Polardistans 6 – Velké dilema, skončit nebo pokračovat?


Když jsem ve čtvrtek ráno vstal, Veronika už seděla v kuchyni za stolem a prostřednictvím aplikace sledovala postup Milana na trati. Pomalu, ale jistě, se blížili k checkpointu na druhou povinnou přestávku. Před jedenáctou jsme tam s Veronikou vyrazili také.

Polardistans 6

Kousek od Öjvasseln, uprostřed lesa, jsme potkali dalšího Čecha stojícího autem u cesty v opačném směru. Byl to také musher, který se účastnil závodu o stejné délce jako náš musher a jeho psí parta. Zastavili jsme a zeptali se, zda nepotřebuje pomoc. Nepotřeboval. On a jeho přítelkyně se kochali soby, kteří si mezi stromy hledali potravu. Sobi byli nádherní. Neměli jsme moc času na vykecávání se, navíc jsme oba blokovali cestu, takže nám jen v rychlosti sdělil, že závod po ujetí 200 km ukončil a tím pádem nedokončil.

I tentokrát jsme na Milana chvíli čekali. Ne že by to vadilo, bylo hezky slunečno, teplota kolem 4°C. U teepee organizátorů stála skupinka lidí. Ano, organizátoři. Mezi nimi, zababušený do tlusté bundy, stál zmrzlý italský zvěrolékař, který nám prohlížel psy v pondělí. Kouřil. Pozdravili jsme se a dali do řeči. Ptal jsem se, jak se má, jak se mu vede, co a jak závody. Prý dobrý, letos v pohodě, zato v roce 2020 měli -28°C. Dál jsme ho nezdržovali, měl povinnosti. Pár minut na to dorazil Milan. Zamířil rovnou na svoje místo. S Veronikou jsme šli za ním.

Všichni vypadali unaveně a zničeně. Čekala je pauza o délce minimálně šest hodin. Případné prodloužení bylo na musherovi, když potřeboval nebo chtěl zůstat déle. Jelikož jsem Veronice, Milanovi a pesanům byl v té chvíli platný jako mrtvému zimník a nechtěl jsem se jen bezcílně motat, šel jsem si sednout do auta. Již nyní bylo jasné, že jeden nebo dva psy již pokračovat nebudou a pojedou s námi „domů“. O pokračování v závodě zbytku spřežení Milan rozhodně později, až si on i pesani trochu odpočinou.

Připravil jsem na zadní sedačky přehoz pro převoz psů a prodlužováky do kotev bezpečnostních pásů, abychom mohli zapnout psy. Kochal jsem se sluncem, teplem, zimou, lidmi chodícími okolo Udělal jsem si pohodlí… a usnul jsem. Asi za hodinu mě vzbudila Veronika, když otevřela zadní dveře, na zadní sedačku vyložila psa a cvakla ho na prodlužovák. Byl to Monty. „Jdu ještě pro jednoho“, řekla a byla pryč. Za pár minut byla zpět, na vodítku Gaia. Veronika cvakla na prodlužovák Gaiu a jeli  jsme bydlet. Na obou psech bylo vidět, že mají dost. Lehli si na zadní sedačku a celou cestu do Särny spali.

Abychom předešli případným zánětům nebo jiným možným komplikacím, oba psy jsme vzali do tepla, do kuchyně. Veronika je napojila a nakrmila. Poté si pesani našli místo na podlaze na linu, uvelebili se a usnuli. Několikrát procitly, aby změnily polohu. Využil jsem to a lehnul jsem si k nim na podlahu. Pesani byli vláční a umazlení. O Montym jsem věděl, že je to mazel, zato Gaia překvapila. Obvykle je uštěkaná, pohladit se nenechá, cení zuby a vrčí a pořád musí mít poslední slovo. Tentokrát jen občas otevřela oči, aby viděla, kdo ji hladí. Někdy ani to ne, jen se nechala hladit. Bez vrčení, bez štěkání, bez pokusů o sežrání dotyčného. Byla za nejhodnějšího pejska na světě.

Hodiny určené pro oddech pomalu odsejpaly. Věděli jsme, že nás čeká ještě jedna cesta do Öjvasseln. Čekali jsme, jak se Milan rozhodne. Když bude chtít pokračovat, jedeme mým autem a Veronika mu pomůže se startem. Poté ještě musí uklidit místo určené pro odpočinek. Psy totiž spaly na slámě, tu zabezpečovali uspořadatelé, a ta tam nesmí zůstat. V opačném případě mě čeká Iveco, abychom všechny přivezli domů.

Rozluštění zápletky přišlo kolem půl páté. Milan volal Veronice. Končí. Pesani pořád vypadali hodně unaveně, zbývajících 100 km do cíle je pořád velká vzdálenost, riziko příliš velké. Učinit tohle rozhodnutí asi nebylo pro Milana lehké, přeci jen dostat se sem stálo hodně sil i financí. Na druhou stranu, jak ho znám, kdyby se rozhodl pokračovat a některému pesanovi se cokoliv stalo, moc by ho to mrzelo a nikdy by si to neodpustil.

