Slavnou poutní cestu do španělského Santiago de Compostela, tak zvanou svatojakubskou pouť, jsme se rozhodli jít jako rodina. O cestě se říká, že při ní člověk najde sám sebe, když ji jde sám a že se na ní ukáže síla partnerství, jdete-li ji ve dvou.
My šli ve třech. Doprovázel nás náš patnáctiměsíční syn Robin. A proč se vlastně do Santiaga chodí?
Obsah článku
Cesta do Santiaga
Svatojakubská pouť je jednou z nejstarších křesťanských poutí a má počátky někdy ve dvanáctém století. Apoštol Jakub, který zemřel jako první z apoštolů mučednickou smrtí, trávil v tehdejším Španělsku (údajně) misijní službu. Byl však povolán do Jeruzaléma, kde byl zajat a sťat mečem na rozkaz krále Heroda Agrippy, jenž byl vnukem Heroda Velikého.
Legendy o tom, jak se dostali ostatky Svatého Jakuba na Pyrenejský poloostrov jsou mnohé, my však můžeme jen s jistotou říci, že mu zde náleží město, které hrdě nese jeho jméno (španělsky Jakob – Santiago). Na cestách je Svatý Jakub znázorňován v klobouku se širokou krempou, v plášti a s cestovní holí na které je zavěšena tykvice na vodu.
Symbolem je pak mušle hřebenatka, ke které se opět váže několik legend a která vám po celou cestu ukazuje směr na rozcestnících.
Svatojakubská pouť – délka a trasy
Samotná poutní cesta Španělsko má několik variant, kterým se říká Camino (například Camino France, Camino Primitivo nebo Camino del Norte a další). My jsme měli namířeno do města Bilabao a jelikož tudy zrovna vede Camino del Norte, rozhodli jsme se nastoupit na cestu rovnou zde a zdolat odtud asi 700km do Santiaga.
O cestách si můžete zjistit množství informací a pojedete na cestu dokonale připraveni. Existují stránky, na kterých máte znázorněné všechny možné trasy, délky etap a možnosti ubytování na cestách. Rozhodně jsou dobrým pomocníkem. Ne všichni poutníci jsou schopni ujít například třicetikilometrovou etapu za jeden dne. Pro nás to bylo nemyslitelné s malým dítětem v nosítku (nebo šlapal chvilku po svých, protože kočárek jsme s sebou neměli). Jako nejlepší se nám proto ukázaly stránky:
Velmi praktické je používání Mapy.cz kde jsou zaznačeny všechny trasy svatojakubské cesty.
Dále můžete využít všemožná fóra (například na facebooku) na zjištění detailních informací, pokud si nejste před cestou něčím jisti nebo vás zajímá konkrétní cesta, kterou už někdo šel a může vám podat podrobnější a pro vás velmi cenné informace a rady. My jsme měli všechny potřebné informace zjištěny a proto naše cesta ke svatému Jakubovi mohla začít.
Pouť do Santiaga de Compostela – nejdřív kredenciál
Jako první jsme po příletu do Bilbaa potřebovali sehnat takzvaný kredenciál (credenciale). Je to malá leporelo knížečka, kterou dostanete na poutních ubytovnách (albergue) nebo v kostelech. Díky této knížce máte možnost spát na ubytovnách a sbírat zde razítka, která vám budou svědky vaší cesty a na základě kterých můžete obdržet v Santiagu tzv. Compostelu, čili certifikát poutníka.
Portugalete – předměstí Bilbaa
Naše první ubytovna se nacházela v Portugalete. To je takové předměstí Barracalda a Bilbaa. Dostali jsme své první razítko a společně se připravovali na druhý den na naši první pěší etapu.
Večerní procházka po nábřeží se ukázala jako výborná volba a tak jsme si užívali netradiční zážitky jako například jezdící chodníky do opravdu prudkých kopců, knihovničku zapracovanou do zdi domu nebo přepravník zavěšený na ocelových lanech na konstrukci, která přesouvala kabinu z jednoho břehu řeky Rio de Bilbao na druhý.
