Jelikož jsme byli na cestách s ročním dítětem a rozhodně nejsme hazardéři se zdravím jeho a ani svým, nechodili jsme všechny dny od ubytovny k ubytovně. V průměru jsme chodili asi 15km denně. Ono co se taky dá dělat s téměř třiceti kily na zádech.

Využívali jsme proto místní dopravu a tu a tam kousek popojeli vlakem nebo autobusem.

Někdy i dvakrát denně

Jednou, když jsme se zase posouvali kousek vlakem do města Llanes, narazili jsme tam na poutnici, která když nás viděla, řekla jen „Ahoj“. Zjistili jsme, že jsme známější, než jsme si mysleli a to především jako poutníci s malým dítětem. Někdy se nám stalo, že už o nás na některé ubytovně věděli, protože si navzájem volali, jak malého poutníka tam měli. Pochopitelně nás to potěšilo dvojnásob, když nás oslovila krajanka. Dali jsme se do řeči a nakonec se rozhodli, že ji doprovodíme až do města Oviedo, odkud budeme pokračovat zpět na sever a naše Camino del Norte. 

Málo využívané koleje

Jelikož máte jako poutníci možnost spát na každé ubytovně pouze jednu noc, nebylo nikdy moc času na procházky. Ve větších městech jsme si ale někdy čas našetřili a popojeli kvalitním spojem dál. V menších městech už to tak jednoduché nebylo. Někde vlaky jezdí jen dvakrát denně a když procházíte pod kamenným železničním mostem, po kterém se zrovna žene vlak, aby jste za deset minut došli na nádrží a zjistili, že to byl jeden ze dvou vlaků, které jedou vaším směrem a že další jede asi za sedm hodin, nezbývá vám, než jít kousek po svých. Podle informací je v tomto regionu železnice zavedená jen krátce a tak se jí tu místní učí používat, aby se vyplatila.

Jedna věc je však jistá. O Španělsku se říká, že je nejvíce pokryté lesem v Evropě a něco na tom bude. Když se nám podařilo stihnout nějaký ten vlak, cesta vždy stála za to. Střídala se tu krajina s hlubokými lesy s výhledem na zelené pastviny a malebné vesnice, aby se na chvíli v dálce objevilo pobřeží s útesy a plážemi. Cestu vlakem jsme si opravdu užívali. 

Co se autobusů týká, těmi jsme jezdili mezi většími městy. Ceny jsou mírné a vozy jsou velké a pohodlné. A co hlavně, jezdí mnohem častěji. Vůbec jsme si nelámali hlavu s tím, že jsme se vydali na pěší pouť a vozili jsme se místní dopravou. Mnohdy jsme se dostali na ubytovnu, která byla od předchozí vzdálená 30 km a potkali tam poutníky, kteří si to celé odšlapali. Přesto však dokázali vykouzlit úsměv, pozdravit Robinka jako starého známého a pochválit za dobré rozhodnutí, netrápit se na cestě pořád jen pěšky. Chápali naši situaci a upřímně ji respektovali. Proto ani nebyl problém se ve vlaku nebo v autobuse sejít s poutníky, kteří měli puchýře přes celé nohy, s poutníky, kteří měli nad sedmdesát let nebo prostě jen s někým, kdo neměl tolik času si cestu ujít sám. Putovat prostě neznamená být zatvrzelý chodec, ale najít si svou cestu. Nás cesta přibližovala pomalu ale jistě k Santiagu a tak jsem se dostali do města Lugo

Čtěte také

Sdílejte článek s přáteli
  •  
  •