Život na Novém Zélandě 9: Lednové putování po sopečném severu

Úvod » Nový Zéland » Život na Novém Zélandě 9: Lednové putování po sopečném severu

Skončila nám vánoční pohoda a bylo načase hledat si zase novou práci. Protože jsme samy nemohly nic sehnat, rozhodly jsme se, že využijeme služeb kontraktora (zprostředkovatel práce). Ovšem narazily jsme na Jase, nespolehlivého Inda, který nás zaměstnal na dva dny a potom nám jen sliboval a sliboval.

Život na Novém Zélandě 9: Lednové putování po sopečném severu

Na kontraktory si dávejte opravdu pozor, zatím jsme neslyšely o nikom, kdo by potkal dobrého a spolehlivého člověka. Většinou to jsou právě Indové, kteří s vámi sepíšou smlouvu, ale na práci pořád jen čekáte. Po pár dnech čekání a neúspěšného hledání práce jsme se rozhodly, že vyrazíme na nějakou dobu cestovat a vrátíme se, až se bude ovocná sezóna rozjíždět v plném proudu. A tak jsme vyrazily severně od Hastings na naši první velkou cestovatelskou dovolenou.

Dovolená v „penis parku”

Prvním cílem byl národní park Te Urewera, vzdálený 300 km od Hastings. Tomuto parku jsme zkráceně začaly říkat „penis park”. Te Urewera totiž v překladu znamená spálený penis. Tento název vznikl podle legendy, která praví, že náčelníkovi maorského kmene uhořelo přirození, když se ve spánku převalil na ohniště.

Parku dominuje velké jezero Waikaremoana, kolem kterého také vede většina tracků a procházek. Dokonce je možné tu absolvovat jeden z tzv. Great Walks, velký okruh kolem celého jezera. Great Walks jsou několikadenní tracky po nejkrásnějších místech Nového Zélandu. V celé zemi je jich celkem devět, v různé délce i náročnosti. Pro jejich absolvování je však nutné zajistit si nocleh na tzv. Huts (chatách), nebo si zaplatit alespoň místo za stan. Stanování je samozřejmě levnější variantou, ovšem ne každý ho chce několik dní vláčet na zádech. Huts stojí mezi 30-40 dolary za noc a na těch oblíbenějších Great Walks je potřeba rezervovat i několik měsíců dopředu, jinak jsou chaty obsazené. Rezervaci je možné udělat přes web DOC (Department of conservation), kde naleznete i mnoho dalších podrobných informací o parku. Kanceláře DOC by měly být první zastávkou předtím, než se vydáte na procházky a túry. Odborní pracovníci Vám poskytnou informace o počasí, náročnosti trasy a dalších užitečných informací. Dostupné na http://www.doc.govt.nz/parks-and-recreation/national-parks/te-urewera/.

My jsme v „penis parku” strávily tři krásné dny, během kterých jsme si užívaly procházek lesem a připadaly si jako ukryty hluboko v džungli, šplhaly jsme se po cestách, které připomínaly cestu opravdu jen zdaleka, s čelovkami jsme prozkoumávaly jeskyně, kochaly jsme se vodopády, krásnými výhledy na jezero, zalesněnými kopečky a skalnatými útvary. Jeden večer jsme se dokonce vydaly za kulturou. Místní policista nás pozval na „koncert“ maorského zpěváka v nedaleké vesnici a tak jsme si poslechly hudbu připomínající trochu reggae. Spaly jsme v autě v kempu, který byl sice zdarma, ovšem bez jakéhokoliv vybavení – prostě jen malý plácek u vody. Z Great Walk jsme se nakonec rozhodly absolvovat jen malou část, výšlap na Panekire Bluffs, což jsou skalní útvary, které vyčnívají nad jezero. Výhledy odtud jsou naprosto úchvatné a skála úplně vybízí k tomu, vyfotit se na jejím okraji a rozpumpovat rodinám trochu krev v žilách (taky jsme za to všechny dost aly pěknýho sprďáka).

Hledáme delfínici Moko

Malou zajížďku jsme si udělaly na poloostrov Peninsula, konkrétně na pláž Mahia Beach. Na internetu jsme se totiž dočetly, že se zde zabydlela delfínice jménem Moko a láká sem turisty z dalekého okolí. Čekalo nás ale velké zklamání, když jsme se dozvěděly, že Moko asi před třemi lety definitivně odplavala. A to i přesto, že byla zakreslená v mapě. Člověk se za ní táhne takovou dálku a ona si klidně odplave! Ach ty dnešní delfíni!

