Odjížděli jsme v neděli 7. 8. 2019 ve 20. hodin večer, a tedy mimo hlavní dopravní dovolenkovou špičku. Vybral jsem pro směr tam i zpět trasu, kterou turisté obvykle nepoužívají, a která vedla mimo hlavní turistické proudy vozidel, o to však byla zajímavější, ale i trochu namáhavější po stránce řízení.
Obsah článku
Cesta do Řecka autem
Proto jsme nikde nenarazili na zácpy a fronty, ani na hranicích ne a projížděli jsme jimi téměř plynule s jedinou výjimkou. Tou byl přechod mezi Černou Horou (Montenegrem) a Chorvatskem kousek za Herzeg Novi při cestě zpět, kam nás poslali z Bosny, byl pátek odpoledne, začala dopravní špička, odjezdy evropských turistů vracejících se domů a dominovali tam Balkánci na přesunu mezi jejich státy.
No a bohužel Balkánci se na hranicích vzájemně důkladně buzerují, jako by tam na těch přechodech ještě neskončila jugoslávská občanská válka. Zdrželi jsme se tam asi 1 3/4 hodiny, i když my jsme projeli hraničním kontrolami asi za 3 minuty, když jsme se k nim probojovali. (I bez toho malého techničáku.)
Jízda Slovenskem, Maďarskem i Bosnou jakož i Chorvatskem, Slovinskem a Rakouskem byla klidná plynulá a bez kolizních situací, takže jsem si řízení užíval a to platilo i v Sarajevu, kde je provoz proti našim končinám přece jen menší a dalo se zaparkovat za poplatek 4 BKM v centru. Totéž platilo i pro jízdu Montenegrem a vlastně i Řeckem.
Poněkud jiná byla situace v Albanii. Je tam poměrně malý provoz a nejezdí se tam mimo obec nějak rychle ani nebezpečně. Ve městech je však situace jiná. Zásadně tam nejsou dodržovány přednosti v jízdě z vedlejší na hlavní, zásadně tam nikdo nedodržuje přednost protijedoucích vozidel při objíždění překážky, zásadně tam není dávána přednost vozidel na kruhovém objezdu, což je něco, co celkem spolehlivě v celém světě funguje.
Ne tak v Albanii, tam přednost má ten, kdo má větší sílu v pravé noze, případně kdo má větší vozidlo a hlavně větší sebevědomí.
Zvláštní je přístup řidičů třeba při objíždění překážky, klidně vjedou do protisměru, ucpou provoz, takže ani v jednom směru dál nelze projíždět, ale když taková situace nastane, pak „zaviňovatel“ této situace nikdy necouvne nebo neuhne. Obvykle se chová tak, jako by hájil právě dobyté území nepřítele, a tedy setrvá na své dobyté pozici, a ostatní ať si dělají, co chtějí. Při řízení jednají tamní jezdci velmi impulzivně. Například při úzké silnici v zatáčce ve městě je obchůdek. U obchůdku zastaví v zatáčce auto po pravé straně, klidně na plné čáře a řidič jde nakupovat. Totéž udělá i řidič v protisměru, postaví se přesně proti druhému parkujícímu vozu. Důsledkem je, že mezi těmi dvěma vozy se nedá projet. Za nimi jedoucí řidiči z obou směrů se postaví proti sobě na té plné čáře uprostřed, jenže nemají místo na projetí a tak stojí pěkně čelem proti sobě u těch parkujících vozů. Ovšem když se řidiči těch parkujících vozů vrátí, obvykle zjistí, že nemohou odjet, protože jim v tom brání ty vozy uprostřed, které jim na úzké silnici překáží, ledaže by jeli po chodníku. A nikdo neuhne, necouvne, nesjede do strany. (Kdyby takto jezdili v Itálii, a tam je to prvotřídní divočina, tak by to tam zůstalo všechno úplně stát vzhledem k tomu, že provoz je tam asi tak 10x hustší, než v té Albánii.)
Na druhou stranu jsme se tam nikdy nesetkali s nebezpečným předjížděním nebo nepřiměřenou rychlostí. Ani jsme nebyli svědky dopravní nehody, jen jednou v Dürres drobná blatníková nehůdka. Také jsme se tam ale nesetkali s dáváním přednosti chodcům na přechodech.
