V pátek dopoledne jsme s Milanem zajeli na registraci vrátit čip GPS a dresy. Paní na druhé straně noťasu jen chtěla vědět startovní číslo a řekla, ať čip položíme někam na stůl. Dresy jsou naše, na památku. Vyřízeno. Rozloučili jsme se a vrátili ke Květce a Veronice.
Polardistans 7
V poledne se Veronika s Milanem vydali zpět do kempu. Dle oficiálního programu je čekalo pohoštění ze strany uspořadatelů. S Květkou jsme zůstali „doma“ hlídat psy. Všichni polehávali a odpočívali. Veronika s Milanem se vrátili se smíchem za několik hodin. Pohoštění se nekonalo, někdy v průběhu závodů došlo k změně programu. Zašli tedy alespoň na pokec za známými. A zatím co pohoštění bylo zrušeno, pořád je čekala slavnostní večeře pro závodníky a handlery jako oficiální ukončení závodů. Pro závodníky byla večeře součástí startovného, za handlery se připlácelo zvlášť při registraci.
Večer jsem tedy Veroniku a Milana zavezl do místní školy, kde je čekal slavnostní večer. A jelikož jsme druhý den brzy ráno s Květkou odjížděli, vzal jsem rovněž vytříděné odpadky sebou na vyhození do třídících kontejnerů. Těch je mnohem víc než u nás. Veronika s Milanem odjížděli až v neděli ráno, chtěli jsme jim ulehčit se závěrečným úklidem. Na místní benzínce jsem natankoval do plna.
Večer jsme si s Květkou zabalili a co šlo, odnesl jsem do rakve na střechu. Nejraději bychom zůstali, nikam nejeli.
Zhruba o půl desáté večer volala Veronika, že máme přijet do kempu. Dle aplikace, kterou má v mobilu, se každou chvíli měla objevit aurora borealis. Polární záře. Atmosférický úkaz, který vidět v našich končinách je bez velké dávky štěstí téměř nemožné. Bylo snem Květčiným i mým vidět ji a nyní byla šance, že se sen splní, že auroru uvidíme. Stavili jsme se pro Veroniku, která odešla z večeře. Zaparkoval jsem v kempu a šli jsme na led na hladinu jezera. Veronika začala nastavovat zrcadlovku na stativ, aby byla připravená.
Dostal jsem nápad – zkusím auroru odfotit svým malým foťákem, který mám v autě. Rozběhl jsem se tedy jak to jen šlo do auta po foťák a tryskem zase zpět, jen abych nic nepromeškal. Bylo -12°C, obloha bez jediného mráčku a já běhal ve sněhu v botaskách. Stativ jsem sice neměl, ale přálo mi štěstí: u hrany jezera stál dřevěný sloup a na ten jsem postavil foťák. Nastavil jsem prioritu času, samospoušť a 15 sekund jako dobu otevření závěrky. Přidal se k nám Milan. Nad jezerem se objevilo něco, co volným okem vypadalo jako mlha. Stlačil jsem spoušť.
To, co volným okem vypadalo jako mlha, se ve foťáku ukázalo být polární září. Měl jsem radost jako malé dítě z nové hračky. Splnil se mi sen, viděl jsem polární záři. Viděli jsme ji všichni čtyři. Nádhera. Opravdu kouzelný přírodní úkaz. Nafotil jsem snad patnáct obrázků, než mráz dal baterce ve foťáku pocítit jeho sílu. Ani ne za půl hodiny bylo po všem a já si uvědomil, že mi v botaskách začíná být zima na nohy. Teplota za tu dobu spadla k mínus patnácti. Všichni jsme byli nadšeni. Hezčí rozloučení se Särnou jsme si nemohli přát.
Sobota ráno. Budík opět zvonil v pět. Poodnášeli jsme s Květkou zbytek věcí do auta a před šestou, přesně dle plánu, jsme seděli v autě. Motor naskočil na první nažhavení a první otočení klíčkem. Teploměr ukazoval -18°C. Švédská nafta se ukázala jako opravdu skvělé palivo. Zadal jsme trasu do navigace. Vymotali jsme se ze Särny a za chvíli jsme byli na silnici mířící na jih. Našim dnešním cílem bylo ubytování u Nyborgu. Na stejném místě, jako cestou do Särny, tentokrát ale jinou trasou. Ze Särny přes Sälen, Malung, Säffle, Trollhättan, Göteborg a dál na jih po dálnici po západním pobřeží Švédska. Od Helsingborgu byla cesta identická s tou, kterou jsme jeli do Särny. Čekalo nás 977 km.
