Polardistans 5 – Den startu


Středa. Den D. Den startu. Hromadný start byl v 11. Milan si ještě jednou důkladně překontroloval vybavení. S Veronikou naložily do auta psy a sáně. V deset jsme vyrazili do kempu uprostřed Särny, k jezeru Österdalälven. Tam byl připravený sjezd na zamrzlou a sněhem pokrytou hladinu jezera, místo startu. Cíl závodů byl v kempu.

Särna a jezero Österdalälven
Särna a jezero Österdalälven

Polardistans 5

Sedl jsem za volant Iveca, abych zkusil, jak se s ním jezdí. Zpáteční cesta z kempu byla stejně na mně a také případná cesta k vyzvednutí všechs v případě nedokončení závodů. Na dvoře jsem se otočil bez problémů. Chtěl jsem vyjet na ulici… a pravým zadním kolem jsem najel do hromady odhrnutého sněhu u cesty. Tohle Iveco má hnaný zadek a naštěstí kola měly řetězy, takže se dokázali vyhrabat. Holt, nedocvaklo mi, že v porovnání s mým autem je Iveco o 2,7 m delší a logicky má také delší rozvor. Ponaučení pro příště, musím dávat pozor při zatáčení.

Na parkovišti u kempu již byla spousta lidí. Návštěvníci, musheři, organizátoři, štěkající hafani. Přípravy na start byly v plném proudu. Na první pohled celkem chaos. Musheři si chystali spřežení, sáně byly následně zezadu připojeny k sněžnému skútru. Ten tady sloužil jako brzda. Z kempu na hladinu to byl slušný kopeček, takže vlastně bezpečnostní opatření, aby se nic nestalo. A aby v této chvíli již „rozdivočené“ psy bylo možné na startu zastavit a seřadit.

Příprava na start
Příprava na start

Na jezeře byl celkem „hukot“. Nervózní štěkající psy, musheři a handleři krotící psy a snažící se udržet je na uzdě. Pesani by nejraději vyrazili okamžitě. K tomu přihlížející návštěvníci a pendlující skútry.

Za chvíli to vypukne
Za chvíli to vypukne

Závodníci byli seřazeni do řady vedle sebe. Na startu stáli vedle sebe závodníci z Norska, Švédska, ČR, Francie, Německa, Rakouska, Polska a Švýcarska. Přesně v jedenáct se ozval startovní výstřel. Psi s mushery na saních se rozběhli po nekonečné hladině jezera Österdalälven. Čekalo je 300 km. Nejzazší čas pro projetí cílem byl o dva dny později, v pátek 13:00. Poté bude cíl uzavřen.

Nekonečná hladina jezera Österdalälven
Nekonečná hladina jezera Österdalälven

Stačilo pár vteřin a všichni závodníci zmizeli v dáli. Začali jsme držet pěsti, aby vše klaplo a jak Milan, tak i psy, se v pořádku vrátili zpět. Přeci jen, nové a neznámé prostředí, soutěžní podmínky jiné než doma tréninkové, větší zima, víc sněhu… Poměrně dost neznámých… Alespoň že počasí bylo skvělé.

Milan s pesany tedy vyrazili na trať závodu a čekalo je prvních 80 km. Květka, Veronika a já jsme se vrátili bydlet.

Pohled na kemp z hladiny jezera
Pohled na kemp z hladiny jezera

Při registraci dostal každý závodník čip GPS. Na stránce na to určené bylo možné sledovat pohyb závodníků a jejich postup a aktuální polohu v reálném čase. To za předpokladu, že GPS nezamrzla. Jednak ze zvědavosti a zájmu a jednak abychom věděli, kdy přibližně máme vyrazit do Öjvasseln, Veronika sledovala Milana a další české závodníky online. Jak zjistila podle i několik desítek kilometrů velkých skoků na mapě, navigační čip mrznul některým závodníkům celkem často a rád.

Särna (také z hladiny jezera)
Särna (také z hladiny jezera)

Kilometry závodníkům celkem svižně ubíhaly. Alespoň dle aplikace. Milan s pesany se také blížili ke kontrolnímu bodu. O půl páté večer jsme tedy vyrazili do Öjvasseln. Stmívalo se, cesty začínaly namrzat. I přesto jízda podvečerními lesy byla krásná. Stejně, jako den předtím, jízdu zasněženými cestami jsem si vychutnával. Zaregistroval jsem asi tři odbočky z cesty. Zřejmě k nějakým chatám nebo osadám. Ani jedna nebyla odhrnutá, všude netknutý sníh. Buď tedy byly opuštěny, nebo obyvatelé se na podzim dostatečně zásobili a rozloučili se známými s tím, že se uvidí na jaře, až sleze sníh.

