Život na Novém Zélandě 2: Noc v Jižní Koreji

Po dlouhém a dlouhém plánování, zařizování a čekání nastal konečně den D a my se i s doprovodem rodičů a dalších členů rodiny vydaly na letiště, kde nás čekalo loučení plné slz a posledních objetí. Představa, že se se všemi neuvidíme celý dlouhý rok, byla opravdu hrozná.

Obsah článku

Po dlouhém loučení jsme se posadily do letadla, naposledy z okna pohlédly na naši rodnou zemi, a jak by se hodilo do sloganu leckteré cestovní kanceláře, vydaly se vstříc novým dobrodružstvím a nezapomenutelným zážitkům.

Čekalo nás deset hodin letu společností Korean Air na cestě do hlavního města Seoul v Jižní Koreji, naší přestupní stanice na cestě na Nový Zéland. Přestože jsme se docela dobře zabavily sledováním filmů, cesta byla vyčerpávající. Největší zábavou byla večeře. Objednaly jsme si kontinentální variantu, ale letuška nás nějak nepochopila a my dostaly zajímavou směsku tradiční korejské kuchyně, sestávající z polévky z mořských řas, která tak neskutečně páchla, že ještě teď se mi zvedá žaludek, když si na ni vzpomenu. Petra, které netradiční chutě tolik nevadí, večeři statečně celou snědla, Anet jednou ochutnala a víckrát se jídla nedotkla, no a mě už samotná ”vůně” onoho pokrmu odradila. Jako hlavní jídlo bylo mleté maso se směsí neidentifikovatelné zeleniny, hromady suché rýže (která jediná nás ve finále nasytila) a červené ostré pasty na dochucení. Světlým bodem byl výborný jablkový koláč, obdoba našeho štrůdlu, který nám trochu spravil chuť. Každopádně již v tu chvíli jsme věděly, že korejská kuchyně nebude naším oblíbeným pokrmem.

Po dlouhém letu jsme konečně přistály na letišti Incheon v Seoulu, kde nás čekal korejský muž s cedulkou, na kterém se vyjímalo moje jméno. Již z Čech jsme si totiž zarezervovaly ubytování v hostelu v centru Seoulu, k němu jsme si připlatily i odvoz z letiště a druhý den zase zpět. Sympatický mužík se k nám hned začal hlásit a poradil nám kam si uschovat do druhého dne krosny. O naše zavazadla jsme se tím pádem nemusely dál starat a měly jsme s sebou jen příruční zavazadla, ve kterých jsme měly vše potřebné na přečkání jedné noci. Zpětně jsme byly opravdu rády, že jsme si za odvoz připlatily, protože když jsme viděly obrovský a chaotický Seoul, kde byly všechny ulice úplně stejné, asi bychom tam bloudily ještě teď a na Zélandu by nás nikdo nikdy neviděl.

Ubytovaly jsme se v hostelu, a přestože už bylo pozdní odpoledne, hned jsme vyrazily do města. Všemi ulicemi se linula opět ta libá ”vůně“ mořských řas, která nám nemile připomínala onu večeři v letadle. Prošly jsme si část centra, pokochaly se kýčovitou výzdobou na řece Cheonggyecheon (ano, všechny korejské názvy jsou takto nevyslovitelné) a pomalu se začalo stmívat.

Před návratem zpět do hotelu jsme chtěly ještě navštívit blízký křesťanský kostel. Zabořily jsme nosy do mapy a snažily se zorientovat. Asi jsme vypadaly dost ztraceně, protože si nás všiml kolemjdoucí postarší Korejec a nabídl nám pomoc. Vysvětlil nám cestu ke kostelu a vypadal opravdu nadšeně, že si s námi může popovídat. Vyptával se nás, odkud jsme a nakonec se s námi chtěl i vyfotit. Asi jsme pro místní působily dost exoticky, protože jsme všehovšudy v celém Seoulu potkaly pět bělochů, z nichž tři byli z našeho letadla. Situací, kdy jsme jen bezradně zíraly do mapy a nevěděly kudy kam se nám během návštěvy v Seoulu stalo víc. Ve změti naprosto totožných korejských ulic, značených samozřejmě jen v korejských „klikyhácích” a v mapě, která nebyla příliš podrobná, jsme se ztrácely v podstatě neustále. Ještě že byli Korejci tak ochotní a pokaždé nás navedli správným směrem.

Druhý den jsme měly v plánu návštěvu královských paláců Gyeongbokgung. Zorientovaly jsme se v mapě a dorazily na místo. Pro turisty byl areál otevřený až od 9 hodin ráno a protože jsme díky časovému posunu vstávaly už ve 3 hodiny, byly jsme u vstupu jako první. Spolu s námi na otevření čekalo spoustu korejských občanů, kteří areál paláců využívají jako park k procházkám či ke sportu. Areál byl skoro prázdný a počasí bylo nádherné, takže jsme si krásy parku opravdu užily.

Při návratu jsme hostel kupodivu našly i bez cizí pomoci a bylo načase se s tímto chaotickým městem zase rozloučit. V poledne si nás opět vyzvedl náš známý Korejec a vezl nás zpět na letiště. A jak si tak jedeme, najednou koukáme, jsme v myčce. Zkrátka náš Korejec se rozhodl, že si ještě umyje auto. No, proč ne. Sice nám za chvíli letělo letadlo, ale žádný spěch. Další šok nás čekal o pár minut déle, když jsme pokračovaly v cestě. Z okénka jsme zahlédly, jak se srocuje ohromný dav u jedné velké pagody. Hodně velké pagody! A tak nám po chvíli došlo, že TO jsou ty paláce, na které jsme chtěly jít! Takže jak to tak už u nás někdy bývá, prošvihly jsme to hlavní. No ale, paláce jako paláce, nebo ne? :)

V Seoulu je kromě královských paláců k vidění řada dalších zajímavostí. Příkladem je věž Seoul Tower, která je nejvyšším bodem Seoulu a z její otočné restaurace je výhled na celé město. Pro milovníky nakupování je zde hned několik možností. Je možné navštívit buď tradiční korejské trhy Namdamun nebo Tongdamun nebo třeba nákupní čtvrť Itaewon, kde najdete obchůdky s různorodým sortimentem od oblečení, klenotů až po občerstvení či bary. Nám bohužel na návštěvu dalších zajímavostí nezbyl čas, čekalo nás dalších 11 hodin letu, než jsme přistály v našem hlavním cíli – v Aucklandu na Novém Zélandě.