Život na Novém Zélandě 12: Plavání s delfíny

Naší další zastávkou na Jižáku je město Kaikoura, které leží na severovýchodním pobřeží ostrova. Kaikoura je jako jedno z mála míst vyhlášená možností pozorováním mořských savců – velryb, delfínů a tuleňů, a mimo to také pozorováním albatrosů, které nám osobně stačilo vidět vypreparovaného.

Byl totiž tak obrovskej, že by nás sežral jak malinu. Mezi širokou nabídkou výletů jsme si vybraly poměrně rychle – plavání s delfíny! Petík, kterou delfíni zase až tak nelákali (radši by šla pozorovat tuleně, ale bohužel jsme její nadšení pro tuleně moc nesdílely), se rozhodla se akce nezúčastnit, a tak jsme se vydaly za dobrodružstvím na moře jen já s Anet.

Před samotným vyplutím nás čekala dlouhá procedura, při které nás nejprve nasoukali do úzkého neoprenu, čepičky, vyfasovaly jsme ploutve, šnorchl a potápěčské brýle a následně nám promítli video, ve kterém bylo vysvětleno, co máme na tom moři vlastně dělat. Protože nás čekalo plavání s divokými delfíny v jejich přirozeném prostředí, dostaly jsme spoustu instrukcí, například, že se delfínů nesmíme dotýkat, že se máme snažit do vody skočit co nejtišeji, aby se delfíni nevyplašili, snažit se plavat ve skupině, která je pro delfíny zajímavější než jednotlivci a vydávat přes šnorchl různé zvuky, které by delfíny přilákali. Nabité informacemi jsme nasedly na autobus, který nás dovezl až k lodi.

Vypluly jsme na moře a loď se houpala na obrovských vlnách. Tak velké jsme ještě snad nezažily. Pluli jsme pár minut a než jsme se stačili rozkoukat, už jsme seděli na zádi lodi připraveni k seskoku do vody. Když posádka uviděla, že delfíní hejno je blízko lodi, zaznělo zatroubení, což bylo znamení, že máme skočit do vody. První seskok byl pořádný šok! Člověk tak nějak čeká, že si bude tak hezky plavat a kochat se delfínkama a ono kulový, čekal nás hotovej boj o přežití!

TIP: ZOO a delfinárium Norimberk

Skočily jsme s Anet do studeného moře (přece jen už byl duben, což bylo na teplotě vody celkem znát), že bychom to provedly tiše, to se zrovna říct nedá a když jsme se rozhlédly, delfíny jsme nikde neviděly. Protože jsme v našich supr oblečkách vypadali všichni úplně stejně, za chvíli jsme s Anet nevěděly kde je ta druhá a tak jsme se tam plácaly každá sama. A plácaly teda doslova! V ploutvích jsme vůbec neuměly plavat, automaticky jsme plavaly na prsa, což samozřejmě nešlo. Když jsme potopily hlavu pod vodu, viděly jsme tak maximálně ploutve ostatních, delfíny nikde. Do toho ty obrovské vlny, takže když jsme během pár minut nedívaly, najednou jsme byly asi půl kilometru od lodi. Za chvíli se ozvalo zase zatroubení – znamení, že máme nalézt zpátky do vody. Jenže jak? Vlny obrovský, plavat nám s ploutvemi na nohách vůbec nešlo…no nakonec jsme se tam nějak všichni vyškrábali a popadali jsme dech. Podruhé už na to budeme muset jinak!

A tak jsme pluli chvíli dál a před námi se objevilo další hejno delfínů. Naskákali jsme znovu do moře a tentokrát jsme se více soustředili na všechny pokyny, které jsme dostali. Když jsme ponořili hlavu do vody, delfíni byli úplně všude kolem nás. Začali jsme vydávat různé zvuky, pisklavé tóny, nebo dokonce celé písně (můj případ), takže když jsme na chvíli vynořili hlavu nad hladinu, zněli jsme jak skupinka dementů. Co se delfínům asi tak honí v hlavě, když vidí takovou retardovanou bandu, co se plácá uprostřed moře to netuším, ale asi jsme pro ně byli dostatečně zajímaví, takže pořád plavali zvědavě kolem nás, vyskakovali z vody, nebo nás podplavávaly a my jsme si užívaly, že je můžeme vidět tak krásně zblízka – doslova na dosah ruky, jen kdybychom si mohli sáhnout. Raději jsme si hlídaly, jak daleko jsme od lodi, aby nás vlny zase neodvály buhví kam. Už i plavání s ploutvemi šlo o poznání lépe a tak jsme si druhý skok do vody parádně užily. Následovaly ještě další 4 takové seskoky, vždycky s námi loď popojela kousek dál a když se objevilo další delfíní hejno, vyskákali jsme všichni do vody a užívali si plavání s nimi. Když jsme se po šesté šplhaly zpátky na loď, už jsme byly s Anet celkem rády, že to bylo naposledy, takové plavání ve vlnách dokáže celkem unavit.

Posádka lodi pro nás měla připravenou horkou čokoládu a sušenky, teplé deky, do kterých jsme se mohli zabalit, a ještě s námi projížděla mezi stovkami delfínů, takže když jsme se převlékli do suchého, měly jsme čas všechno pořádně nafotit. Delfíni to málem měli i s krmením, houpání na obřích vlnách udělalo své a Anet měla pořádnou mořskou nemoc a mě teda taky nebylo zrovna hej, a to mám houpání na vlnách obvykle ráda. I na tyto situace byla posádka lodi připravená a všude byly připravené kbelíčky, kdyby to někdo fakt nezvládl. Naštěstí kbelíky zůstaly nevyužity a tak jsme se všichni zdárně vrátili na pevninu a užívali si krásného pocitu po jednom z nejkrásnějších zážitků na Zélandu vůbec!