Jižní Čína, provincie GuangXi, městečko YangShuo. Malé a půvabné, roztroušené mezi kopci tvaru, jenž jinak lze spatřit jen na dětských obrázcích – kónické a špičaté. Kde není cesta, zahrada nebo dům, porůstá všechno bujná, divoká, nespoutaná vegetace typická pro subtropy.
Protéká tudy řeka Li, která je považována za jednu z nejkrásnějších řek Číny.
Město Yang Shuo
Dorazili jsme po půlnoci prvního dubna; právě se chýlilo ke konci období dešťů. Pro vlhko se tu komáři množí jako diví, hned tu noc jsme proto ocenili moskytiéry, všudypřítomný bodavý hmyz by nám jinak rozhodně nedal spát. Šum deště a šplouchání vody nás, znavené, snadno ukolébaly a umožnily nám odejít do říše Morfeovy.
Ihned po příjezdu se ukázalo, že bez kola se člověk neobejde. Ačkoliv město samo by nebylo nijak velké, kvůli krajině, v níž se nachází, pokrývá poměrně velkou rozlohu. Protože místo našeho pobytu, škola taichi Long Tou Shan, leželo na samém jeho okraji, nezbývalo než si nějaký bicykl koupit, abychom mohli podnikat výlety i dále než jen po nejbližším okolí.
Ráno, po snídani (sestávající z řídké neslazené rýžové kaše, slaných placek a zeleného čaje), jsme tedy vyrazili zkoumat okolí a – to především – koupit naše kola. Za denního světla všechno vypadalo jinak, od řeky se linula mlha, vzduch voněl deštěm, a ačkoliv bylo časné ráno, všude kolem se hemžila spousta místních. Podél cesty, vedoucí do města, si zdejší podnikaví obchodníci postavili stánky a od východu slunce číhali na turisty, aby jim nabídli vyšívané bačkory, hřebeny z buvolích rohů, vějíře všech velikostí, zdobné dýmky a spoustu dalších suvenýrů, všechny stejné, a přece stánek od stánku různé. Pro jejich vyvolávání nebylo slyšet jediného slova.
Začali jsme pociťovat malý kulturní šok. Lidé se usmívali. Smáli se na všechny – na prodejce, na konkurenty, na své známé, na cizince, na turisty, na neustávající déšť. V tom všem hluku vládla neočekávaná atmosféra klidu a pohody.
Zpočátku jsme jezdili jen do městečka a zpět, zkoumali architekturu a ruch ulic, obé tolik odlišné od toho, nač jsme byli zvyklí. Později jsme se pokoušeli zdolat okolní kopce, vyšplhat až na vrchol se nám však podařilo jen v jednom případě; na ostatních vršcích rostla vegetace tak neprostupná, že naše snahy záhy končily nezdarem. To nejdůležitější ale přišlo až poté – výprava mimo město, k řece Li.
Pověst nelhala; řeka Li byla klenotem krajiny. Klidně plynula v dlouhých zákrutech, ohlazovala oblázky u břehu a její průzračná hladina zrcadlila smaragdově zelené kopce a bambusové háje. Pohled na ni bral dech. Nakonec nám však nezbylo, než řeku a YangShuo nechat za zády a vrátit se zpět ke všednímu životu.
Foto galerie