Jízda v Řecku byla opět relativně bezproblémová, řidiči většinou slušní, trochu problém s jejich kyrilicí na dopravním značení, není to pro nás příliš k přečtení. (Z matematiky si pamatujeme tak nanejvýš označování úhlů alfa až delta, a pak ještě písmeno omega z fyziky.) Ale na důležitých značkách a směrnících používají současně i latinské písmo. Navigace se tam opět probudila k životu, jen ale na chvíli, jak jsme byli stále jižněji, vzrůstala teplota ve voze a nakonec pro přehřátí nám navigace i mobilní telefony zkolabovaly. Jenže nás směrovala velmi často na silnice 3. třídy, které tam opravdu nemají v nejlepším stavu, asi jako u nás. Ale když jsme o první noci v Řecku zaparkovali u jedné takové silničky v kopcích a ráno pak zjistili, že jsme na nádherném místě nad mořem u města Parga, omluvili jsme se té navigaci i těm silnicím.
V Řecku mají v každé větší vsi malou pumpu s dvojitým stojanem na benzín a naftu s možností plnění nádrží jak pravostranné, tak levostranné. Nikdy jsme ale u takové pumpy nedokázali načerpat, protože majitelé či obsluha si prakticky u každé pumpy zaparkovali svůj vůz mezi stojany a provozní budovou (obvykle budkou), takže ve směru jízdy se tam ke stojanu můj vůz s levostranným plněním nedostal. Ani jednou pumpař nezareagoval na to, aby se svým vozidlem přejel, ale ukazoval, ať se otočíme do protisměru a najedeme k druhé straně stojanu. Ani jednou jsme ho neposlechli a s naším 6 metrovým vozem tam nevytvářeli na silnici při otáčení kolizní situaci a pokračovali dál nenačerpaní. Sice všichni takoví přišli o kšeft, ale bylo jim to zjevně jedno. Ještě jeden postřeh, u pump počínaje Montenegrem, neboli dále v Albánii a Řecku neseženete nic, čím by se dala umýt okna. Drobnost sice, ale docela na dlouhé cestě chybí. Naopak tam bylo sympatické, že do těchto zemí ještě nepronikly samoobsluhy a tak vám vždy PHM načerpají a nemusíte se umazat o čerpací pistoli.
Příjemné pro mě bylo, že s opuštěním prostoru EU neboli Bosnou počínaje a Albánii konče, zmizely ze silnic ty hnusné, fízlovské radarové pasti měřící na sloupech rychlost v obcích, ale někde i mimo ně, jak je známe od nás. Neboli toto odporné chování států a obcí vůči svým občanům, kteří si jej platí, je dáno fašistickým pojetím řízení Evropské unie a jejích členských zemí a zde aktuálně provozovaným absolutním dohledem nad lidmi.
V Řecku se radary zase objevily, ale ne až v takovém počtu, jak je známe od nás a dalších středoevropských zemí.
Pokud bych měl ohodnotit stav silniční sítě, pak nejlepší silnice mělo Rakousko, po něm Chorvatsko, Slovinsko, (projížděli jsme je úzký pás asi 60 km dlouhý) a Montenegro, překvapila mě Albánie, kde udělali v této oblasti zjevně velký kus práce, ale trochu tam pokulhává kvalita nových silnic z hlediska rovnosti povrchu, auto tam na některých nových silnicích sice nadskakuje, ne kvůli dírám, ale kvůli nerovnému podloží vozovek. Řecko má spíše obecně horší kvalitu silnic, ale zase jsme se nesetkali s vyloženě rozbitými, byť okreskami. V Chorvatsku, které jsem projížděl asi po 5 letech je vidět, že roste životní úroveň a kvalita silnic je celkově velmi dobrá, členství v EU mu asi hospodářsky svědčí, možná tam mají méně rozvinutý klientelismus, než v jiných zemích nebo u nás. Asi nejhorší silnice byly v Bosně, ale i tam na hlavních směrech mají silnice v pořádku a také v Maďarsku, kde jsou místně cesty s nekvalitním povrchem. Slovensko je z pohledu stavu silniční sítě zhruba na naší úrovni.
