Život na Novém Zélandě 7: Ze života backpackera

Jak vypadá typický den pracujícího backpackera na Novém Zélandu? Probudíte se se zvukem budíku a pohlédnete ven přes orosené okno auta. Oblečete si své pracovní oblečení, připravíte sváču na celý den, olepíte si prsty náplastí a vydáte se na cestu do sadu.

Nahodíte žebřík na rameno a jdete pokořit pár řad jablečných stromků. Protrháváte jako šílení, běháte po žebříku nahoru a dolů. Sluníčko peče již od rána, takže v poledne jste spaření jako prasátka. Odpočítáváte minuty do svačiny, během které si tak tak stačíte dojít na záchod přes celý sad a zase zpátky. A pak zase ta jablka. Odpočítáváte minuty do konce a když po devíti hodinách konečně padne, padnete taky. Jen pramálo podobni sami sobě se vracíte do města. Následuje sprcha v plaveckém bazénu a nákup v místním obchodě. Na lavičce nebo na dece v parku sníte večeři a je čas vrátit se „domů” – v našem případě na parkoviště U Kruháče. S čelovkou na hlavě usínáte při četbě knihy, za zvuku projíždějících aut.

Ano, práce na sadu nebyla zrovna procházka růžovým sadem, ovšem krásné peníze, které jsme si vydělaly, pro nás byly dostatečnou motivací. Placeny jsme byly za otrhaný stromek a ceny byly velice rozličné, od 70 centů po 4,5 dolaru za stromek, v závislosti na jeho velikosti a množství jablek na něm. A v čem přesně spočívá takový jablečný thinning? Teorie by měla vypadat tak, že z velkého trsu jablíček se vybere to největší a nejhezčí a všechna ostatní se otrhají. Praxe vypadá tak, že při snaze zanechat v trsu toho nejhezčího jedince, ho většinou omylem urvete jako prvního, takže časem prostě trháte vše, co vám přijde pod ruku.

Spaní na parkovišti U Kruháče před baličkou jablek Mr. Appla jsme si dost oblíbily, ale přece jen jsme se obávaly, aby nás tam někdo neobjevil. Jeden večer, když jsme se zrovna ukládaly ke spánku, u nás zastavilo auto s nápisem Security. Vyšly jsme z auta a v hlavě se děsily pokuty, která přijde. Pan sekuriťák nás ovšem překvapil, když nám jen popřál hezkou noc. Prý nás tu každý den vídá a přijel nám říct, že v areálu baličky jsou záchodky, které můžeme používat. Tím naše přebývání zde bylo ještě snadnější. A tak se náš přechodný domov stal v Hastings docela legendou a mnozí nechápali, jak můžeme tak dlouho vydržet spát v autě.

Otázka „tak co holky, pořád spíte na kruháči?” patřila mezi nejčastější otázky, které nám kladli naši známí. Hned po ní následovala otázka „a jak se tam všechny vejdete,” takže jsme všem popisovaly nás skvělý systém tři v jednom (viz. nákres ve fotogalerii). Všichni nad tím kroutili hlavou, ale nám nic nescházelo! Sprchovat jsme se jezdily do zmíněného plaveckého bazénu, kde byli na backpackery zvyklí a za 1 dolar bylo možné použít jen sprchu. Jídla jsme měly dost a WC po ruce. Jen pračka nám začala po čase scházet, takže jsme si oficiální ubytování nakonec hledat začaly, alespoň na nějakou dobu.

Ve volných nedělích jsme navštěvovaly okolí. Na žádné velké výlety jsme se po náročném týdnu necítily, takže jsme většinu času trávily na blízké pláži Ocean Beach, kde jsme si užívaly obrovských vln a pokoušely se o surfování na našem body surfu. Voda byla pěkně ledová i uprostřed léta, takže na dlouhé koupání to nebylo, zato osvěžení to bylo pořádné. Také jsme navštívily blízké vodopády Maraeatora Falls, které byly oblíbenou atrakcí mladých lidí, kteří z vodopádů skákali dolů. Jedním z nejoblíbenějších výletů po okolí je vrchol Te Mata Peak, který se tyčí 399 metrů nad městem a je odtud krásný výlet do okolí. My jsme si z blízkého okolí nejvíce zamilovaly Napier. Toto město nás uchvátilo ze všech novozélandských měst nejvíce, a to především svou jedinečnou architekturou, umístěním u moře s možností krásných procházek podél pláže a v neposlední řadě taky obchůdkem s tím nejlepším sushi na světě!

Město vzniklo původně v roce 1854 pod maorským názvem Ahuriri. V roce 1931 bylo ovšem zničeno zemětřesením, jehož epicentrum bylo pouhých 15 kilometrů od města. Po ničivých následcích zemětřesení bylo město znovu přestavěno a to v tehdy velice moderním architektonickém stylu Art Deco. Jednoduché budovy v pastelových barvách působí jednoduše a přitom elegantně a dýchnou na člověka tu správnou atmosféru 20. let. Napier se stal jedním z našich nejčastějších výletů z poměrně nudného Hastings.