Život na Novém Zélandě 15: Do roka a do dne

Koncem května jsme se z Christchurch přesunuly za prací do nepříliš vzdáleného města Ashburton a doufaly jsme, že právě zde budeme úspěšnější a konečně naše šikovné ruce zase někdo zaměstná. Konta se nám podezřele zúžila, více než měsíc bez práce udělal své. Ovšem ani v Ashburtonu to s prací nevypadalo vůbec slibně.

A tak jsme se poprvé za celý pobyt začaly opravdu bát, že práci nenajdeme a budeme muset jet domů. Dokonce i naše oblíbené pracovní agentury nám tentokrát nepomohly, pořád jen slibovali a slibovali, ale práce žádná. A tak jsme to vzaly do svých rukou a po poradě s pracovníky v informačním centru jsme se vydaly do blízkého městečka Methven, které se nachází přímo pod lyžařským střediskem Mt Hutt. Jelikož právě začínala zimní sezóna, byla tu šance, že se uchytíme jako hostesky, nebo výpomoc v kuchyni. A tak jsme si vzaly mapu do rukou a obešly jsme všechny (a to doslova) hostely, hotely, motely, resorty, hospody a bary, které byly v mapě zakreslené. Dokonce se nám podařilo zabloudit i do hotelu, který dle překvapeného výrazu majitele, už asi pěkných pár let nefungoval. Konečně v posledním hotelovém resortu se na nás usmálo štěstí (a také pan majitel Paul) a v podstatě hned na místě jsme dostaly příslib práce pokojských na celou zimní sezónu. Všechny tři na jednom místě, to je opravdu velký štěstí!

A tak nás zase čekalo stěhování. V Methvenu jsme si ještě s jednou argentinskou slečnou pronajaly rovnou celý dům, což je na Zélandu pěkně drahá záležitost, jelikož je potřeba zaplatit kauci, která není zrovna malá. Ale bylo fajn mít celý dům pro sebe, mít vlastní postel a dokonce dvě čisté koupelny, což jsme po zážitku z domu hrůzy v Christchurch považovaly za velký nadstandard.

Práce pokojských nám šla pěkně od ruky a oproti práci v továrně to bylo příjemné zpestření. Práci jsme měly 3 minuty od domu a přímo vedle hotelu bylo malé stádo ovcí, které k nám každé ráno přiběhlo, aby nás přivítalo. Bohužel práce nebylo zase tak moc, takže jsme pracovaly jen pár dnů v týdnu a na úspory nám mnoho financí nezbývalo. Alespoň jsme ale měly volné dny a mohly jsme navštěvovat zajímavosti v okolí.

Například procházka Rakaia George, která vedla podél neuvěřitelně modré řeky Rakaia s výhledy na okolní hory v čele s nejvyšší horou Mt Hutt. Pro adrenalinové nadšence je možné podniknout na řece projížďku v rychlém člunu JetBoat. Samotné lyžařské středisko Mt Hutt nás docela zklamalo, protože sjezdovka nebyla příliš dlouhá a ceny za jízdné a půjčení vybavení by nás vyšly na 200 dolarů za den. A tak jsme se rozhodly, že na lyžovačku si počkáme až do Čech. Také jsme navštívily jezera Pukaki a Tekapo, která se nachází přibližně ve středu jižního ostrova Nového Zélandu. Obě jezera měla tak modrou barvu, až nám oči přecházely. Svítivě modrá barva vody je způsobena ledovcovou moučkou, když ledovec svým pohybem v minulých dobách obrousil horninu pod sebou. Moučka se pak dostala s tající vodou do jezera. Od jezer je možné v dálce zpozorovat největší horu Nového Zélandu Mt Cook. U jezera Tekapo se nacházejí vyhřívané bazénky Tekapo Hot Pools, ve kterých můžete celý den relaxovat a pozorovat zasněžené vrcholky okolo. Vstupné do bazénků stojí 22 NZD a rezervaci je možné udělat přes webové stránky https://tekaposprings.co.nz/pools/.

V Methvenu jsme strávily celou zimní sezónu a pomalu se nám blížil konec našeho ročního pobytu. Vízum jsme měly do začátku listopadu, ale domů se nám vracet vůbec nechtělo. A tak jsme se rozhodly zažádat si o prodloužení víz o další 3 měsíce. Prodloužení lze vyřídit prostřednictvím imigračního úřadu, kde vám pracovníci ochotně poradí který příslušný formulář vyplnit a poté se čeká přibližně 3-4 týdny na rozhodnutí o povolení k dalšímu pobytu. Nám víza bez problémů prodloužily, ovšem osud tomu chtěl jinak a bohužel se nám v září porouchal motor u auta, což nám kompletně překazilo plány. Oprava motoru by nás stála skoro stejně jako nové auto a jelikož bylo auto naší jedinou finanční rezervou a vlastně i naším pojízdným domovem, zůstávat na Zélandu se zdálo jako velký risk. Letenky jsme měly zakoupené jako zpáteční, takže kdybychom zůstaly další 3 měsíce, musely bychom si vydělat na nové, což byla také dost podstatná částka.

Celé hodiny jsme seděly a vymýšlely různé varianty toho, jak bychom tu přece jen mohly zůstat. Vždy jsme ale nakonec dospěly k závěru, že nejrozumnějším řešením je vrátit se v listopadu. Dokonce jsme jako poslední pokus zkusily štěstí ve hře. Koupily jsme tři losy, za které jsme vyhrály další losy. Za vyhrané losy jsme vyhrály pár doláčů a za ty vyhrané doláče jsme nakoupily další losy. A tak to pokračovalo, až jsme měly v ruce asi 30 losů. Překvapivě nevýherních. Nakonec jsme dospěly k závěru, že je to celé prostě osud a že to tak všechno má být a určitě na nás doma čeká něco velkého (nakonec nás teda čekala akorát tak velká depka).

A tak jsme bohužel musely opustit náš milovaný Zéland přece jen v listopadu, přesně do roka a do dne! Naše auto jsme prodaly za minimální částku do servisu, kde pravděpodobně skončilo na náhradní díly. Ale byl před námi poslední měsíc pobytu! A tak jsme se rozhodly si ho užít za poslední prachy (a to doslova), půjčily jsme si z půjčovny vybavenou dodávku a vyrazily jsme na naše poslední cestovní dobrodružství.