Cesty byly suché, vymrzlé a prázdné. Rychlostní omezení na 80 km/hod. jsem dodržoval. Kolem cesty se v pravidelných intervalech objevovaly varovné cedule upozorňující na losy. Cesta vedla lesem, který je zde o něco řidší než u nás. Najednou mě překvapila cedule jiného rázu: upozornění na radar. Ano, uprostřed lesa, uprostřed ničeho, stál radar měřící rychlost. Překvapilo mě to a zároveň rozveselilo. Mimochodem, radary. Těch je ve Švédsku požehnaně a na jejich přítomnost upozorňují cedule. Místní řidiči rychlost poctivě dodržují, pokuty jsou zde celkem „mastné“ a dvousložkové: skládají se z „paušálu“ a určitého procenta dle výšky platu. Jak jsem se později přesvědčil, nejen, že rychlost měří radary, ale také policejní hlídky. A klidně hned za radarem.
Moje radost z vymrzlé silnice netrvala dlouho. Po zhruba dvaceti kilometrech se povrch změnil. Jak jinak než na souvislou vrstvu ledu. Následovala další několikakilometrová lekce bruslení. Pak znovu na chvíli asfalt. A znovu led. Takhle se to střídalo až do městečka Sälen. Tam, ačkoliv krajina byla zasněžená, led ustoupil. Projížděli jsme městečkem a jak parkoviště u mnoha hotelů, tak kempy, byly plné aut.
Návštěvníci a soutěžící na Vasaloppet, který skončil den před tím. Jeho startovní rovinka je hned vedle hlavní silnice a je dva nebo tři kilometry dlouhá. Pořád byla upravená, jakoby ještě čekala na další závodníky. Už jen představit si tak dlouhou startovní rovinu je něco mimořádné, natož vidět ji naživo. Škoda, že jsme nestihli start, vidět všech 16 000 závodníků na startu a následně jak se tahle masa lidí dá do pohybu musí být nezapomenutelný zážitek.
Kolem deváté jsme se zastavili na benzínce OKQ8 Stöllet na snídani a kafe. Tentokrát to byly čerstvé bagety a zákusek. Mandlový a, jak jinak, čerstvý a chuťově výtečný. Ten mi Květka dala na ochutnání, původně jsem na něj neměl chuť. Květka kafe nepije, takže jsem si k snídani dal jenom já. Bagety byly také zabalené do fólie, ale pouze do potravinářské a ručně, datum spotřeby druhý den. Nenašli jsme žádnou bagetu s delší trvanlivostí než jeden den.
Už když jsem u toho, v tomto ohledu jsou Švédi celkem vynalézaví. Stačí kousek jakéhokoliv pečiva, trochu másla nebo nějaké pomazánky, sýr, salám nebo šunka, čerstvá zelenina (nápadům a kombinacím se meze nekladou) – a rychlé jídlo je na světě. Pořád čerstvé. Tohle jsme viděli nejen na benzínkách, ale také v několika kavárnách či v jídelních zónách nákupních center.
Pokračovali jsme dál na jih. Cesta ubíhala pomalu, v této části nebylo tolik rychlostních komunikací jako na opačné straně Švédska, kterou jsme jeli do Särny. Místy se nějaká objevila i zde, i když jen nakrátko. Téměř pořád jsme jeli po okreskách. Jelikož jsme potřebovali dojet na ubytování v Dánsku v nějakém rozumném čase a hodiny běžely rychleji, než by se mi to líbilo, začínal jsem být nervózní z relativně pomalého postupu.
V pravý čas se objevila dálnice a na ní cedule Göteborg 82 km. Tohle už uběhlo rychle, za chvíli jsme projížděli městem. Asi v polovině města se mi zježily všechny chlupy. Zapomněl jsem, že za přejezd Göteborgu se platí tzv. congestion charge – poplatek za dopravní zácpu. Docvaklo mi to, když jsem viděl kamery snímající SPZ na průjezdných branách. Jelikož jsme už jednu podjeli, nešlo nic dělat, otáčet se, vracet a hledat jinou cestu nemělo smysl.
Vnitřně jsem se už smířil s poplatkem a doufal jsem, že nebude moc vysoký. Na poslední bráně u kamery byl displej, který ukazoval částku k úhradě. Ukazoval 0 SEK. V té chvíli se mi rozsvítilo: byla sobota. Víkend. A pokud jsem to správně pochopil, o víkendu je průjezd zdarma. Stejně tak o státních svátcích, v červenci a v pracovních dnech mezi 18:30 – 5:59.