Procházka v sopečném kráteru

O 300 km severněji jsme dorazily do města Whakatane v oblasti Bay of Plenty. Naším dalším cílem byla nejaktivnější sopka Nového Zélandu, která se nachází na ostrově White Island, asi 50km severně od pevniny. Na ostrov je možný vstup jedině s povolením, takže jedinou možností jak se na sopku dostat bylo zvolit agenturu zprostředkovávající organizované exkurze. Nejlevnější byla společnost Pee Jay, která organizuje výlety lodí za 199 dolarů (asi 3200Kč). No, trošku jsme se plácly přes kapsu, ale stálo to za to J. Plavbu nám zpestřili delfíni, kteří plavali vedle lodě a závodili s námi. Úplně jsme zapomněly na nevděčnici Moko, tady jsme měly celé delfíní hejno!

Po hodině a půl plavby jsme byly konečně v cíli. Vyfasovaly jsme ochranné helmy a dýchací masky a s průvodcem jsme vyrazily na průzkum sopečného kráteru. Všude se na nás valil dým, takže za dýchací masky jsme byly opravdu rády. Kolem nás se vařilo bahýnko s teplotou okol 600 – 800 ⁰C. Zem byla tak rozžhavená, že jsme se začaly obávat o podrážky našich bot. Aby nás dým neštípal v krku, dostaly jsme spoustu cucacích bonbónů.

Sopka White Island patří do geotermální zóny zvané tichomořský ohnivý kruh a její stáří se odhaduje na 200 000 let. Nad hladinou se tyčí do pouhých 321 metrů, ovšem pod mořskou hladinou je vysoká celých 1600 metrů. Sopka je aktivním vulkánem, poslední erupce na ostrově byla docela nedávno, v srpnu roku 2012. Na ostrově se od roku 1880 dolovala síra, továrnu však zničil výbuch sopky a nakonec byla úplně uzavřena. Je možné zde vidět ruiny, které dokreslují celou atmosféru ostrova.

A zase ty sopky

Další den jsme vyrazily za dalším cílem, tentokrát směr národní park Tongariro, historicky první zřízený národní park na Novém Zélandu a zároveň jako čtvrtý národní park na světě. V národním parku jsou tři činné sopky: Tongariro (podle které je park pojmenován, měří 1967m), Ngauruhoe, známá z filmu Pán prstenů jako Hora osudu (2291m) a Ruapehu (2797m), která je zároveň nejvyšší horou severního ostrova Nového Zélandu. Všechny sopky jsou stále činné, přičemž Tongariro se rozhodla být činná zrovna když jsme přijely na Zéland. V listopadu 2012 si po více než sto letech trochu pšoukla, národní park se na pár týdnů celý uzavřel veřejnosti a dlouhou dobu byl otevřen pouze částečně. Bylo možné se do parku dopravit autobusem a vyrazit alespoň na jednodenní track (místo třídenního tracku – dalším z Great Walks).

Když jsme dorazily do blízkého města, v infocentru nám cestu nedoporučili, kvůli špatnému počasí. Samé dešťové přeháňky a silný vítr. Rozhodly jsme se počkat dva dny, kdy mělo být počasí o něco lepší. Abychom si čekání zpestřily, přesunuly jsme se do většího města Taupo a tam jsme se zabavily procházkami po městě, nakupováním a odpočíváním v Aqua centru s vyhřívanými termálními bazénky.

Po dvou dnech jsme se vrátily k výchozímu bodu. Měly jsme sjednaný odvoz autobusem přímo k začátku tracku. Ovšem na Zélandu je vždycky všechno jinak než si člověk naplánuje. Nečekaně ten den přišla sněhová bouře (uprostřed léta!), která zasypala sněhem skoro celou trasu a tak byl vstup do parku opět uzavřen. Nejdřív si odplave Moko, pak si na Tongariru nasněží…prostě všechno vzhůru nohama! Už to začalo vypadat, že ty zatracený sopky nikdy neuvidíme, když se na nás čtvrtý den konečně usmálo štěstí (a sluníčko). Vyrazily jsme vzhůru po stopách Pána prstenů, až k samotné Hoře osudu. Cesta byla pro nás, turistikou nedotčené ženy, docela dost náročná, místy byl ještě sníh a čím více jsme se blížily k vrcholu, tím více foukal silný vítr. Nakonec jsme se vyškrábaly až na samotný Red Crater – vrchol sopky Tongariro, odkud se nám rozprostřel výhled na zelenomodrá jezírka Emerald Lakes a pravidelný kužel sopky Ngauruhoe. A odtud už byl track uzavřen, ale přesto se někteří odvážlivci na vlastní riziko vydali dál. Cesta tam i zpět byla dlouhá asi 16 km a vystoupaly jsme z 1100 na 1900 m.n.m. Více informací o Tongariro National Park a online booking hutů naleznete na webu DOC.