Postřehy z cesty autem do Řecka
Slovensko
Slovenskem jsme projížděli od hranice přes řeku Moravu u Hodonína až po Komárno bez zastávky, bez sebemenšího kontaktu s místními a bez sebemenší kolizní situace na silnici. Vlastně zcela nudná cesta bez sebemenšího dobrodružství.
Maďarsko
V Maďarsku byla situace obdobná, sice jsme si udělal krátkou zastávku bezprostředně za hranicí v Komárom na parkovišti u supermarketu Tesco, abychom pojedli ze zásob a využili místní hygienické zařízení, ale pak jsme dál projeli Maďarskem bez zastavení až na hranici s Chorvatskem u města Udvár (kousek za Mohacs).
Bosna a Hercegovina
Do Bosny i Hercegoviny jsme vjeli na hraničním přechodu Duboševica. Poprvé jsme zastavili, ve městě Doboj, asi tak 100 km severozápadně od Sarajeva. Cílem zastávky byl jednak asi hodinový odpočinek, ale hlavně potřeba vyměnit BKM (Bosenské „nekonvertibilní“ konvertibilní Marky). Jde o malé město, ve kterém fungují asi 2 nebo 3 banky lokálního významu. No a pak jsme si zašli do kavárny a poprvé od našeho odjezdu z Hodonína si dali kafe. Totiž chtěli jsme si udělat cestou vlastní kafe již dříve, ale ukázalo se, že nám hned při prvním vaření odešel do věčných lovišť náš cestovní dvouvařič na PB MEVA, který bezchybně sloužil od r. 1974, takže letošní dovolená probíhala bez vaření. Loučit se s věcí, která mě provázela cestovním životem celých 45 let, bylo těžké. Nejednou jsem zamáčkl slzu, obvykle tehdy, když jsme jedli studenou konzervu, no studenou, ono bylo celou cestu takové vedro, že ta konzerva byla teplá obvykle i bez vaření. Chtěli jsme v té dobojní kavárně tureckou kávu, ale byla nám nabídnuta bosenská, která se ale od té turecké podle mého názoru nelišila. A pak jsme pokračovali přes Kakanj (Kakaň) a jiné bosenské zadélky do Sarajeva.
Původně křesťanské Sarajevo, jeho vznik je datován přelomem 12 a 13. stol., bylo r. 1435 uchváceno nevěřícími psy, muslimskými Osmany, a to na dlouhá staletí ovlivnilo jeho rozvoj, ale hlavně společenské poměry. Teprve v r. 1878 na Berlínském kongresu bylo rozhodnuto, že Rakousko Uhersko bude anektovat Bosnu i Hercegovinu a tím pádem i Sarajevo. Důsledkem byla modernizace města i země, velmi výrazná, do které zasáhli i čeští odborníci, zejména architekti a strojírenští technici. Ovšem společenská atmosféra byla po celá desetiletí až do konce 1. světové války napjatá, neboť ti muslimští kozí synové činili veškerým modernizačním snahám velké obstrukce. Teprve po 1. světové válce v důsledku zániku Osmanské říše se poměry poněkud narovnaly. Naposledy jsem projížděl Sarajevem před 5 lety a mohu říci, že situace ve městě, ale i v celé Bosně i Hercegovině se, (z pohledu křesťana), od té doby muslimsky velmi radikalizovala. Úplně běžné je, že po ulicích dnes chodí muslimové praktikující mnohoženství, provázeni tlupami svých žen, (nejvýše jsem viděl 4 ženy připadající na jednoho kozlího syna), zabalenými do černých muslimských hávů, takže jim koukají pouze oči. Tito výtečníci vrhají velmi nenávistné pohledy na všechny, kteří na první pohled nevypadají jako muslimové a tedy prakticky na všechny cizince.
Přiznám se, že jsem neměl dobrý pocit z večerní procházky historickým centrem Sarajeva a permanentně jsem byl připraven na fyzický střet. Podle hesla Nick Cartera „vždy ve střehu“.
Musím ale říci, že letos nás ještě nikdo z nich fyzicky nenapadl. Zatím ještě ne.
