, Veronika obdržela dres „handlera“, neboli psovoda – t. j. pravá ruka mushera na startu, na místě povinného odpočinku a v cíli. Prostě všude tam, kde by to bylo potřeba. Vyjma závodů, samozřejmě. Mohli jsme dál.
Po chvíli hledání a zjišťování co a jak dál se u auta zastavil starší pán. Jeden z komisařů. V ruce desky, na nich štos papírů. Jak se ukázalo, byl to odškrtávací seznam povinné výbavy pro závody. Zapsal si startovní číslo a nechal si vše ukázat dle seznamu, což si i okamžitě odškrtával. I tady bylo vše v pořádku. Zbývala část třetí – veterinární prohlídka psů. Vrátili jsme se tedy k administrativě: předložit ke kontrole stanovených náležitostí veterinární průkazy všech psů a vypsat tzv. „Vetbook“. Do něj se vypisovali jména psů a čísla čipů. Následně dostal každý pes identifikační štítek s písmeny od A následně dle abecedy podle počtu psů v spřežení.
Vrátili jsme se k autu a našli veterináře. Ti si prohlédli každého psa, zhodnotili jeho kondici pro Polardistans a dle stanoveného klíče zapisovali poznámky do vetbook-u. Chvíli jsem poslouchal, jak si vyměňují poznatky. Jejich jazyk mi byl povědomý. „Italové?“, zeptal jsem se anglicky. „Sì“, byla usměvavá a pobavená odpověď. Chvíli jsme se bavili, probrali organizační věci a vyslechli si verdikt: všichni pesani můžou závodit.
Veronika, Milan a pesani se vrátili zpět na ubytování. Psy potřebovali vyvenčit a Milan s Veronikou je ještě chtěli vzít na trénink. Měl jsem chuť na kafe, takže s Květkou jsme zašli do restaurace v kempu. Jedna filtrovaná káva, jeden čaj, dva muffiny. Cena: 100 SEK. Vše za 25 švédů, dalo by se říct.
Chvíli jsme poseděli a vrátili jsme se také „domů“. Milan se psy již byl pryč. Veronika připravila svoje psy, zapřáhla je do saní a také jsme vyrazili běhat. Veronika jako správná musherka na saních, já kousek za nimi. Využili jsme jednu z oficiálních stezek určených pro sněžné skútry, která křižovala silnici, a vběhli jsme do lesa. Mimochodem, stezek pro použití sněžnými skútry je tady hromada. Křižují lesy, zamrzlá jezera, louky, obce a osady. Jsou skvěle značené a mají i vlastní mapy. Veronika zastavila spřežení. Vysvětlila mi pravidla ohledně brzdění a zatáčení a předala mi sáně. S malinkatou dušičkou, pln obav a očekávání zároveň, jsem na ně poprvé postavil. Psi okamžitě vyrazili. Ač byly jen dva, udivila mě rychlost, jakou dokážou pelášit ve sněhu se saněmi a mými 85 kily živé váhy. Byla to pro ně malina.
Čirá radost z pohybu, bez ohledu na vlnící se krajinu, kopečky. Táhly, jakoby neměly nikdy přestat. Jazyky vyplazené, chundelaté vlající chvosty hrdě vztyčené. Je neuvěřitelné, jak se změní vnímání krajiny ze saní se psím spřežením. Člověk najednou cítí, jak pod jeho nohami klouže krajina. Cítí a vnímá to o dost intenzivněji, než jen při toulkách přírodou po vlastních. Vítr narážející do tváří, slunce nad hlavou, ale i déšť a sníh, bláto. To vše k tomu patří a svým způsobem vrací člověka do lůna přírody. Je to romantika, je to ale i dřina. Krásné a nezapomenutelné.
Večer jsme dopili zbytek Jägra. Jedna půllitrová láhev byla málo. Příště vezmeme víc.
Po úterní snídani jsme si sedli k propozicím a mapě oblasti s vyznačenými stezkami pro sněžné skútry. Mimochodem, ta byla součástí povinné výbavy pro závody. Hledali jsme vesnici Öjvasseln, kde byl „checkpoint“ – kontrolní bod a rovněž odpočinkové místo pro dvě povinné přestávky mezi etapami – první minimálně čtyřhodinová po ujetí 80 km, druhá minimálně šestihodinová po ujetí dalších 120 km. Měl jsem tam zavézt Veroniku, aby pomohla Milanovi se psy při pauze. Počítali jsme i s možností, že se může cokoliv stát a Milan závod nedokončí. V té chvíli bych jeho a psy vyzvedával zřejmě v Öjvasseln. Mapy Google tohle místo neznají a v mé navigaci také chybělo. Snažil jsem proto zapamatovat si cestu. Byla celkem jednoduchá, takže dojet tam by měla být malina.
