V novinách, rádiu i televizi se již pár týdnů mluví o Sametu před třiceti lety. Vylákalo nás s manželkou projít se po místech, o kterých se mluví a zavzpomínat si během romantické procházky na mládí.
Podzimní Praha vám ukáže mnohdy i zapomenutá místa
Začínáme na Albertově v parku Ztracenka u památníku Miladě Horákové a obětem dvou totalit.
Místo na nedaleký Vyšehrad ale scházíme k ČVUT v Horské ul., kde jsem před 50 lety studoval na strojní fakultě. Nyní je zde i dopravní fakulta, ke které patří dobíjecí stanice pro elektromobily. Ochotný vrátný mi dovolí vejít do budovy, studenti ale musí procházet turnikety jako v metru. Nostalgicky procházím částí přízemí a 1. patra, poobědváme v menze polévku za 15 Kč a maminčino kuře za 90 Kč, překvapuje mě, že na wc je i sprcha.
V Hlavově ul. v Chemickém ústavu Přírodovědecké fakulty University Karlovy pracoval v letech 1919 – 1950 nositel Nobelovy ceny za chemii profesor Jaroslav Heyrovský.
A již jsme na rohu ulic Studničkova a Albertov, kde to vše před 30 lety začalo.
Na rohu budovy Přírodovědecké fakulty University Karlovy je slavný citát – „Kdy, když ne teď ? Kdo, když ne my ?“, naproti na budově Lékařské fakulty University Karlovy je vzpomínka na 25. výročí sametové revoluce, kdy tady slavili prezidenti Česka, Maďarska, Německa, Polska a Slovenska, studenti museli vzpomínat o kousek dál. První cíl máme za sebou.
Vedle lavičky s nápisem „Už 30 let tu voní svoboda“ kouřila dvě děvčata, foto by možná bylo vtipné, ale …. V budově Purkyněho ústavu Lékařské fakulty mě zaujala výstava fotografií přímo za vchodem do budovy. Nečekaně zde vzpomínali nejen na listopad 1989, ale i na téměř zapomenutou studentskou stávku z listopadu roku 1968, kterou jsem zažil jako student. Proti nám proudí studenti do menzy University Karlovy. Opouštíme velký vysokoškolský areál a přesouváme se kolem Botanické zahrady na Karlovo náměstí.
Z Karlova náměstí u městského soudu uhýbáme do Myslíkovy a Černé ulice, kolem Evangelické teologické fakulty a pamětní desky Elišky Krásnohorské vcházíme do Opatovické ulice. V rohu má být islámská modlitebna, nevidím ji, ale na chodníku stojí dva muži, kteří do ní možná míří. Proti kostelu sv. Michala je Café Jericho, kde údajně sedával lobbista Antonín Blaník ze známého seriálu „Kancelář Blaník“.
A již se blížíme k druhému cíli, v Mikulandské ulici bourají školu pro asi další hotel, na čísle 10 je deska s nápisem „Zde žil, působil a zemřel MUDr. Jan May, lékař lidumil. Vzpomínají vděční pacienti.“ Oproti Antonínu Blaníkovi je to reálná postava, žil před 100 lety v Ostravě a Praze, píše o něm i Wikipedie. Ulice končí domem dalšího lidumila – pražského advokáta Jana Nepomuka Kaňky, který dům později odkázal nadaci pro zchudlé pražské advokáty. Za rohem je již Národní třída a pamětní deska s holýma rukama a datem 17.11.1989. Vedle vlevo je uvnitř výstava o událostech, vpravo v proluce vyrostl v roce 2017 multifunkční dům Drn, jeho střešní terasa je pokryta zelení podobně jako ve Vídni na Hundertwasserhausu.
Pokračujeme po Národní k Václavskému náměstí, vidíme sdílenou elektrickou koloběžku, osvětleného rikšu, plno lidí na chodníku i v obchodech, ruské turisty u cestovní kanceláře Exim tours s česko-ruskou výlohou, výstavbu nového domu na rohu Opletalovy ulice, květiny i svíčky u svatého Václava i pomníků oběma Janům – Palachovi a Zajícovi.
Láká nás opravená historická budova Národního muzea s výstavou „Říká se jí Sametová“. Vystupujeme do druhého patra a podívaná stojí za to.
Máme štěstí, že první týden výstavy je vstup zdarma. Na začátku běží smyčka – videomapping na fasádu historické budovy Národního muzea s názvem Cesta ke svobodě.
To je dobrý tip, pokud nevíte, co dělat večer v Praze. Během noční prohlídky města to bude vypadat ještě lépe.
Procházíme kolem panelů připomínajících socialismus i revoluci, kterou jsme zažili. Mezi prvními návštěvníky procházíme spojovací chodbou do nové budovy Národního muzea, bývalého Federálního shromáždění, Zde vidíme po obou stranách architektonický vývoj Prahy od 19. století po soudobé změny. Hlavní nádraží je na dohled, ale raději využijeme metro A, cestou k nástupišti míjíme svíčky také u památníku rozloučení Wintonových dětí, nějaký vandal sklo ale poškodil. Cestou domů míjíme v šeru hotel Internationál s pěticípou hvězdou na vrcholu, je to kulturní památka.