Přijeli jsme tam vpodvečer, původně jsme chtěli nocovat v centru na Bistriku, je tam jedno vhodné, jakoby ukryté místo podle GPS map, ale protože rekonstruovali Novi most včetně přilehlých obal (nábřeží), nedostali jsme se tam. (Objížďka možná byla, ale dlouhá, 11,5 km.) Proto jsme zaparkovali na parkovišti, ul. Bentbaša (GPS: 43°51’37.747″N, 18°26’12.737″E) a do centra jsme jeli zdarma naší českou dvojkou (levá, pravá). Po asi 300 metrech jsme procházeli kolem městské knihovny (podle projektu českého architekta Ing. Karla Paříka), která v r. 1914 byla sarajevskou radnicí a z této budovy o 105 let a 11 dní dříve odjížděl František Ferdinand d´Este společně se svojí ženou, Žofií hraběnkou Chotkovou, vévodkyní z Hohenbergu vstříc jejich společné smrti, která je dostihla 28. 6. 1914 po dalších asi 300 metrech na křižovatce u Latinského mostu a boční ulice, (dnes ul. Zelenih beretki). Na rohu, kde se atentát stal je dnes Muzeum Sarajevo 1878 až 1918, ovšem v hodině naší návštěvy již zavřené. V dolních oknech je tam jakási improvizovaná výstavka fotografií a popisu té události, takže jsem s ní tak nějak seznámil svého syna a když jsem skončil, neměl jsem pocit, že by to v něm zanechalo nějakou stopu poznání, neboť na kontrolní otázky ohledně atentátu na následníka trůnu zarytě odpovídal, že má hlad a chce zmrzlinu. (Zajímavé bylo, že cestou zpět domů jsme v Rakousku úplně náhodou a bez nějakého předchozího plánu projížděli oním Hohenbergem, odkud měla Žofie Chotková svůj vévodský predikát. GPS: 47°54’27.353″N, 15°37’11.579″E, takže naše expedice byla tak trošku a neúmyslně i po stopách atentátu.)
Ještě než jsem uspokojil synův i svůj hladem řvoucí žaludek jsme si prošli historickou částí Sarajeva – Baščarišijí. Navštívili jsme Gazi Husrev bejovu mešitu, no byla už zavřená, tak alespoň její dvůr a musím říci, že na tomto místě jsem nenávist od přítomných muslimů, z nichž někteří se modlili u zdi mešity, necítil. Podívali jsme se na několik dalších historických památek a nakonec jsme skončili v jedné z tradičních restaurací, kde jsme si dali k večeři telecí grilované čevapy, k tomu nějaké zeleninové saláty a dobré pití, byli jsme spokojeni. Cestou zpět k vozu jsme si pak prohlédli ještě různé obchůdky i malé tradiční kovotepecké dílny, jeden z jejich výrobků dodnes prodávaný, je tepaný kávový set na tureckou kávu s džezvou, ovšem jeden takový mám doma už někdy od r. 1974 a oproti dnes prodávaným je úplně stejný, snad až na ten rozdíl, že u mého je šest šálků, zatímco dnes se prodávají jen se čtyřmi. Kolem 23 hodiny jsme opustili Sarajevo, když jsme před tím ještě nabrali naftu a vydali jsme se pokračovat v cestě. V okolí města Trnovo jsme pak našli vhodné místo, na kterém jsme přespali, přesná poloha mi v paměti neutkvěla.
Ráno pak jsme jeli po velmi mizerné silnici na hranice s Montenegrem nádhernou horskou krajinou, vrchy o výšce mezi 1600 až 1800 metrů n. m. krásným údolím divoké řeky Drina, po cestě byla řada vodáckých kempů, protože tato oblast je používána jako základna pro milovníky raftů sjíždějících divokou vodu. Do Montenegra jsme přejeli na hraničním přechodu Hum/Scepan Polje, na kterém jsme konečně zjistili, že nemáme „malý techničák“ k vozu s sebou a absolvovali první nepříjemnost s tím spojenou.
Z Bosny nás pustili a do Montenegra přijali i bez malého techničáku i přes nemalé kecy hraničního policajta na bosenské straně hranice. „Montenegerníkům“ to bylo prakticky jedno, (jejich přístup: „nema problema, je to jen papír“).
Bosenskou měnu jsme pro jistotu utratili do posledního desetníku, abychom na ní nemuseli pamatovat několik dalších let, než se tam možná znovu podíváme.
