Víkendový výlet do rakouského pohoří Tennengebirge nabízí vše, co si může náročný turista přát. Posuďte sami: Z Čech až pod vede dálnice. Chata stojí daleko od civilizace vysoko v horách. Okružní túra kombinuje procházku po loukách, strmé stoupání na vrchol s dalekou vyhlídkou, stezku v divokém vysokohorském údolí a vzdušné lezení po žebříku i zajištěné trase (via ferrata).
Malá Werfenerská chata (Werfenerhütte 1969 m) se krčí na úpatí hory Hochthronu (2362 m). Je to jeden z dominantních vrcholů pohoří mezi městy Bischofshofen a Salzburg.
Obsah článku
Víkendový výlet do hor
Víkend v Tennegebirge pro rakouské a koneckonců i české turisty obvykle začíná už v pátek večer. Přijíždějí ve svých kombících a obytných dodávkách na lesní parkoviště Unterholz ve svazích nad městečkem Werfen. Přespí na karimatkách ve spacích pytlích a v sobotu za svítání vyrazí do strmého kopce. My to uděláme stejně.
Brzy po ránu v sobotu ještě za ranní mlhy vyrážíme lesní silničkou směrem na horský hostinec Mahdegg. Mohou po ní jezdit jen místní lidé, chodit krávy a klusat koně. A samozřejmě šlapat turisté.
V křišťálově čistém vzduchu obdivujeme přes údolí třítisícový vrchol Hochkönig s ledovcovou čepicí na vrcholu. U Mahdeggu odbočíme prudce do kopce a po cestičkách dojdeme na pastviny Werfener Alm, kde se pasou kozy, ovce a koně.
V Alpách žijí lamy
Projdeme mezi hospodářskými zvířaty a už vidíme střechu chaty. „Hele, kráva. Ne kůň. To je osel. Není to lama?“ Nevěříme vlastním očím, ale ano – u chaty chovají lamy!
Werfenerhütte patří Rakouskému turistickému klubu. Platí v ní slevy také na průkazku Rakouského alpského spolku, jehož členy je i mnoho českých turistů. Je to skromná chata s jídelnou, kuchyní, dvěma společnými ložnicemi a terasou se stoly. Suchý záchod je doplněn barelem na mytí.
Od parkoviště to sem trvá přibližně tři hodiny svižné chůze.
Na chatě je k dispozici jen dešťová voda a kupované nápoje. Vezměte si tedy vodu s sebou z posledního napajedla, které je označeno jako pramen pitné vody. Pokud vám v batohu zbude místo, naplňte jeden z kanystrů, které zde nechává chatař k volnému použití, a vyneste ho nahoru. Dostanete za to zdarma čaj.
Na chatě posvačíme, trochu si odpočineme a potvrdíme rezervaci ubytování na noc.
Slavný žebřík Thronleiter
Míříme na nejvyšší vrchol Tennengebirge zvaný Raucheck (2431 m). Po vrstevnici pohodlně podcházíme Hochthron. Mezi ním a vedlejším skalnatým štítem Fieberhorn se nám poprvé ukáže vysokohorské údolí Throntal, které nás vyvede na hlavní hřeben pohoří.
Dvacetimetrový kolmý sráz překonává jedním výšvihem kovový žebřík nazvaný Thronleiter.
Vedle něho je natažené lano ferátovým způsobem pro jištění ferátovým setem. Oblékáme se tedy do úvazků, nasazujeme přilby a zacvakáváme karabiny na jistící lano. Nad žebříkem pokračuje lehká feráta.
Předbíhá nás na ní místní chlapík obutý jen ve flip flopech, navlečený do kožených kraťasů a s trekingovými hůlkami v rukou. Přesto naše helmy, úvazky a karabiny balíme do batohů až v bezpečné suti nad skálami.
Neštěstí ve stěně
Najednou prořízne vzduch výkřik a rachot padajícího kamení. Horolezci v okolních stěnách na sebe křičí.
Z Hochthronu slézala trojice lezců a jeden z nich se zřítil s kamennou lavinou pod dvacetimetrovou kolmou stěnu. Slyšíme jeho hlasité sténání.
Za pár minut přilétají dva vrtulníky. Jeden přivezl lékaře a pod druhý se zavěšuje na lano záchranář.
Letí do skalní stěny a tam vyzvedává těžce zraněného horolezce. Od lékaře dostává kapačku, první pomoc, je zabalen do transportního nosítka a odlétá do nemocnice.
Večer se dozvídáme, že má přerušenou míchu, rozbitou hlavu a spoustu menších zranění. „Jestli to přežije, bude jezdit na vozíku,“ říká chatař na Werfenerhütte. Hory dávají nejen krásné zážitky, ale mají také odvrácenou tvář.
Raucheck – kde se vaří mraky
Zdrželi jsme se u záchranky a musíme tedy spěchat. Zároveň je ale nutné pečlivě sledovat značky na skalách a neustále porovnávat správný směr s mapou. Procházíme skalnatou pustinou. Obcházíme propasti, přelézáme skalní stěny, protahujeme se mezi obrovskými kameny volně poházenými ve svazích.
První půl hodinu je to zábavné, ale pak už je to nudná dřina. Navíc se ukazuje, proč se Raucheck jmenuje v překladu Kouřící kout. Zachycují se na něm mlhy a mraky. Po třech hodinách chůze od chaty konečně stojíme na vrcholu.
Není to impozantní špička, ale obyčejný plochý vápencový hřbet porostlý trsy pichlavé trávy. Rozhled není na všechny strany, ale to, co přehlédneme, je dramatické. Hluboko pod námi teče v zeleném údolí velká řeka Salzach, okolo nás strmí bílé vápencové hřebeny, pilíře a rokle.
Vracíme se stejnou cestou. Mohli bychom si trochu zajít a na sestupu obkroužit horu Fieberhorn z druhé strany, ale neuděláme to. Víme, že tato cesta je značená ještě hůře než výstup a nám se v pozdním odpoledni nechce zbytečně bloudit. Ferátu i žebřík zase jistíme.
Snídaně a toaleta pro všechny za půl hodiny
Na chatě si objednáme večeři a než dospělí dopijeme pivo a děti limonádu, klíží se nám oči a zíváme. Ve společné noclehárně nám chatař ukáže naše matrace, dvě deky a polštář. Pod ně si lehneme do vlastních spacích pytlů a okamžitě usínáme.
Snídaně po východu slunce venku na terase je kouzelná. V údolí pod námi se ještě válí mlha, k nám se přibližují sluneční paprsky, spolu s námi snídají další dvě desítky turistů a horolezců všeho věku od dětí po starce. Za půl hodiny jsou všichni najedení, vystřídali se na suchém záchodě a házejí batohy na záda.
My nemáme kam spěchat. Je neděle. Pomalu scházíme loukami a lesem na parkoviště.
Jako na konci každé alpské výpravy jsme trochu smutní, když nasedáme do auta a jedeme domů. Zároveň víme, že tyto zážitky si budeme pamatovat do konce života a že za pár týdnů určitě vyrazíme zase někam jinam, na jiné hory a do další romantické chaty.