Na dlouhé zkoumání nebyl čas a tak jsme se uložili ke spánku s dalšími deseti poutníky včetně dvou Čechů a přemýšleli, co nás asi tak potká příštích několik týdnů za podobné, pro nás naprosto pozoruhodné, zážitky. Jak se však říká „Ráno moudřejší večera“ se v našem případě ukázalo jako velmi moudré přísloví. Po probuzení jsme zjišťovali, jaké to skutečně je, být poutníkem.
První ráno poutníka na Svatojakubské pouti
Když jsme se druhý den ráno probudili, většina poutníků už byla na nohách a povětšinou měli sbaleno. Bylo kolem sedmé hodiny. Robinek spal v noci jako doma (občasný pláč, který řeší maminka kojením), ale přesto všechno bylo velmi milé poslouchat poutníky, jak respektují rušení nočního klidu.
Pravdou je, že jsme byli často upřímně respektováni za cestování s dítětem a na nejednom místě byl Robinek nejmladším poutníkem, který měl svůj vlastní keredenciál.
Při balení věcí jsme si uvědomili první začátečnickou chybu. Jelikož jsme původně chtěli spávat i ve stanu, vláčeli jsme se s ním a se vším ostatním na našich batohách. Podle fóra by měl každý poutník mít asi tak 8-10 kg na zádech. Já měl 35kg a přítelkyně měla něco kolem oněch 8kg, ale do toho se nepočítal náš syn, který váží dalších 10kg.
Nechali jsme proto nějaké naše vybavení v albergue, tak jako to dělají jiní poutníci, kteří zde odkládají nepotřebné věci. Někdy se to může jinému poutníkovi hodit a tak si to může bez problémů vzít. Snad tedy náš stan a nějaké to oblečení přišlo někomu vhod. Po sbalení jsme stále měli necelých 30kg a 10kg, ale s tím už se dalo pracovat.
Laredo
První etapy jsme si užívali na maximum místní krajinu. Cestou jsme si dávali fíky přímo ze stromů a povídali si na cestách s dalšími poutníky. Po několika dnech putování podél pobřeží Kantábrijského moře jsme se dostali do města Laredo. Ve městě právě probíhaly historické slavnosti na oslavu krále Karla V. Celé město bylo nádherně vyzdobené, v ulicích bylo vytvořeno dobové tržiště a v parcích se pořádali šermířské akce.
Pro nás poutníky bylo město zajímavé ještě tím, že se zde nespalo na klasické ubytovně v běžné městské budově, ale v klášteře. Všechno nabralo úplně jinou atmosféru. Byli jsme s ostatními poutníky pozváni na večeři a druhý den na snídani, které připravovali sestry. Konečně jsme si připadali jako opravdoví poutníci. Laredo jsme druhý den opouštěli po téměř čtyři kilometry dlouhé písečné pláži.
S ubytovnami se to vlastně má asi tak. Některé jsou městské, takzvané municipal. Ty jsou obyčejně zařízené s hygienickým zázemím a hlavně jsou poměrně levné. Většinou se vejdete do 6€ za noc.
Pak jsou ubytovny soukromé a ty už se můžou vyšplhat i na 15-20€. Pochopitelně také tyhle mají výborné zázemí a někdy nabízí jídlo. A jako poslední jsou ubytovny Donativo. Tady platíte dobrovolným příspěvkem druhý den před odchodem z ubytovny.
Tyto typy jsou často vyhledávány a ne nadarmo jsou to jedny z nejlepších možností na přespání. Na nás čekaly dvě, které se nám vryly do paměti.
Svatojakubská cesta pěšky, vlakem i autobusem
Jelikož jsme byli na cestách s ročním dítětem a rozhodně nejsme hazardéři se zdravím jeho a ani svým, nechodili jsme všechny dny od ubytovny k ubytovně. V průměru jsme chodili asi 15km denně. Ono co se taky dá dělat s téměř třiceti kily na zádech.
Využívali jsme proto místní dopravu a tu a tam kousek popojeli vlakem nebo autobusem.
