Ono dlouho očekávané datum nakonec přišlo a my jsme se v plném počtu sešli na břeclavském nádraží. Díky pohodlnému vlaku, který nás vezl první úsek cesty, jsme úplně zapomněli na to, jak moc náročná výprava to má být.
Výprava na Balkán 2 – Napříč jihem Evropy
Varování o všech nebezpečích, kterým budeme v horách čelit, nevyzní tak dobře, když člověk sedí v klimatizovaném, Wi-Fi vybaveném vlaku. Tudíž není třeba zdůrazňovat, že až do Budapešti, nás nepotkala jediná komplikace.
Nicméně v hlavním městě Maďarska to začalo. Naši tři učitelé, kteří výpravě veleli, se rozhodli, že nejlépe se seznámíme s cizí kulturou tak, že nás do ní po hlavě hodí. Takže ihned poté, co jsme vystoupili z vlaku, nám dali úkol, abychom si sami koupili lístky na metro. Okamžitě nám došlo, že vzdělávací systém naší země, obelhává tisíce lidí tím, že jim tvrdí, že angličtinou se domluví všude. My jsme byli něco přes pět hodin jízdy vlakem od domova a anglicky tam neuměl nikdo. Ale i přes jazykovou bariéru se podařilo jízdenky sehnat a my mohly vyrazit do centra metropole.
Budapešť toho nabízí mnoho, bohužel nám se nedostávalo tolik času, ale přesto jsme stihli vidět nádhernou budovu parlamentu (kde jsme potkali premiéra Orbána), pevnost nad městem a skalní chrám.
Večer jsme nastoupili na noční spoj, směr Bělehrad. Kvalita vlaků rapidně klesla. Devíti hodinová cesta byla náročná, ale to nejhorší ještě mělo přijít. Pokud turista navštíví Bělehrad, získá přehled o situaci Srbska. Hlavní nádraží je neuvěřitelně zničené a zdemolované ještě z války, snaha o opravy je minimální.
Lepší není ani samotné centrum, kde mezi moderními budovami stojí zničené domy poměrně běžně.
Městem jsme jen v rychlosti proběhli, jelikož další spoj odjížděl za chvíli, na zpáteční cestě bylo na prohlídku naštěstí času víc.
Když na nádraží dojel vlak směřující do bulharské Sofie, kterým jsme měli cestovat dalších dvanáct hodin, začali jsme se steskem vzpomínat na vlak z Budapešti.
Srbské vlaky mají časy odjezdu a příjezdu jen velmi orientační, nikomu nevadí, že za jízdy jsou otevřené venkovní dveře, ani třeba to, že v oknech s dvojitým sklem je voda.
Navíc na venkově, kde není dostatečné značení před přejezdem, vlak pořád houká, aby na sebe upozornil. A k tomu, kvůli špatnému stavu kolejí, jede velkou část trasy krokem. Naštěstí i tuto psychicky velmi vyčerpávající část jsme přečkali a šťastně se dostali do Sofie. Následující spoj navazoval prakticky ihned. Do cíle, malého městečka na úpatí Staré planiny jsme dojeli po dvou hodinách. Bylo po půlnoci.
Přes únavu jsme věděli, co nás čeká teď: noční pochod do hor.
