Řecko autem – další díl cestopisu z dovolené po Evropě

Řeckou hranici jsme přejeli bez sebemenších problémů na hraničním přechodu u albánské vsi Konispol, aniž by si někdo z úředních osob byť jen všiml, že nemáme malý techničák.

Řečtí hraniční policajti i celníci sedí u svých přepážek, cestující musí vystoupit z vozu a jít za nimi, ven nevylezou, nic nekontrolují a nám neotevřeli ani pasy, vjeli jsme přece opět do EU. Přečetli si jen „Česká republika“ a popřáli nám šťastnou cestu. Totéž cestou zpět na stejném přechodu. První den jsme dojeli až k městu Parga na břehu Jónského moře, navigace, která v Řecku opět začala pracovat, nás vedla po různých i okresních silničkách, velmi nemilosrdně cestou nejkratší.

TIP: Google má navigaci do mobilu, která ani nepotřebuje internet.

Dojeli jsme do okolí prvního postupového cíle před půlnocí, na vhodném místě u úzké silničky si našli místo pro nocleh: Nic netušíce jsme zastavili na místě, odkud se nám ráno ukázal nádherný výhled nad mořem. Bylo to pro nás příjemné ranní překvapení. Město Parga je přímořské město s 12 tis. obyvateli v severozápadním Řecku. Město je vyhledávaným přímořským letoviskem a současně rybářským přístavem. Ve městě jsou i historické památky, ale nenavštívili jsme je, bylo moc horko pro takové aktivity. Do města jsme přijeli již v časných dopoledních hodinách, kdy ještě nebyly otevřené restaurace, pouze jedna jídelna poskytující snídaně spojená s pekárnou a několik obchůdků bylo otevřených. Dali jsme si tam snídani a šli na pláž, abychom se vykoupali, bylo tam příjemné koupání mezi skalami a kluk se mi tam celkem dobře „rozplaval“ přestal se bát plavat delší vzdálenosti. Byli tam ale místy mořští ježci, nicméně na žádného jsme nešlápli. Kolem poledne jsme pak vyjeli směrem dál na jih, našim cílem byl přístav Astakos.

