Život na Novém Zélandě 14: Dům hrůzy

Na Zélandu nám pomalu začala zima, na kopcích se začal objevovat první bílý poprašek, dokonce i auto nám po ránu začalo mrznout, a tak jsme nakoupily čepice a šály a vyrazily z malé zapomenuté vesničky Roxburgh do víru druhého největšího zélandského města Christchurch.


Život na Novém Zélandě 14: Dům hrůzy

Město se nachází na východním pobřeží Jižního ostrova, poblíž poloostrova Peninsula a zároveň leží v tektonicky aktivní oblasti, zemětřesení je tu tedy celkem běžné. Momentálně se město zotavuje, a podle toho co jsme viděly, se ještě pěkně dlouho zotavovat bude, z ničivých zemětřesení, která postihla město v září roku 2010 o síle 7,1 stupně Richterovy škály a v únoru 2011 o síle 6,3 stupně Richterovy škály. I my jsme tu poprvé na vlastní kůži pocítily jaké to je, když se chvěje celá zem. Přestože byly otřesy opravdu jen nepatrné, příjemný pocit to tedy není.

V Christchurch již nějakou dobu přebývala naše kamarádka z Čech, která si spolu s dalšími několika lidmi pronajímala dům za hodně výhodnou cenu. Pronájem stál 70 dolarů na týden, což byla cena téměř třikrát tak menší, než v jakémkoliv backpackeru. A tak jsme se v rámci úspor rozhodly nastěhovat k ní. A zde začíná příběh o tom, jak jsme pochopily, proč byla cena tak nízká a následující tři týdny bydlely v domě hrůzy. Pokoj, ve kterém jsme bydlely, měl tři palandy, z nichž dvě vyrobil sám pan majitel. Pan majitel také určitě stojí za zmínku. Ve zkratce – byl to bláznivý ma(g)or a bývalý model, který se velice rád chlubil svými fotografiemi, na kterých byl velmi spoře oděn (pokud byl vůbec oděn) a jelikož jsme těmto fotografiím neunikly ani my, máme nadosmrti vypálené díry do hlavy. Také dle jeho slov velice rád pomáhá lidem, často ve volném čase pobíhal po zahradě, tančil a zpíval maorské písně, nebo si smažil své organické steaky, ke kterým si naservíroval organickou zeleninu a zajedl to (předpokládám, že organickou) zmrzlinou. Ten chlap měl zkrátka svůj svět.

Ale zpátky k postelím v pokoji. Postele to byly vysoké a bytelné, jen jim chyběla taková maličkost – žebřík. Takže jsme se pěkně dlouhou chvíli snažily vydrápat nahoru, čímž jsme pobavily naše nové spolubydlící (což byli mimochodem dva čeští kluci a jeden Němec). V pokoji byla nehorázná zima. Zélanďani si totiž nedělají vůbec těžkou hlavu se zateplením a rozvody topení byste tu hledali jen těžko. Zimu většinou řeší elektrickým přímotopem nebo krbem. My tu tím pádem zimu nesly velice těžko. Nakonec jsme si do pokoje nechali dát za příplatek malé topení, ale jelikož vedle okna (které, jak jsme se od kluků dozvěděly, bylo ještě donedávna vysklené) byla tak velká díra, že jste ráno měli sluneční paprsky přímo v pokoji, topení tam bylo celkem zbytečné. Nakonec jsme si koupily elektrické dečky, které byly pro nás nejlépe utracenými 18ti doláči za 7 měsíců. Dům byl po častých zemětřesení neopravovaný, a tak jsme se kolikrát vracívaly domů a přemýšlely, zda v našem pokoji vůbec bude stát nějaká zeď. Popraskané zdi se pak vlastně zdály jen maličkostí.