S Veronikou jsme nasedli do Iveca a vydali se do Öjvasseln. Květka zůstala s Montym a Gaiou. Byl jsem rád, že Iveco je pořád na řetězech. Spousta sněhu přes den roztála a voda, která natekla na silnice, už byla nehezky zmrzlá. Navíc byl na silnici kvůli závodům i neobvyklý provoz. Vyhýbání se protijedoucím vozům na úzké silnici, o které nevíte, co ukrývá na krajnici pod haldami sněhu, byl celkem adrenalin.

Setkání třetího druhu...
Setkání třetího druhu…
... s cca 300 soby...
… s cca 300 soby…
... kterým se na silnici moc líbilo
… kterým se na silnici moc líbilo

Vyjeli jsme na vrchol jednoho z kopečků. V dáli na rovince před námi jsme uviděli světla auta. Zdálo se, že stojí. Zpomalil jsem. Vypadalo to, že na silnici něco je. Chvíli nato nezřetelné obrysy nabraly jasné tvary. Sobi. Ne jeden, dva, deset. Bylo jich celé stádo a byli všude. Doslova. Na cestě, vedle cesty vlevo, vedle cesty vpravo. Někteří se krmili, někteří byli na vycházce a pohodovým klidným krokem chodili po cestě, další jen stáli a dívali se. Bylo jim ukradené, že bychom rádi projeli. Doma tady byli oni, vetřelci jsme byli my.

Veronika vytáhla mobil a začala fotit. Mně úžasem spadla brada. Se zařazenou jedničkou, s pravou nohou sotva lechtající plynový a brzdový pedál zároveň, jsme se hodně pomalu a opatrně posouvali dopředu. Hlavně nikoho nezranit a zároveň nepoškodit auto. Všimli jsme si, že někteří sobi mají obojky s reflexními prvky. Několik jich mělo na krku pověšený zvonek. Z ničeho nic se proti nám vydal jeden bělouš. Začal jsem na něj troubit a blikat. Tvářil se, že ho to nezajímá a pořád pokračoval ve své cestě.

Musel jsem zastavit, abychom se nesrazili. Bělouš začal olizovat auto na pravé straně. Olízal celou přední část směrem doleva. Stáhl jsem okénko. Bělouš začal olizovat zrcátko. Natáhnul jsem ruku a začal jsem ho odhánět. Moc se mu to nelíbilo, dal si ale říct. Veronika dokonce začala točit video… a já, jak jsem byl tímto setkáním třetího druhu unešen, jsem jí do toho pindal a svými kecy ji ho pokazil…

Stádo jsme odhadli na 300 kusů. Prošli jsme jím bez újmy zvířat i naší. Zbytek cesty na checkpoint byl klidný, když neberu v potaz doznívající vzrušení ze setkání se soby. Našel jsem místo na parkovišti, zaparkoval a šli jsme po Milana a pesany. Byli unaveni. Všichni. S Milanem jsme zašli za uspořadateli, abychom nahlásili, že končí. Ať ho pak nehledají po horách a sněžních pláních, zatím co on už bude v teple  v posteli.

Vidět se v hlavních správách jako blbí Češi, kteří zpustili zbytečnou pátrací akci – po tom jsme opravdu netoužili. Také jsme potřebovali vrátit půjčený GPS čip. To prý stačí druhý den dopoledne na místě registrace, dole v Särně. Milan s Veronikou odvedli psy do dodávky, se zbytkem věcí jsem jim pomohl. Veronika pak ještě uklidila slámu do pytlů na odpadky. Ty jsme odnesli na vyhrazené místo. A jeli jsme „domů“, do Särny. K Montymu a Gaii následně přibyla Amy.

Pro večeři na oslavu šťastného návratu jsem zajel do místní restaurace / baru / pizzerie / take-away, vše v jednom. Oficiální název Pizzeria Capri. Holky si dali pizzu, Milan též, já měl chuť na burgra. Cenově to vyšlo skoro stejně: jedna pizza za 125 švédů, burgr s domácími hranoly (bo na hranolky to bylo moc velké), salátem a pita chlebem 130. Krásně velké porce. Seděli jsme, jedli, kecali. Milan, ač smutný z toho, že nedokončil, byl na druhou stranu šťastný za možnost vyzkoušet si Polardistans. S pesany ujel krásných 200 km, což jsou dvě třetiny tratě. Za mně skvělý výkon, hlavně s ohledem na to, že vhodné podmínky na trénink doma nebyly. Holt, zima bez sněhu. Vrátili se v pořádku a to je důležité. A také – budu parafrázovat jednu světoznámou firmu – jako zkušenost k nezaplacení.

Další díly cestopisu:

Sdílejte článek s přáteli

Napsat komentář