Pohled na přístav Astakos

Toto městečko je malebný rybářský přístav a má několik menších městských pláží, kde se lze vykoupat. Nedaleko je i stejně pojmenované archeologické naleziště. Přijeli jsme tam v podvečer, auto nechali stát na náměstí a šli se podívat do přístavu, který přirozeným společenským centrem s množstvím kaváren a restaurací. Oslovil jsem rybáře, kteří se chystali k nočnímu lovu a tak jsme zjistili, že je tam možné doplnit vodu do našich kanystrů v libovolném množství. Zašli jsme do vozu pro kanystry, vodu doplnili a odnesli zpět. Vrátili jsme se do přístavu, vybrali si restauraci a zašli tam na večeři. Nespěchali jsme, takže kolem 22 hodiny jsme se vrátili k vozu a pokračovali v cestě již za tmy. Nestačili jsme si ještě za světla dobře prohlédnout možnosti k přenocování přímo v Astakos, a proto jsme nocleh našli asi 10 km za městem směrem na jih při silnici. Ráno jsme pak posnídali ve voze ze zásob a pokračovali dál v cestě, příštím cílem bylo Mesolongi, město už na dohled od Peloponésu, 40 km vzdálené od Patra na tomto poloostrově. Bohužel po celou cestu směrem na jih počínaje Montenegrem se zvyšovala teplota, z nějakých 31 stupňů v Montenegro na 40 stupňů v Mesolongi. V důsledku horka nám selhávala navigace, přehřívala se, ale i mobilní telefony. Vše začalo fungovat zase až večer a v noci. Navíc jsem zjistil, poněkud pozdě, že slovutná firma Marco Polo, od které mám autoatlas Evropy, se nenamáhala do atlasu dát Řecko jako evropskou zemi, a když, tak jen v mapách s malým rozlišením, takže se podle takové mapy dost dobře jezdit nedalo, byly tam pouze hlavní silnice. Byli jsme bez možnosti se navigovat na další cestě. Největší problém při cestování v Řecku, (ale i v Albanii, jenže tam ještě takové vedro nebylo), byl hlavně v tom, že tam nebylo kde se ukrýt před sluncem, nejsou tam žádné borové lesíky jako třeba v Chorvatsku a částečně i v Montenegro. Zhruba 10 km před Mesolongi se nachází historická osada Etoliko, která stojí na krátko návštěvu, nejstarší část je na ostrově uvnitř laguny Etoliko, (GPS: 38°26’20.412″N, 21°21’8.815″E). Asi 4 km před Mesolongi při hlavní silnici je pekárna, kde jsme doplnili zásoby pečiva na další 3 dny a pak jsme pokračovali v cestě. Místní obyvatelky v Mesolongi jsme se zeptali, zda je v okolí nějaký kemp, bylo řečeno, že nikoli, ale že můžeme parkovat v Mesolongi Tourlida, asi 4 km za městem na břehu moře. Byla to pravda, dojeli jsme k hezkým čistým plážím, kde bylo rozsáhlé parkoviště a zároveň tam byla velká restaurace s celodenním provozem, kde se bylo možné stravovat od rána do večera, ale používat jí také pro hygienické účely – mytí, holení atd. Po cestě dlouhé asi 2300 km jízdy jsem se cítil trochu unavený a rozhodl jsem se, že v Mesolongi-Tourlida zůstaneme 3 dny. (GPS toho parkoviště: 38°19’33.835″N, 21°25’13.933″E). Celá ta oblast od Etoliko až po Mesolongi Tourlida jsou vlastně saliny, kde se vyrábí sůl odsolováním mořské vody. Problém byl s horkem, dokázali jsme se chladit v moři, ale to mělo téměř 30 stupňů a tak jsme byli ve vodě od rána do večera, vylézali jsme poněkud scvrklí a auto se nevychladilo ani přes noc, protože v noci teplota neklesala pod 30 stupňů. Výsledkem bylo, že syn začal po 2 dnech na tom místě vykazovat známky přehřátí organismu (bolest hlavy, závratě, nutkání ke zvracení) a já k tomu moc daleko také neměl, ale tak nějak jsem to jakž takž ještě dával. To místo, kde jsme přebývali, bylo na stejné zeměpisné šířce jako Palermo nebo Mesina v Itálii nebo Izmir v Turecku. A tak jsem rozhodl, že dále na jih nepojedeme, Peloponés nenavštívíme, protože to bylo dalších asi 300 km na jih a dalo se čekat, že vzhledem k letošním mimořádným vedrům tam bude teplota ještě vyšší než těch 40 stupňů u Mesolongi, nejjižnější část Pelopones je v zeměpisné šířce např. Tunisu v Africe. A proto se pomalu vrátíme domů, cestou se budeme ochlazovat koupáním, jak to nejvíce půjde.

Plánovaný cíl cesty jsme tedy letos nedodrželi, i když nám k němu zbývalo pouhých 40 km jízdy, myslím na ten Peloponés. Jeho břehy jsme viděli prostým okem.

A tak se stalo, po 3 dnech jsme jeli hned po ránu zpět částečně stejnou cestou, vrátili se do Astakos, kde jsme zaparkovali jižně u přístavu na velké městské ploše, původně asi travnaté, společně s námi tam byl ještě obytný vůz z Německa o asi 50 metrů dál. Přijeli jsme tam dopoledne a celý den jsme relaxovali a koupali se na městských plážích, večer pak jsme opět doplnili vodu a zašli na večeři. Musím říci, že ceny restaurací v Astakos byly mimořádně příznivé, například směs grilovaného masa různých druhů s přílohami, (hranolky, bramborové placky a chléb) pro 2 osoby stála 10,5 euro, tedy ani ne 240 Kč. U nás bych za to nekoupil snad ani svíčkovou s knedlíkem.

Také jsem po celou dobu v Řecku pil jen řecké pivo a musím říct, že nijak špatné nebylo, snad jen méně hořké, než naše. A drahé také moc ne, asi 1,5 Eur v restauraci.