Dalším problémem byla plíseň. Zdi byly plesnivé úplně všude, což není divu, když vám například v kuchyni a ve spíži při dešti tekla voda nad hlavou skoro proudem. Koupelna celé té plísňové nákaze vévodila, takže jsme se snažily ji navštěvovat co nejméně a dvakrát za náš pobyt jsme šly plavat do bazénu, abychom si následně užily pořádnou a čistou sprchu. Kluci nám říkali, že jim dokonce zplesnivěly batohy, které měli pár týdnů opřené o zeď. V domě také nebyla pračka, takže jsme musely využívat veřejné prádelny. Mikrovlnka by byla už vůbec velkým luxusem a lednice nechladila, ale mrazila, takže mražený jogurt, mléko a uzeniny byly běžná věc. Myslím, že bychom takto mohly pokračovat dál a popisovat do detailu všechny hrůzy, které jsme v tom domě objevily (mrtvý pták, skládku, velké kosti bůhví čeho, malý hrobeček bůhví koho), ale některé věci by možná raději měly zůstat jen v naší paměti. Proto to shrnu asi tak, že ne vždycky bylo na Zélandu všechno úplně růžové, nečekaly jsme tu jako backpackeři žádný luxus a pohodlí, ale tohle byla opravdu síla.

Tři týdny jsme se v Christchurch snažily najít práci, ale jelikož všechny pracovní příležitosti zde byly především pro kluky (stavební a rekonstrukční práce po zemětřesení), nebyly jsme úspěšné. Pro pány je ovšem příležitostí více než dost, stačí se poptat v některé z pracovních agentur a práci máte kolikrát do dvou dnů. Nakonec jsme se za prací přesunuly asi o 80km jižněji, do města Ashburton, ve kterém je několik továren a tak jsme doufaly, že tam budeme úspěšnější. Ale celý náš pobyt v Christchurch nebyl jenom plný negativ, protože počasí bylo ještě docela pěkné, navštívily jsme několik zajímavých míst v okolí. Vydaly jsme se například na procházku zvanou Taylor´s Mistake, která vedla podél pobřeží s krásnými výhledy na moře a skaliska. Také jsme navštívily čtvrť Christchurch New Brighton, kde je postaveno 300 metrů dlouhé molo, které vybíhá přímo do oceánu, a mohly jsme tu pozorovat obrovské vlny a v nich spoustu surfařů.

Také samotné město Christchurch bylo zajímavou podívanou – navštívily jsme zde Canterburské muzeum, centrum města, které je po zemětřesení stále v dezolátním stavu a člověk by klidně uvěřil, že zemětřesení tu bylo tak před měsícem a ne před dvěma roky. Ale kiwáci si s opravami ve městě umí poradit velice originálně. Příkladem jsou například stavební buňky, které v centru města zůstaly po náročných opravách. Kiwáci je předělali na luxusní obchody, kavárny a restaurace. Nejhezčím výletem po okolí byla podle našeho názoru návštěva ostrova Peninsula, který se nachází východně od města. V přístavním městečku Akaroa jsme si užily příjemnou procházku a poseděly u kávy s výhledem na okolní kopečky, na kterých se začal objevovat první sníh.

Vyrazte také na Nový Zéland

Ubytování + Zájezdy

Fotogalerie

Život na Novém Zélandě – další díly:

2 komentáře u „Život na Novém Zélandě 14: Dům hrůzy“

  1. Zdravím na Nový Zéland z České Republiky

    Četl jsem vaše články o Novém Zélandě,zajímavé,pěkně napsané.Články mě zaujaly proto,že jsem na Novém Zélandu před necelými deseti lety strávil sedm měsíců.
    V Hastings a Napier jsem strávil dost času.Ty fotky z Napier doma mám stejné.Paráda.
    Je fajn si počíst o Zélandu a dokonce o stejných místech,která jsem viděl.
    Dám jeden tip na zajímavé místo Wairare falls.Je to cca 2-3 h trek do kopce buší,lesem a nahoře je vidět nádherný vodopád.Není to turisticky známé je to blízko Matamaty na sev.ostrově tak ve středu.
    Moc nádherná země to je a hlavně ti přátelští a otevření lidé kolem.
    Mějte se tam fajnovo¨
    S pozdravem Jirka od Ostravy

  2. Děkuji za tipy, ale bohužel už na Zélandu nejsme, články píšu zpětně už zpět z Čech. Děkuji za chválu a snad i s dalšími články udělám radost:)

Napsat komentář