Někdy i dvakrát denně
Jednou, když jsme se zase posouvali kousek vlakem do města Llanes, narazili jsme tam na poutnici, která když nás viděla, řekla jen „Ahoj“. Zjistili jsme, že jsme známější, než jsme si mysleli a to především jako poutníci s malým dítětem. Někdy se nám stalo, že už o nás na některé ubytovně věděli, protože si navzájem volali, jak malého poutníka tam měli. Pochopitelně nás to potěšilo dvojnásob, když nás oslovila krajanka. Dali jsme se do řeči a nakonec se rozhodli, že ji doprovodíme až do města Oviedo, odkud budeme pokračovat zpět na sever a naše Camino del Norte.
Málo využívané koleje
Jelikož máte jako poutníci možnost spát na každé ubytovně pouze jednu noc, nebylo nikdy moc času na procházky. Ve větších městech jsme si ale někdy čas našetřili a popojeli kvalitním spojem dál. V menších městech už to tak jednoduché nebylo.
Někde vlaky jezdí jen dvakrát denně a když procházíte pod kamenným železničním mostem, po kterém se zrovna žene vlak, aby jste za deset minut došli na nádrží a zjistili, že to byl jeden ze dvou vlaků, které jedou vaším směrem a že další jede asi za sedm hodin, nezbývá vám, než jít kousek po svých. Podle informací je v tomto regionu železnice zavedená jen krátce a tak se jí tu místní učí používat, aby se vyplatila.
Jedna věc je však jistá. O Španělsku se říká, že je nejvíce pokryté lesem v Evropě a něco na tom bude. Když se nám podařilo stihnout nějaký ten vlak, cesta vždy stála za to. Střídala se tu krajina s hlubokými lesy s výhledem na zelené pastviny a malebné vesnice, aby se na chvíli v dálce objevilo pobřeží s útesy a plážemi. Cestu vlakem jsme si opravdu užívali.
Co se autobusů týká, těmi jsme jezdili mezi většími městy. Ceny jsou mírné a vozy jsou velké a pohodlné. A co hlavně, jezdí mnohem častěji. Vůbec jsme si nelámali hlavu s tím, že jsme se vydali na pěší pouť a vozili jsme se místní dopravou. Mnohdy jsme se dostali na ubytovnu, která byla od předchozí vzdálená 30 km a potkali tam poutníky, kteří si to celé odšlapali.
Přesto však dokázali vykouzlit úsměv, pozdravit Robinka jako starého známého a pochválit za dobré rozhodnutí, netrápit se na cestě pořád jen pěšky. Chápali naši situaci a upřímně ji respektovali. Proto ani nebyl problém se ve vlaku nebo v autobuse sejít s poutníky, kteří měli puchýře přes celé nohy, s poutníky, kteří měli nad sedmdesát let nebo prostě jen s někým, kdo neměl tolik času si cestu ujít sám. Putovat prostě neznamená být zatvrzelý chodec, ale najít si svou cestu. Nás cesta přibližovala pomalu ale jistě k Santiagu a tak jsem se dostali do města Lugo.
Nejlepší bydlení během Svatojakubské pouti
Na cesty jsme byli vybaveni mnohými informacemi,ale opravdu nejvíc jich získáte až od poutníků. Na Caminu budete potkávat zkušené borce, kteří mají za sebou několik poutí, ale také stejné začátečníky, jako jste vy sami.
Jenže i oni vyrazili s informacemi ze svých domovů a další získávali na cestě, takže se k vám zaručeně dostanou ty nejlepší tipy na zajímavá místa, levné jídlo a nebo dokonalé ubytování. Tímto způsobem jsme se my dozvěděli o Güemes a místním Albergue la Cabaňa del Abuelo Peuto.
Z misijní činnosti k albergue
Tento nádherný albergue vedl Padre Ernesto. Je mu více jak 80 roků a jakožto kněz procestoval celý svět a všude pomáhal potřebným. Ve Španělsku proto založil ubytovnu pro více jak 100 poutníků. Když sem přijdete celí utrmácení z cesty do závěrečného kopce, je vám úplně jedno, kolik jste toho ten den nachodili.
