Život na Novém Zélandě 19: Jak jsme objevily draky

Náš pobyt na Novém Zélandu se pomalu začal chýlit ke konci a my pokračovaly v naší poslední cestě po západním pobřeží jižního ostrova. Jedno z míst, které určitě nemůžete vynechat je podhorské město zábavy – Queenstown. A co si nenechat ujít právě tam?

Obsah článku

Život na Novém Zélandě 19: Jak jsme objevily draky

Pokud Vás přepadne hlad, určitě neváhejte zamířit do Fergburgeru. Tahle společnost je známá tím, že dělá největší a nejlepší hambáče široko daleko. Už jen když se blížíte k Fergburgeru, vidíte ohromnou frontu a všude se všichni cpou hamburgrama. A to bychom nebyly my, kdybychom v té frontě chyběly. Objednaly jsme si rovnou toho největšího hambáče (asi nejdražšího co jsme kdy měly – 17,50 NZD) s názvem BIG ALL. Vážil snad kilo a byl to teda masakr. Soukaly jsme ho do sebe sice dlouho, ale vhledem k tomu, že jsme měly prázdné žaludky a velké odhodlání, tak jsme ho s velkým funěním nakonec spořádaly. A stálo to za to, byl naprosto výbornej. Celý zbytek dne jsme byly tak nacpaný, že jsme jedním hambáčem vyřešily oběd, svačinu i večeři, takže to bylo vlastně i ekonomicky děsně výhodný.

Zajímavým zpestřením je také návštěva ICE BARU, což je bar jako každý jiný, jen s tím rozdílem, že je celý z ledu, židle a stůl jsou z ledu, všude jsou krásné ledové sochy a drinky popíjíte ze skleniček z ledu. V baru jsou 4 stupně pod nulou, takže tady se paří jedině v zimní bundě a rukavicích. Milovníci nočního života si rozhodně nenechají ujít pořádnou party (a že jich je tu každou noc hned několik, dokonce i ve všední dny, což je na kiwáky opravdu něco!)

Kousek od Queenstown se nachází další horské městečko Wanaka. Samotné město podle nás nebylo ničím zajímavé, ale co určitě stojí za zastávku je zajímavý Puzzle World. Tato atrakce je plná optických klamů, iluzí a hlavolamů, takže jsme si tady pěkně namáhaly naše obvykle nenamáhané mozečky. Některým iluzím jsme hnedka přišly na kloub, ale nad něčím kroutíme hlavou ještě teď. Například nad tím, jak může téct voda do kopce, nebo jak je možné, že se na vás hlavy namalované na zdi pořád dívají a otáčejí se za vámi, ať se hnete kamkoliv.

Z Wanaky jsme zamířily na sever jižního ostrova. Cestou nás čekalo několik zastávek, ale počasí se opět spiklo proti nám a tak nám zase jen lilo a lilo. Nakonec jsme musely i některá místa vynechat, protože bychom přes déšť neviděly vůbec nic. Vychytaly jsme to jen na Punakaki Rocks, přezdívaných palačinkové skály. Jsou to totiž skály, které se utvářely tak zajímavým způsobem, že když se na ně podíváte, vypadají jako hromada palačinek poskládaných na sobě. Když jsme k palačinkám dojely, mezi mraky se objevila skulina, a tak nám na chvíli přestalo pršet, a bylo docela i pěkně. Jen co jsme ale vyjely dál, zase začalo vydatně pršet. Krátkou zastávku jsme udělaly také v národním parku Nelson Lakes, který by určitě stál za podívanou, ovšem většina tracků byla zatopena, takže jsme si místních krás příliš neužily.

Špatné počasí nás provázelo až k samotnému severu jižního ostrova, kde se na nás konečně trochu usmívalo sluníčko. Dorazily jsme až na samý nejsevernější bod ostrova, kde se nachází písečný výběžek Farewell Spit, dlouhý 26 km. Pro veřejnost jsou přístupné pouze první 4 kilometry, dál je vstup pro veřejnost zakázán a vstup je zde možný pouze s povolením. Což nám byla věc známá a chtěly jsme ji respektovat, ovšem to bychom nebyly my, kdybychom to celé nezvrtaly trochu jinak. Vyrazily jsme na cestu po výběžku a chtěly jsme dojít až k majáku, celá cesta měla trvat 1,5 hod tam i zpět. A tak jsme se vydaly na cestu a zadumaně jsme šly…a šly…a šly… Na výběžku foukal silný vítr, takže se šlo docela špatně. Asi jsme šly dlouho, což mi nepřišlo vůbec divné, Anet to přišlo trochu divné a Petře to přišlo až podezřele divné. Na chvíli jsme zastavily a Petra nadnesla, že jdeme nějak dlouho a maják nikde, jestli jdeme správně. My s Anet nevěděly, ale žádná odbočka přeci cestou nebyla, takže jdeme určitě správně! A tak jsme pokračovaly dál…a dál…a dál… Když jsme šly už asi 2 hodiny a maják pořád nikde, začalo mi to být trochu divné, Anet to bylo už podezřele divné a Petra se na nás dívala s výrazem „já vám to říkala”.

Kam oko dohlédlo, nikde nikdo, všude jen písek a písečné duny. A jak jsme tak šly, najednou jsme objevily několik obrovských kostí. Popošly jsme ještě o kus dál a zastavilo se nám srdce. Před námi se najednou rozprostřela hromada obrovských koster. Pod nimi byla tmavě oranžová voda a všude se linul šílený smrad hnijícího masa. Všude okolo pusto prázdno, nikde ani živáčka, jen my a písek, takže to celé působilo dost děsivě. Začaly jsme uvažovat, co to před námi může být za tvory. „To jsou nějaký velký ještěři,” řekla Anet. „Jo a určitě pravěký,” přidala jsem se já s Petrou. Obrovské lebky působily v tak odlehlém místě opravdu strašidelně a smrad tomu všemu jen dodával. Zkoumala jsem kostry ze všech stran a po chvíli jsem měla jasno: „já myslím, že jsou to dvouhlaví draci”. „Jo a my jsme princezny, viď?” řekla Petra. K tomu nebylo co dodat.

Každopádně nám v tuto chvíli už opravdu došlo, že tudy cesta vážně nevede a evidentně jsme zase zabloudily. A ještě ke všemu tam, kam je veřejnosti vstup zakázán. A jelikož jsme se tak trochu obávaly, že ty draci mají někde hnízdo a každou chvíli mohou přiletět a sežrat nás, tak jsme rychle vyrazily na dlouhou cestu zpět. Cestou jsme se snažily přijít na kloub tomu, co jsme to tam vlastně viděly za mrtvé tvory. Přestože pravěcí ještěři, návštěvníci z vesmíru a zmutovaná uprchlá zvířata ze skrytých vědeckých laboratoří byly celkem logickým vysvětlením, nakonec jsme se stejně shodly na tom nejlogičtějším – byly to draci. Dvouhlavý.

Vše se samozřejmě vysvětlilo, když jsme dorazily zpátky k výchozímu bodu (kde jsme mimochodem zjistily, že jsme měly asi po 500m treku uhnout doleva a ne jít asi o 8km dál po zakázané pláži) a dočetly se zde, že na Farewell Spit může být odliv dlouhý až 7km, což je často smrtelné pro skupiny velryb. Jedna taková skupina tu uvízla docela nedávno. Takže vysvětlení se nakonec našlo, ale…my se stejně spíš přikláníme k těm drakům.