Život na Novém Zélandě 20: Všechno krásné jednou končí

Úvod » Cestopisy » Život na Novém Zélandě 20: Všechno krásné jednou končí

Poslední dny na Novém Zélandu jsme trávily zpět na severním ostrově. Navštívily jsme všechna místa, která jsme před necelým rokem navštívit nestihly. Sopku Mt Egmont na západním pobřeží, jejíž siluetu jsme ovšem mohly za hustými mraky jen tušit.

Život na Novém Zélandě 20: Všechno krásné jednou končí

Oblast Coromandel a známou pláž Hot Water Beach, na které se nacházejí termální prameny, a při odlivu se tam sejde hromada lidí a všichni si lopatkou začnou vykopávat své vlastní termální bazénky. Oblast Northland, kde jsme surfovaly na obrovských písečných dunách a navštívily nejsevernější místo Nového Zélandu – maják na Cape Reinga.

Také jsme se nostalgicky vrátily na spoustu míst, která nám k srdci přirostla nejvíce. Do Napieru, našeho nejmilejšího města s nejlepším sushi obchůdkem, krásnou architekturou a výhledem na moře. Do Hastings, kde jsme strávily noc v našem bývalém přechodném domově – na Parkovišti u Kruháče. Do města Rotorua, kousek od místa, kde jsme trávily wwoofingem první dny na Novém Zélandu a kde naše velká cesta před rokem vlastně celá začala.

Myslím, že více než jasné, že loučení bylo těžké. Za tento rok jsme nasbíraly takových zážitků, které bychom normálně nenasbíraly možná ani za celý život. I když to tak možná z našeho vyprávění a fotek nevypadá, někdy jsme zažívaly opravdu zatraceně těžký chvíle. Byly jsme spolu tři holky 24 hodin denně, 7 dní v týdnu v jednom autě. A když ne v autě, tak v jednom domě. A když ne v domě tak jsme minimálně věděly, že jsme od sebe maximálně několik desítek metrů. Každá chvilka soukromí pro nás byla vzácná. Nejčastěji se nás lidé ptali, jestli jsme se hádaly. Jasně, že hádaly. Ale nikdy to nebyly takové hádky, které by nás donutily se třeba rozdělit (jako se to stávalo spoustě jiným lidem, kteří se vydali cestovat ve skupině). A nakonec, čím déle jsme spolu žily, tím více jsme si na sebe zvykly, naučily se trpět tiše (i když ne vždy se to povedlo tak úplně tiše) a ve finále jsme zjistily, že se vlastně děsně milujeme.

Zéland pro mě byl mnoho let vysněným cílem a dosáhnout ho mě stálo nemalé úsilí. V odjezdu mi nejednou bránila spousta věcí a především opustit rodinu pro mě nebylo vůbec lehké. Zpětně jsem ale ráda, že jsem u svého přesvědčení vytrvala a jsem ráda, že to byly právě mé dvě zbývající Kiwiženy, které se rozhodly se na tuto cestu vydat se mnou. Jsem pyšná na nás všechny, že jsme celý ten rok zvládly, že jsme si poradily v mnoha nelehkých situacích a že jsme se vrátily domů s hromadou těch nejkrásnějších vzpomínek. S naprostým klidem mohu říci, že rok na Novém Zélandu byl doposud nejlepším rokem mého života.

Nyní už je to téměř rok od našeho návratu zpět do České republiky. Na letišti nás čekalo úžasné a dojemné přivítání s rodiči a kamarády a nechyběly ani transparenty. Když teď o tom píšu, zdá se mi, jakoby Zéland byl jen sen, který se nám zdál. Rychle jsme zabředly zpět do života, který jsme žily předtím. Ale nezbývá než doufat, že se mezi ty zelené kopečky a přátelské domorodce zase jednou vrátíme, i kdyby jen na krátký výlet.

Autor textu a fotografií: Michaela Blehová

Pozn. redakce: Rádi bychom tímto poděkovali naší redaktorce Michaele za ochotu podělit se o své zážitky a cenné rady z ročního pobytu na Novém Zélandu.