V Öjvasseln jsem zaparkoval, zababušili jsme se a vykročili jsme na plochu vyhrazenou na odpočinek pro závodníky. Ještě pořád bylo trochu světlo. U vstupu hořel oheň, kolem něj se ohřívalo několik lidí. Na několika místech odpočívali psi a musheři. A ačkoliv tam byl celkem ruch z probíhajících závodů, různí lidé chodili sem a tam, musheři se psy přijížděli a odjížděli, do toho handleři a organizátoři si plnili své povinnosti, panoval tam vlastně klid a ticho. Jakési svým způsobem jakoby posvátné ticho. Asi jako v kostele. Lidé sice mluvili, ale nijak zvlášť nahlas, nikdo zbytečně neřval.

Prošli jsme si check point a zjistili jsme, že organizátoři mají své vlastní teepee, ze kterého prostředkem stoupal dým. Rovněž jsme si našli místo kousek od vjezdu, abychom viděli, až přijede Milan se spřežením. V nepravidelných intervalech po sobě přijelo několik musherů. Na Milana jsme čekali asi půl hodiny. Hned po příjezdu se ho ujal jeden z organizátorů a zavedl ho na přidělené místo. To bylo každému musherovi a jeho spřežení přiděleno na celý závod a náležitě očíslováno. Obě oddechové přestávky strávili soutěžící na stejném „parkovacím“ místě. Veronika šla s nimi, já s Květkou lehkým krokem také. Psy i Milan byli v pořádku. Na otázku „Jak se vede?“ pouze odpověděl „Prý dobrý“ a věnoval se psům. Veronika pomáhala Milanovi. S Květou jsme chvíli bloumali po checkpointu…

…a najednou byla tma. Převážná většina přítomných lidí si svítila pod nohy čelovkami. Vzít si svou mě opravdu nenapadlo. Ale měl jsem ji. Byla v domě. Zato tma byla dokonalá. Taková poctivá. S trochou snahy by se dala i krájet. Už jsem si na ni začínal zvykat. Byl právě nov, měsíc byl přivrácen neosvětlenou stranou. O to víc v mrazivém čistém vzduchu bez jakéhokoliv smogu vynikly miliardy hvězd nad hlavou. Začala být celkem zima. Napadlo nás jít si sednout do auta. Bláhově jsem si myslel, že tam bude alespoň trochu tepleji.

Po chvíli sezení jsem dostal nápad: cestou do Öjvasseln jsem zaregistroval odbočku někam. Asi do nějaké osady. Co kdybychom zajeli se tam podívat. Květka souhlasila. Vrátili jsme se asi dva kilometry zpět a dal jsem se doleva, do neznáma švédského nočního lesa. Cesta asi stopadesáté třídy nebyla ani pořádně prohrnutá, široká místy pouze na jedno auto. Provoz byl nulový. Sníh pod koly umožňoval jízdu lehkým driftem a zároveň držel auto tam, kde ho člověk chtěl mít. Nebýt tma, Květka by viděla na mé tváři obrovský rohlík a hvězdy zářící nejen na obloze, ale i v mých očích. Po pěti kilometrech jsme uviděli světla několika domů. Vzali jsme to doprava. Cesta končila na statku.

Otočili jsme se, vrátili zpět a vzali to doleva. Cesta končila na zasněženém poli za domy. Opět jsme se otočili a stejnou, jedinou průjezdnou a zároveň skvělou, cestou jsme se vrátili do Öjvasseln. Zaparkovali jsme a čekali na Veroniku. Auto ale celkem rychle vychladlo a musel jsem dvakrát nastartovat a trochu ohřát interiér. Mrzlo statečně. Bylo krásných mínus deset. Ačkoli mi byla zima, bylo to jen tím, že jsem se nehýbal. Veronika přišla kolem deváté. Jen se chvíli ohřála a vrátila se zpět k Milanovi a pesanům, aby jim pomohla s přípravou na odchod do další části závodů. Čekala je druhá etapa o délce 120 km. V noci a mraze. Na trať vyrazili něco po desáté. Chvíli na to jsme vyrazili na zpáteční cestu do Särny. V jedenáct jsme byli doma jako na koni.

Další díly cestopisu:

Sdílejte článek s přáteli

Napsat komentář