Když vidíte tu směs národností, věků a energie ostatních poutníků, jste opět sami plní energie. Proto jsem se, jakožto starý a ostřílený hráč frisbee, okamžitě zapojil do skupinky, která si na plácku posílal talíř. Byli mezi nimi Němci, jeden Francouz, Italka a přibyl jim tam Čech.
V sedm hodin se podávala večeře. Před ní se ale sešli poutníci ve velké společenské místnosti a Padre Ernesto nám vyprávěl svůj příběh. Následovala bohatá večeře s vínem a pak už jen klábosení a pohoda.
Obstarat tolik poutníků zabralo čas mnoha lidem kolem. Nejlepší na tom bylo, že všichni byli dobrovolníci a že právě toto byl nádherný příklad takzvaného Donativo Albergue. S takovou atmosférou a se vším co kolem toho bylo rádi dáte Dobrovolný příspěvek (ze kterého Padre část posílá na pomoc do dalších míst na celém světě), ale hlavně je vám skoro jedno kolik dáte. Jelikož tam bylo tak krásně, že jsme z toho úplně zapomněli fotit, podívejte se na Padreho Albergue třeba na jeho stránkách.
https://deguemesaguemes.blogspot.com/
Druhý v pořadí, první u srdce
Bylo nutno se vydat dál a tak po dalších ubytovnách jsme dorazili do jednoho malého městečka, kde jsme už ani nečekali pěkné místo na spaní. Jmenovalo se to tam Santa Cruz de Bezana. Přišli jsme trochu dřív a tak jsme asi dvě hodiny trávili před ubytovnou v restauraci. Robinek se pořádně vyběhal a my čekali na příchod paní ubytovatelky.
Když se díváte na domek zvenku, říkáte si „moc hezký domeček“. Pak se ale dostanete dovnitř a jen zíráte s otevřenou pusou. Interiér byl tak mile zařízen a všechno na vás dýchalo pohodou a klidem.
Paní domácí se jmenuje Nieves a je to asi jeden z nejmilejších lidí, co jsem na cestě potkal. Když jí odrostli děti, rozhodovala se, jak naloží s tak velkým domem. Chvíli zvažovala domov pro děti nebo naopak pro staré, ale obě varianty se jí nakonec přestaly zamlouvat a tak z toho udělala Domov pro rozvedené muže. Nápad se zdál být hezký, ale oni muži se projevovali jako depresivní stvoření, často sahající k alkoholu a agresi.
Proto nakonec zvítězila ubytovna pro poutníky na cestě do Santiaga. A dobře že tak.
Ačkoli nedisponuje prostorem pro desítky lidí, oněch 18 co se tam sešlo, byli skutečně jako rodina. Po výborné večeři, kdy se podávala klasická španělská Tortilla (tortýja – slaný koláč z brambor a vajec), se opět povídalo, pila se moje poslední slivovice, kterou jsem měl jako medicínu s sebou a bylo krásně. Nieves byla opravdu skvělá hostitelka a bylo vidět, že ji činnost, kterou provozovala, opravdu baví. A víte co bylo to opět Donativo.
Nerad bych popisoval Donativo ubytovny jako za skvělé. Měli jsme dokonce i opravdu nepříjemnou zkušenost, ale za taková, jako jsou Güemes a Santa Cruz de Bezana opravdu rádi zaplatíte i 10€ a je to rozhodně lepší než městské ubytovny za 5€ kde se nevaří a mnohdy není ani sporák.
Ubytování ve Španělsku
Tolik jen krátce k nahlédnutí na možnosti ubytování a můžeme se posunout dál.
Posledních 100 km je nejdůležitějších
Pokud opravdu na konci své cesty chcete získat onu Compostelu, je důležité do Santiaga ujít alespoň posledních 100 km pěšky nebo 200 km na kole. Také je hodně důležité na cestě sbírat razítka do svého kredenciálu.
Slyšeli jsme historky, že někdo šel poctivě svých sto km a nakonec měl jen pár razítek z několika ubytoven kde spal a proto Compostelu nedostal. Ale kdo ví, jak to všechno bylo.
