Výprava na Balkán, část 3. Přes hory


Jistě si každý pomyslí, proč jsme vlastně museli jít v noci, nešlo prostě v Pirdopu, nebo v jeho nejbližším okolí počkat do rána? Nešlo. Místní Romové totiž turisty příliš v lásce nemají a my jsme nechtěli problémy cíleně vyhledávat, proto se výprava v tichosti přesunula asi hodinovým pochodem na kraj lesa, kde v naprosté tmě rozbila tábor.

Pohled do údolí

První den cesty přes Starou planinu vypadal zprvu jen jako nevinná procházka v Hostýnských vrších. Slunce svítilo, na nebi ani mráček, kolem nás byla plně využívaná zemědělská krajina a elektrické vedení. Zkrátka ještě pořád to byla civilizace. Přes poledne jsme zastavili u ruin nejstaršího křesťanského kostela v Evropě, Ellenské  baziliky.

Ellenská bazilika, jeden z nejstarších křesťanských kostelů v Evropě

Zde skončila idylka. Nejen, že jsme poprvé narazili na několik jedovatých hadů, ale také se z ničeho nic zatáhlo a do hodiny začalo pršet. Jelikož se nebylo kam schovat, pokračovali jsme dál. Výstup do hor bahnitým srázem v dešti byl skutečný adrenalin. Naštěstí se počasí brzy spravilo a před námi se k večeru otevřel majestátní pohled na vstupní údolí do Národního parku Centrální Balkán.

Ve chvíli, kdy jsme si uvědomili, jaké zvíře vidíme běžet na protějším svahu, se dostavil pocit dobrodruhů v divočině. Vlk! Pro nás to byla zpráva, že tady končí civilizace a legrace. Tábor jsme postavili nedaleko horské řeky a během další intenzivní deštivé přeháňky spokojeně usnuli.

Následující den měl být zatím nejnáročnější. Již od brzkého rána jsme zahájili obtížný výstup na hřeben Staré planiny, po kterém jsme se měli pohybovat několik dalších dní.

Opuštěná salaš 2100 m.n.m.

Dopoledne nás potkalo štěstí, když se nám do cesty připletl jeden z horských bačů, kteří zde pasou stáda. Tito lidé jsou velmi přátelští a dokáží být hodně vděční, pokud je turisté něčím obdarují. My jsme byli na podobnou situaci dobře připraveni a bača dostal několik českých cigaret a hlt slivovice. Z vděčnosti nám poté předpověděl počasí a poradil nejrychlejší cestu na vrchol. Přestože jsme si navzájem téměř nerozuměli, šlo o příjemné setkání. Několik následujících hodin bylo poněkud náročných, z důvodu bleskového střídání deště a úmorného vedra. Navečer se před námi otevřel neuvěřitelný výjev. Před námi leželo malé údolíčko, porostlé vřesy. Všude kolem se leskla voda z mnoha malých potůčků a pramenů. Prostranství vévodil rozpadlí komplex budov, pravděpodobně nějaká stará salaš.

Pohled do údolí na opuštěný dům SSSR a chýše bačů

Nocování zde bylo kouzelné. Ve volném čase se někteří dobrodruzi pustili do prozkoumávání domu, ostatní však spíše odpočívali, nebo se koupali v některém z mnoha potoků. Než jsme mohli vůbec povečeřet, bylo třeba donést dost vřesu na rozdělání ohně a nikdo neuvěří, jaká je to po celém dni únavná práce. Od té doby si na jídlo už nikdo nestěžoval, každý byl rád, že vůbec jí.

Přestože v noci bylo poměrně chladno, na zimu si nikdo nestěžoval, protože hned ráno jsme se dalším pochodem zahřáli.

Cesta po hřebeni sice nebyla tak náročná, ale protože se začínala projevovat únava z horka a převýšení a navíc se výpravou zvolna šířili různé nemoci, jednoduchá rozhodně nebyla. Po poledni jsme díky dalším strategickým komoditám (tabák, lihoviny) nakoupili v osadě bačů sýry a vejce, které příjemně zpestřili jídelníček. Chůzi v úmorném vedru jsme zakončili na pod hřebenem ve výšce 2100 m n. m. Atmosféru divočiny dokreslilo stádo divokých koní, které se pohybovalo nedaleko tábora.

divocí koně na Staré planině

Divocí koně na Staré planině 2

Před námi byla nejtěžší část výstupu, hora Věžeň. Pro několik nemocných jedinců představoval dnešní den životní výzvu, jelikož prudké stoupání, silný vítr a průběžný déšť ztěžoval chůzi i zdravým. Chůze po pěšinkách nad propastí, nás držela ve střehu celý den a vyčerpávala i po psychické stránce. Nakonec už nebylo kam stoupat a my jsme stanuli na vrcholu hory. Radosti jsme si však moc neužili, jelikož nás odtamtud zahnala blížící se bouře. Konečně jsme sestoupili níž. Táboření na teplé louce nad horní hranicí lesů, bez větru a zimy bylo vítaným zlepšením.

Poslední den výpravy znamenal nekonečný sestup do vesnice Klisura, který nebýt další bouře, která nás zastihla nechráněné na holém svahu, by byl jednoduchý a příjemný. To jsme si mysleli ještě ve chvíli, kdy byla bouře přímo nad námi, a my se schovali v lese, kde bylo paradoxně bezpečněji. Bohužel prudký déšť nepřestal a my byli kvůli odjezdu vlaku nuceni sejít hory za velmi špatného počasí až do cíle. Morálku výpravy to však už nijak nepoškodilo, všichni se jen těšili, na poslední úsek cesty vlakem k moři.

Už jste četli

Sdílejte článek s přáteli
  •  
  •  

Napsat komentář