Dálnicí jsme dál pokračovali na jih, kilometry ubíhaly slušným tempem. Sledoval jsem kilometry do cíle a předpokládaný dojezd. V plánu bylo tankování ve Flensburgu na Aralce druhý den, věděl jsem ale, že tam nedojedu. Nedojel bych ani do Nyborgu. Ještě jedno natankování ve Švédsku bylo nutné a snažil jsem se ho oddálit jak to jen šlo. Nádrž se nekompromisně vyprazdňovala. Sjel jsem tedy z dálnice do města Landskrona a natankoval jsem. Následně jsme se vrátili na dálnici. Začínalo se stmívat… a nám se na rozlučku se Švédskem ukázala duha.
Příroda se s námi rozloučila moc hezky: polární září jeden den a duhou druhý den. Pár minut nato si kamera na mýtnici načetla značku, otevřela se závora a opustili jsme švédskou pevninu. Najeli jsme na most přes Øresund. Bylo bezvětří, ale víc než 90 jsem si netroufnul. Najet na Peberholm byla radost. Tam jsme minuli ceduli s nápisem „Danemark“. Švédsko bylo lusknutím prstů minulostí.
Přejeli jsme Peberholm, pak tunel, Kodaň. Ostrov Sjælland jsme projeli asi za hodinu. Mezitím se setmělo. Byly jsme u mostu Storebælt, kde nás opět zastavila mýtnice. Květka zaplatila mýtné za most a jeli jsme dál. Zhruba za dvacet minut jsme byli na druhé straně mostu, opět na ostrově Fyn. K ubytování nám zbývalo už jen pár kilometrů. Byl jsem trochu nervózní, přeci jen už bylo po sedmé večer. Pár minut na to jsme už parkovali před farmou. Paní majitelka nás přišla přivítat. I tentokrát jsme dostali Červený pokoj. Popřála nám příjemný pobyt a rozloučili jsme se.
S Květkou jsme ještě zajeli na rychlou večeři do nedalekého Aunslev. Bylo tam bistro / pizzerie / take-away Mona Lisa, které jsme stihli akorát včas. V devět večer zavírali. Bylo osm. Objednali jsme si špagety carbonara. Porce stála 70 DKK. Najedli jsme se a vrátili jsme se bydlet. Ještě rychlá sprcha a šlo se spát.
V neděli nás čekalo „posledních“ 1300 km domů. I když na jeden zátah, dávali jsme si celkem načas. Vstali jsme po osmé, v klidu jsme se nasnídali a kolem půl desáté jsme vyrazili směr Morava. Den byl slunečný a teplý, provoz tak akorát. Jelo se příjemně.
Jelikož na hranicích Dánska a Německa jsou hlídky jenom na vstupu do Dánska, na výstupu nás nikdo nezastavil. Podle plánu jsem ve Flensburgu natankoval plnou a jelo se dál. Plynule a v pohodě, dálnice byla poloprázdná. Ani v Hamburku nás tentokrát žádné překvapení nečekalo, tunely byly otevřené a průjezdné. Až kolem čtvrté jsme zastavili kdesi za půlkou Německa na nějaké benzínce na jídlo a kafe.
Den plynul, kilometry také. Setmělo se. Byly jsme asi v půli cesty mezi Lipskem a Drážďany, když v tom se objevily sněhové vločky. Nepotěšilo mě to. Ani trochu. Zato mě potěšilo, když sněžení za pět minut ustalo. K Pirně se tyhle sněháňky zopakovali třikrát. Od Pirny už sněžilo vytrvale až do Ústí. Přesně, jako cestou do Švédska. Za Ústím naštěstí sněžení ustalo. V Litoměřicích jsem opět natankoval plnou a pokračovali jsme k domovu. Neskonale rozbitá Praha byla již naštěstí prázdná, takže stačilo pár minut a byla za námi. Cestou nás překvapilo počasí ještě jednou. V kopcích mezi Litomyšlí a Hřebečským tunelem, kde také sněžilo. Cesta byla naštěstí sjízdná, i když se na ní již držel sníh. Posledním překvapením byl sám Hřebečský tunel: zavřený kvůli údržbě. Objížďka po staré, přes les.
Doma jsme zaparkovali o půl dvanácté v noci. Za 8 dní jsme najeli 5044,6 km. A protože Květka neřídí, za volantem jsem strávil 62 hodin 34 minut.
Moje a Květčino poděkování patří dceři Veronice a jejímu příteli Milanovi za to, že nás vzali sebou. Příběhy, novinky a život jejich chovatelské stanice „Dumpling Full Of Happiness“ můžete sledovat na sociálních sítích, a to konkrétně na Instagramu, na Facebooku a také na Youtube.