Montenegro (Černá Hora)
Montenegro nás uvítalo neméně krásnou krajinou, se kterou jsme se loučili v Bosně, jen kopce byly o něco nižší, mezí 1300 až 1500 m. n. m. Jeli jsme po silnici kolem několik km dlouhého jezera na řece Piva (Pivsko jezero), škoda byla, že v něm žádné pivo neteklo, to bychom tam už asi zůstali a dál v jízdě určitě nepokračovali. Směřovali jsme na jih, zastavili jsme se jen ve městě Nikšič, kde jsme si nakoupili pečivo asi tak na 2 až 3 dny, aby nám vydrželo pro celý průjezd Albánií a dali jsme si k relativně brzkému obědu pizzu, kterou v té pekárně také dělali a prodávali. Pak už jsme bez zastávky pokračovali až k albánským hranicím na přechodu Hani i Hotit na severním cípu Skadarského jezera.
Cestou zpět jsme pak jeli jiným směrem, odbočili jsme za hranicí doleva k moři podle západního břehu Skadarského jezera a potom jeli Jadranskou magistrálou, kterou tam také mají z dob Jugoslávie přes Budvu a Tivat, tady jsme se stavili na velmi dobré večeři a přespali, (GPS té restaurace Trpeza, jde o steak house, je 42°26’27.998″N, 18°41’28.642″E). Naproti přes silnici byla pekárna, kde jsme ráno nakoupili pečivo na snídani a na další tři dny cesty, abychom již nemuseli v zemích mimo Eurozónu měnit jejich peníze. No a takto vybaveni jsme se vydali do nedaleké Boky Kotorské, kterou jsme tentokrát objeli úplně celou po jejích březích, na jižní straně zátoky je velmi úzká silnička, kde se 2 vozy nevyhnou, ale bylo brzy ráno, kolem 6:30 hod a provoz byl malý a navíc většina vozů jezdí kratší cestou po silnici M-1, takže se nám nebo protijedoucím vždy vyhnout podařilo.
Čekaly nás za odměnu nádherné krajinné scenerie, fotograficky vděčné v ranním slunci. Zastavili jsme se na okraji Kotoru na obligátní ranní kávu a kakao (nebylo-li pak Colu pro syna) v jedné z právě otevřených kavárniček a pozorovali, jak do Kotoru vplouvají a přistávají 2 obrovské zaoceánské výletní lodě. Město Kotor je krásné místo, ale velmi decentní a malé, takže když se najednou do města vrhne přibližně 5 tisíc turistů z obou těch lodí, myslím, že to má nedobrý vliv jednak na život místních obyvatel, to hlavně, ale i na ostatní turisty, kteří si tak nebudou moci vychutnat poetiku toho historického místa. A to se právě stalo nám. Je to úplně jiná dimenze turistiky, když u města najednou zaparkuje třeba 15 autobusů, (a k tomu ve skutečnosti těžko dojde současně) a je tam určitý počet dalších individuálních turistů, pak tam nebude ve městě více než asi 800 návštěvníků, je to řádový rozdíl a také řádově vyšší turistický nápor, na který to místo nemůže být připraveno, ani kdyby chtělo. Ti turisté z lodí, já jim říkám turistická námořní pěchota, tam přitom obvykle až tak velkou útratu neudělají, jídlo mají na lodích, takže restaurace minou většinou bez povšimnutí, ubytování tam nehledají, takže si možná koupí nějaký ten suvenýr a to je vše. Je to dost podobné problémům, které mají s tímto typem turistiky např. Benátky v Itálii, prvně v životě jsem se tímto fenoménem setkal na Rhodosu v Řecku někdy v r. 2007. (Tenkrát šlo o ruskou turistickou námořní pěchotu.) Myslím, že chování firem, které takový způsob masové tisícihlavé turistiky naprosto bezohledně v posledních letech provozují je velmi neurvalé, necitlivé jak k místním obyvatelům, tak k těm navštěvovaným místům a je s podivem, že země, ve kterých se tak děje to nezakážou. Takže jsme se kvůli tomu rozhodli historický Kotor raději ani nenavštívit, jak jsme původně chtěli.
Čtěte také další díly:
- Expedice do Řecka 2019 aneb jižní Evropou bez malého techničáku, fotoaparátu a vařiče
- Albánie autem – informace, rady, tipy, poznatky
- Řecko autem – další díl cestopisu
- Chorvatsko, Slovinsko, Rakousko a shrnutí dovolené
