Život na Novém Zélandě 13: A zase ta jablka

Nastala polovina dubna a bylo načase se zase začít věnovat hledání práce. Naším původním plánem bylo zaměřit se na horská střediska v jižní části jižního ostrova Nového Zélandu, ve kterých jsme chtěly najít práci v některém hotelu. Zaměřily jsme se na krásné město Queenstown.

Myslely jsme si, že když začneme práci hledat ještě před zimní sezónou, budeme mít větší šanci, ovšem opak byl pravdou. Hotely nabírají nové pracovníky až v začátku samotné sezóny, která ovšem měla přijít až za více než měsíc. A tak jsme musely zásadně změnit plány. Přesunuly jsme se o něco severněji, k městům Alexandra a Cromwell a začaly jsme se poptávat po práci na sadech. A tak jsme se dostaly až do malé zapomenuté vesničky Roxburgh.

Jako již několikrát předtím, zase jsme byly při hledání práce úspěšné u pracovní agentury Pick NZ (dostupné na www.picknz.co.nz). Ráno jsme se do agentury šly poptat po práci v okolí a ještě toho dne odpoledne jsme měly sjednanou práci v baličce jablek na celý měsíc. Práce byla zase pěkný očistec, a to jsme si myslely, že po konzervárně Watties plné spařených rajčat nás už jen tak nic nerozhodí. Samotná náplň práce nebyla tak zlá, jablka jsme buď třídily, nebo balily, ale ta zima! Byly jsme nabalené asi v pěti vrstvách, ale stejně jsme děsně mrzly. Ale zase to mělo jedno velké pozitivum: jablka. A tak jsme pořád zpracovávaly jablka. Po nedělích a po večerech jsme loupaly jablka (Anet trhla rekord v loupání – 4 hodiny v kuse), strouhaly jsme jablka, mixovaly jsme jablka, odšťavňovaly jsme jablka, vařily jablka nebo jsme pekly jablka. Náš jídelníček tak tvořilo mnoho jablečných jídel – jablečný štrůdl, jablečné sušenky, jablečná buchta, jablečné muffiny, jablečný puding, jablečný džus, jablka se skořicí a nebo jsme prostě jen přikusovaly samotná jablka. Zkrátka a dobře, jestli nám něco v dubnu na Zélandu nechybělo, pak to byla jablka.

Zmíněná vesnička Roxburgh, ve které jsme se ubytovaly v místním backpackeru, byla opravdu snad největší díra, na kterou jsme na Zélandu narazily. Marně jsme tu všemožně hledaly nějaké kulturní aktivity. Mají tu sice dokonce posilovnu, ovšem když do ní chcete jít, musíte si zavolat majiteli a domluvit se s ním na čase, aby vám ji přišel otevřít. Jinak samozřejmě zeje prázdnotou. Objevily jsme tu také sekáč, ovšem nikdy jsme ho neviděly otevřený. Také tam bylo zajímavé muzeum velké asi tak 2 x 4 metry, které bylo otevřené pouze v neděli od 14.00 do 16.00. Naší poslední nadějí byla místní hospůdka. Když jsme se majitele našeho backpackeru zeptaly, jak to v ní vypadá a do kolika mají otevřeno, řekl nám, že se ho na to nikdy nikdo nezeptal. Ale i přesto jsme odhodlaně vyrazily, hnány touhou po dobrém točeném pivku a víru společenského života. Nikoho asi nepřekvapí, že nás tam čekalo asi 5 místních štamgastů v roztrhaném oblečení, kteří v televizi sledovali rugby. Ve 22hod zavíračka, takže jsme po dvou vypitých sklenkách zase mazaly domů. A tak jsme musely již poněkolikáté konstatovat, že kiwáci jsou po všech stránkách děsně fajn lidi, ale pařit, to teda fakt neumí!

Když jsme měly dny volna, navštěvovaly jsme zajímavosti v okolí. Například univerzitní město Dunedin, kde se mimo jiné zajímavosti nachází Baldwin Street – nejstrmější ulice světa, zapsaná v Guinessově knize rekordů. Věřte, že pro lidi, kteří v této ulici bydlí, se opravdu nevyplácí zapomenout něco doma. V Dunedinu se také nachází čokoládovna Cadbury, ovšem na prohlídku je potřeba mít rezervaci, kterou my jsme bohužel neměly, takže jsme se zbytečně těšily na pověstný čokoládový vodopád!

Také jsme se zastavily obdivovat Moeraki Boulders – zvláštní kulaté kameny, připomínající želví krunýře, které se nacházejí poblíž rybářské vesničky Moeraki. Vznikly přibližně před 60 miliony let na mořském dně, postupným nabalováním kalciových solí kolem pevného jádra. Maorská legenda praví, že tyto kameny jsou koši na jídlo ze ztroskotané lodi Arai-teuru a další menší kameny jsou kumary (sladké brambory), které z těchto košů vypadly. Návštěvu těchto balvanů si ale rozhodně naplánujte v době odlivu, protože jinak jsou téměř úplně zaplavené.

V okolí Roxburgh je také spousta historických zajímavosti a vesniček, které vznikaly v době zlaté horečky. Příkladem je například město St Bathans – město duchů, které mělo v době zlaté horečky přes dva tisíce obyvatel a nyní z nich zbylo pouhých šest. Je možné zde navštívit budovu bývalého hotelu Vulcan z roku 1863 a o kterém se říká, že v něm straší. Kousek od hotelu je jezero Blue Lake, které vzniklo při těžbě zlata a jehož dno leží asi 40 metrů pod úrovní města.