„Porada“ skončila. Milan s Veronikou šli ke psům. Počasí bylo jak z obrázku, takže jsem se rozhodl, že půjdu zkusit sníh. Konkrétně běhání na něm. Přeci jen minulou zimu mi počasí doma nepřálo – pořád šedivě, vlhko a bláto. Byla by škoda tuto příležitost nevyužít. A tak jsem vyrazil. Sníh byl skvělý, držely na něm i silničky s téměř hladkou podrážkou. Plíce si vychutnávaly čistý a lehce mrazivý vzduch. Kopec na příjezdové cestě se ukázal být většího sklonu, než jsem předpokládal. Dal zabrat. Přesto byla radost běžet a vnímat kombinaci poctivé zimy, sněhu, slunce, vrzání sněhu pod nohami.
Osprchoval jsem se a s Květkou jsme se rozhodli, že trochu prozkoumáme okolí. „Tajný“ plán byl podívat se na norské hranice. Nějakých 70 km od Särny. A možná i do Norska. Vyrazili jsme tedy místními silničkami a zhruba po dvou kilometrech jsme zjistili, že téměř za domem máme lyžařský svah. Pokochali jsme se přírodou a jeli jsme dál, směr Idre. Cesta byla krásná, asfaltová. Na sluníčku. Jakmile jsme se dostali do stínů lesa, cesta okamžitě zledovatěla. Takhle se to střídalo celou cestu. Projeli jsme Idre a vydali se k norským hranicím. Hned za Idre jsem si to ale rozmyslel. Na cestě byla souvislá, ničím nerušená, vrstva ledu. To znamenalo minimálně hodinu cesty tam a stejný čas zpět. Trochu moc na 40 km cesty.
Opatrně jsme se vrátili do Idre a zastavili se na kafe. I tady měli jen rozlévané z konvice. K tomu hrnky z Ikei a, jak je ve Švédsku zvykem, dvě kostky cukru v balení. Měly je všude, kde jsme se zastavili.
Cestou jsem viděl poutač na lyžařské středisko Idre Fjäll. Měli jsme čas a bylo to jen 9 km. Jeli jsme se tedy podívat, jak to tam vypadá.
Lyžařské středisko se nachází v kopcích mezi městečky Idre a Idre Fjäll. Nevelké, zato s hezkými svahy, sedačkovou lanovkou i nad silnicí, perfektně upravenými tratěmi a četnými možnostmi pro parkování, ubytování a jídlo. Ačkoliv byla všude spousta lidí, pocit přeplněnosti se díky rozloze areálu nedostavil.
Udělali jsme si pár fotek a vyrazili jsme zpět do Särny. Slunce, ač prozatím vysoko na obloze, už začínalo sedat a na silnicích to bylo znát. Začínalo se ochlazovat a tam, kde byla kolem oběda voda z tajícího sněhu, byl nyní již škraloup ledu. V plánu ještě byla zkušební cesta do Öjvasseln. Jednak abych si vyzkoušel cestu a také abychom věděli, jak dlouho potrvá dostat se tam. A také abychom věděli, kde se nachází místo určené pro oddech. Zamířili jsme rovnou tam.
Už výjezd ze Särny stál za to: krátký, no poměrně strmý sjezd zledovatělým esíčkem, navíc naklopeným špatným směrem. Hned na to překvapil most přes jezero. Pouze jeden pruh a na první pohled moc důvěryhodně nepůsobil. Před ním byl semafor. Svítila červená. Udělal jsem místo protijedoucímu kamionu a zastavil. Napadlo mě, že když tudy projede kamion, zřejmě to bude bezpečné a projedu také. Po dalších asi pěti kilometrech střídání ledu, asfaltu, vody a rozbředlého sněhu se silnice změnila na téměř uježděný sníh. Takový ten hezký, který se sype mezi koly a zároveň je pěkně čitelný co se chování auta pod zadkem týče.
V té chvíli jsem si cestu začal doslova vychutnávat. Zimní pneu jakoby byly stvořeny pro tyto podmínky. Úžasem mi spadla brada. Poměrně úzká cesta se vlnila zalesněnou krajinou uprostřed ničeho, nikde nikdo. Stoupali jsme do kopců a zase z nich sjížděli, jen abychom mohli začít stoupat do dalšího kopce. Do toho zapadající slunce barvící stromy do měděnohneda kontrastující s bílými břízami a sněhem. Venkovní teplota začínala atakovat minusové hodnoty.
Po příchodu do Öjvasseln jsem zjistil, proč není v navigaci. Vesnička o pěti domech, kam snad občas zavítá nějaká liška, aby popřála dobrou noc. Najít checkpoint nebyl problém, byl hned u silnice a před ním parkoviště. Vše potřebné nalezeno. Jak jsme s Květkou za chvíli zjistili, silnice, po které jsme přijeli, končila o 300 m dál mezi domy. Otočily jsme se a vrátili do Särny.
Další díly cestopisu:
- Jak jsme jeli na Polardistans 2022
- Polardistans 2 – Cesta z Čech přes Německo do Dánska
- Polardistans 3 – Přes Švédsko do cíle
- Polardistans 5 – Den startu
- Polardistans 6 – Velké dilema, skončit nebo pokračovat?
- Polardistans 7 – Vyrážíme domů