Lugo je od Santiga
Město Lugo je od Santiga něco málo přes sto a tak jsme si řekli, že to prostě dáme a ujdeme to. Jenže ne vždy jde vše podle plánu. Cesta z Luga ještě začala dobře, ale s přibývajícími kilometry jsme přestali cítit tu správnou atmosféru Camina. Aby taky ne. V Lugu se spojují dvě poutní cesty a to Camino Primitivo a hlavní Camino France.
Od této chvíle to začalo být až příliš komerční. Cesty se staly zavalenými poutníky a spíše než poutníky, tak přímo turisty. Po celé trase se nacházely obchody se suvenýry a dokonce jsme měli i pocit, že už tu na nás nekoukají jako na poutníky, ale na chodící bankovky.
Tak trochu jiné razítkování
Přesto všechno se i na takové cestě můžete stát svědky velmi zvláštních věci. Například když si to spokojeně šlapete po lese, všude kolem vás to voní přírodou a čistotou, přecházíte můstek přes křišťálový potok a najednou se před vámi objeví člověk, který dává do vašich poutních knížek ne razítko, ale rovnou pečeť s pečetním voskem.
Pravda, má tam na dece i nějakou tu cetku jako suvenýr, když se ale na toho člověka podíváte, rádi mu za jeho pečeť dáte nějaké to donativo, na které tam má svou krabičku. Na pravé noze protézu až po stehno a přesto má dokonalý a vřelý úsměv na tváři po celý den. Sedí si uprostřed lesa a netradičním způsobem značkuje poutníkům kredenciály a přesto jim dodává tolik energie, jako na málokdo. Tehdy se nám znovu na okamžik vrátil duch Camina.
Konečně Santiago a poslední den
Když jsme si naplánovali poslední etapu, využil jsem možnost nechat si malý poplatek poslat z jedné kavárny dopravní společností můj veletěžký batoh do dalšího místa, kde jsme plánovali spát. Pomalu jsme se vydali po mušlí značené cestě na místo, které je od cíle jen asi 6 km. Krátce na to začalo pršet a já si uvědomil, že máme všechny pláštěnky ve velkém batohu.
Úplnou náhodou jsme však narazili na pár, který byl také na cestě do Santiaga, jenže jako autocyklisti. Muž si při jedné jízdě zlomil loket a tak už jen popojížděli autem a pár míst si prošli pěšky. Viděli jsme se s nimi pár dní před tímto setkáním. Poznali nás díky Robinkovi, který se nesl v nosítku a hned nás informovali, že bude pršet celý den a nabídli nám poslední etapu jízdu autem.
Vlastně jsme ani neváhali. O Compostelu jsme zájem neměli a tak nám bylo jedno, že si těch posledních sto nedáme v kuse. Takže jsme se vrátili pro můj batoh a vyrazili do Santiago de Compostela, které nás přivítalo deštěm.
Zdrželi jsme se tu ještě pár dní, ale i tak musíme uznat, že se k nám Camino vrátilo přesně v okamžik, kdy jsme stoupali ke katedrále Svatého Jakuba. Měli jsme za sebou 24 dní na cestách s ročním synem, dohromady asi 800 km z toho 350 pěšky, potkali jsme desítky úžasných lidí a tak se nám to všechno znovu vybavilo.
Už jen kvůli tomu pohledu stojí za to jít do Santiaga. Když pak stojíte před katedrálou a pozorujete všechny poutníky kolem vás, znovu vás naplní pocit radosti z pouti. Ačkoli jste na cestě potkali mnoho lidí, mysleli jste si, že už je nikdy neuvidíte, potkáváte je tady.
Někdy jsou přítomni jen ve vašich vzpomínkách, jindy jen tak sedíte před katedrálou a najednou na vás volá člověk, kterého jste potkali první den v Portugalete na albergue. Třesete si rukama a vyprávíte své zážitky nebo jen tak mlčíte, protože někdy prostě slova nejsou zapotřebí.
Takže pokud se i vy jednou rozhodnete pro tu svou pouť, stačí už jen popřát jako si přejí poutníci na cestě šťastnou cestu.
BUEN CAMINO
Radim, Iveta a malý Robinek
