Pokud opravdu na konci své cesty chcete získat onu Compostelu, je důležité do Santiaga ujít alespoň posledních 100 km pěšky nebo 200 km na kole. Také je hodně důležité na cestě sbírat razítka do svého kredenciálu.
Slyšeli jsme historky, že někdo šel poctivě svých sto km a nakonec měl jen pár razítek z několika ubytoven kde spal a proto Compostelu nedostal. Ale kdo ví, jak to všechno bylo.
Lugo je od Santiga
Město Lugo je od Santiga něco málo přes sto a tak jsme si řekli, že to prostě dáme a ujdeme to. Jenže ne vždy jde vše podle plánu. Cesta z Luga ještě začala dobře, ale s přibývajícími kilometry jsme přestali cítit tu správnou atmosféru Camina. Aby taky ne. V Lugu se spojují dvě poutní cesty a to Camino Primitivo a hlavní Camino France. Od této chvíle to začalo být až příliš komerční. Cesty se staly zavalenými poutníky a spíše než poutníky, tak přímo turisty. Po celé trase se nacházely obchody se suvenýry a dokonce jsme měli i pocit, že už tu na nás nekoukají jako na poutníky, ale na chodící bankovky.
Tak trochu jiné razítkování
Přesto všechno se i na takové cestě můžete stát svědky velmi zvláštních věci. Například když si to spokojeně šlapete po lese, všude kolem vás to voní přírodou a čistotou, přecházíte můstek přes křišťálový potok a najednou se před vámi objeví člověk, který dává do vašich poutních knížek ne razítko, ale rovnou pečeť s pečetním voskem. Pravda, má tam na dece i nějakou tu cetku jako suvenýr, když se ale na toho člověka podíváte, rádi mu za jeho pečeť dáte nějaké to donativo, na které tam má svou krabičku. Na pravé noze protézu až po stehno a přesto má dokonalý a vřelý úsměv na tváři po celý den. Sedí si uprostřed lesa a netradičním způsobem značkuje poutníkům kredenciály a přesto jim dodává tolik energie, jako na málokdo. Tehdy se nám znovu na okamžik vrátil duch Camina.
Konečně Santiago a poslední den
Když jsme si naplánovali poslední etapu, využil jsem možnost nechat si malý poplatek poslat z jedné kavárny dopravní společností můj veletěžký batoh do dalšího místa, kde jsme plánovali spát. Pomalu jsme se vydali po mušlí značené cestě na místo, které je od cíle jen asi 6 km. Krátce na to začalo pršet a já si uvědomil, že máme všechny pláštěnky ve velkém batohu. Úplnou náhodou jsme však narazili na pár, který byl také na cestě do Santiaga, jenže jako autocyklisti. Muž si při jedné jízdě zlomil loket a tak už jen popojížděli autem a pár míst si prošli pěšky. Viděli jsme se s nimi pár dní před tímto setkáním. Poznali nás díky Robinkovi, který se nesl v nosítku a hned nás informovali, že bude pršet celý den a nabídli nám poslední etapu jízdu autem.
Vlastně jsme ani neváhali. O Compostelu jsme zájem neměli a tak nám bylo jedno, že si těch posledních sto nedáme v kuse. Takže jsme se vrátili pro můj batoh a vyrazili do Santiago de Compostela, které nás přivítalo deštěm. Zdrželi jsme se tu ještě pár dní, ale i tak musíme uznat, že se k nám Camino vrátilo přesně v okamžik, kdy jsme stoupali ke katedrále Svatého Jakuba. Měli jsme za sebou 24 dní na cestách s ročním synem, dohromady asi 800 km z toho 350 pěšky, potkali jsme desítky úžasných lidí a tak se nám to všechno znovu vybavilo.
Už jen kvůli tomu pohledu stojí za to jít do Santiaga. Když pak stojíte před katedrálou a pozorujete všechny poutníky kolem vás, znovu vás naplní pocit radosti z pouti. Ačkoli jste na cestě potkali mnoho lidí, mysleli jste si, že už je nikdy neuvidíte, potkáváte je tady. Někdy jsou přítomni jen ve vašich vzpomínkách, jindy jen tak sedíte před katedrálou a najednou na vás volá člověk, kterého jste potkali první den v Portugalete na albergue. Třesete si rukama a vyprávíte své zážitky nebo jen tak mlčíte, protože někdy prostě slova nejsou zapotřebí.
Takže pokud se i vy jednou rozhodnete pro tu svou pouť, stačí už jen popřát jako si přejí poutníci na cestě šťastnou cestu.
BUEN CAMINO
Radim, Iveta a malý Robinek