Ráno pak jsme se šli znovu vykoupat a na snídani ve městě a vyrazili jsme pomalu k domovu. Jeli jsme tentokrát jinou cestou, chtěli jsme navštívit město Preveza, které jsme minuli cestou tam, jenže cesta byla složitá, navigace opět nezvládala v důsledku horka. U jedné z pump, kde jsme brali naftu, jsme se zeptali pumpaře, kudy máme jet, ale uměl jen řecky, nicméně pochopil, co chceme a když tam po asi 2 minutách zastavilo jiné auto, jakási firemní dodávka VW Caddy, zeptal se řidiče, ten přišel za námi a znal anglicky, takže jsme se domluvili, že ho budeme následovat, protože do Prevezy jede také. Cesta to byla trochu divoká, jel, jako kdyby to malé dodávkové auto ukradl, ale byl velmi ochotný i příjemný. Vlastně to byl jediný Řek, se kterým jsme navázali osobnější kontakt. Kousek před Prevezou, u města Vonitsa, je dálnice (A52), která končí podmořským tunelem a nedá se proto objet. My jsme po dálnici jet nemohli, neměli jsme zaplacený dálniční poplatek a vlastně dodnes nevím, jak v Řecku vůbec takový poplatek zaplatit, (po přejezdu hranic žádné možnosti naznačeny nebyly, ani tam neměli mýtné brány). Když viděl, že jsme zastavili, zastavil také a vrátil se k nám a řekl, že v Řecku existují úseky neplacených dálnic, označené že nejsou, ale tento úsek prý placený není a klidně můžeme jet, že budeme platit mýto jen v podmořském tunelu, (jediný podmořský tunel v Řecku od r. 2002), do kterého dálnice ústí. A tak to taky bylo. Jakmile nás dovedl do centra města, rozloučil se s námi, trochu jsme pohovořili, já mu dal 2 plechovky piva Argus, které jsem koupil v Lidlu v nějaké akci asi tak za 9,- Kč, kus a když jsem mu řekl, že to pivo stojí asi 0,4 Eur, jednak nemohl cenu chvíli pochopit, jednak si ho po chvíli okolků vzal, že si ho dá po večeři. Upozornil jsem ho, že jde ale o pivo německé, (pouze pro případ, že by mu nechutnalo, aby si ho nespojoval s naší zemí). A zmizel v dáli. My jsme zaparkovali a vydali se na procházku městem.

Preveza s přibližně 21 tisíci obyvateli je přístavní město založené někdy v r. 290 př. n. l. Město uchvátili r. 1292 osmanští nevěřící psi a měli jej držet až do r. 1878, kdy na Berlínském kongresu bylo určeno, že Preveza připadne Království Řeckému. Jenže Osmani se rozhodnutí kongresu nepodřídili, takže město připadlo do řeckých rukou až v r. 1912, v průběhu tzv. 1. balkánské války, kdy bylo konečně osvobozeno řeckou armádou. O město byla svedena řada bitev včetně pokusů Napoleona Bonaparte změnit tuto situaci, které osmanští psi zpravidla úspěšně vybojovali a svou despocii ve městě udrželi zhruba 550 let. Jednou z nejvýznamnějších bitev byla námořní bitva u Prevezy dne 29. 9. 1538, kdy osmanský zmetek Hairedin Barbarossa paša, poskok ještě většího zmetka, sultána Sulejmána, porazil na hlavu spojenou křesťanskou flotilu vedenou janovským admirálem Andreou Doriou, aniž by při tom ztratil jedinou loď formou potopení. Prošli jsme se centrem města, zašli tam i na oběd, ale město se nám nijak moc nelíbilo, a tak jsme se rozhodli pokračovat v cestě ještě toho dne. Později odpoledne jsme přejeli hranice s Albánií na stejném hraničním přechodu jako cestou do Řecka, tedy z albánské strany u vesnice Konispol. Pokud bych měl charakterizovat osobní dojmy z Řecka jednou větou, pak si myslím, že je to příjemná a vcelku na dnešní poměry i levná země s nulovou možností se tam při využívání obytných vozů ukrýt před palčivým sluncem, s vcelku vstřícnými a příjemnými lidmi, kteří si ale zachovávají k cizincům odstup a nenavazují s nimi kontakty jen tak a bez konkrétní příčiny. Líbily se nám, no hlavně mému puberťákovi, Řekyně, které mají vesměs krásné ženské postavy, i když v obličeji bychom je nepreferovali, vlastně tady v této větě opisuji názory mého 13 letého puberťáka z pobytu v Řecku na plážích. Celkem jsem s ním souhlasil. Ony se však naopak tvářily, jako že nás vůbec nevidí, takže vlastně bylo všechno v pořádku.

Čtěte další díly cestopisu: