Život na Novém Zélandě 18: Pekelná cesta z fiordlandského ráje

Úvod » Nový Zéland » Život na Novém Zélandě 18: Pekelná cesta z fiordlandského ráje

Opustily jsme Catlins a řítily se zase dál, a to rovnou do Fiordlanského ráje. Národní park Fiordland je považován za nejkrásnější národní park Nového Zélandu (často dokonce za nejkrásnější oblast na světě), ale hlavně je tak trochu důvodem, proč jsme vlastně odjely právě na Zéland.

Obsah článku

Život na Novém Zélandě 18: Pekelná cesta z fiordlandského ráje

Přibližně před 4 lety jsem na internetu náhodně narazila na fotku, na které byl krásný tmavě modrý fjord, a když jsem se na něj dívala, pomyslela jsem si, že takhle nějak si představuju ráj. Začala jsem pátrat, co je to za fjord a kde byl vyfocen a zjistila jsem, že je to fjord s názvem Milford Sound, který se nachází právě v národním parku Fiordland na Novém Zélandu. A tehdy jsem se poprvé začala zajímat o možnost odcestovat do této země a trvalo mi jen několik málo týdnů, než jsem byla pevně rozhodnutá sem odjet. Později se k mému plánu přidal Petík a nakonec i Anet, no a jak to celé dopadlo, vidíte sami. Takže Milford Sound byl prostě srdcovou záležitostí a nejdůležitějším bodem v našem cestovním plánu.

K fjordu vede dost strmá cesta a projíždí se zde tunelem s názvem Homer, který byl vytesán přímo do skály, bez použití betonu. Tunel je otevřený od roku 1954 a stále je bezpečný, ale vzhledem k počtu turistů, kteří jím ročně projíždějí, se uvažuje o jeho zvětšení. Průjezd tunelem je zážitek sám o sobě, cesta je poměrně strmá i uvnitř tunelu a všude na vás kape voda. Za tunelem následuje nejhorší úsek cesty, strmá cesta dolů k Milford Sound.

Trasu jsme zvládly s lehce smrdutými pneumatikami, ale konečně jsme stály před naším vyvoleným Milfordem a dívaly jsme se na špičatý vrchol Mitre Peak. Už byl podvečer, a tak jsme se jen krátce prošly po okolí a udělaly spoustu fotek. Sandflies nás málem sežraly zaživa, bylo jich tu snad nejvíc, co jsme zatím zažily. A tak jsme se pomalu vydaly na cestu zpět, abychom stihly průjezd zpět přes Homer tunel, který se na noc zavírá. Přímo u Milfordu totiž nelze nocovat (pokud si nezaplatíte hodně drahý hotel), takže nezbývalo než se vrátit o několik kilometrů zpět do neplaceného kempu. Pro naši káru to byla opět zkouška, ale jelikož jsme se jely opravdu závratnou rychlosti 20km/hod (rychleji nám to totiž do kopce nejelo), opět jsme vše zvládly v pohodě.

Druhý den jsme měly naplánovaný 6ti hodinový track k vodopádům Earland Falls. Cesta byla zase převážně do kopce, takže jsme si pěkně procvičily nožky, ale cíl stál rozhodně za to! Když jsme vyšláply poslední kopec, před námi se objevila strmá hora, ze které padal z výšky 174 metrů mohutný vodopád. Těsně nad jezírkem, do kterého dopadaly proudy vody, se vytvářela barevná duha. To byla podívaná! Nakonec jsme túru zvládly už za necelých 5 hodin a zbytek dne jsme už jen odpočívaly na dece, popíjely kafíčky a slunily se (až jsme si spálily frňáky).

Třetí a poslední den měl být tím nejlepším dnem ve Fiordlandu, ale nakonec bylo zase všechno úplně jinak a pěkně na prd! Znovu jsme vyrazily k Milford Sound, kde jsme měly zajednanou vyhlídkovou plavbu lodí, ale počasí se ten den proti nám spiklo a jediné, co jsme na plavbě viděly, byla mlha a déšť. Z nejkrásnějšího úseku jsme tak viděly úplný kulový. Byly jsme pěkně naštvané, ale nedalo se nic dělat, počasí si člověk nevybere a tady ve Fiordlandu to platí dvojnásob – prší zde skoro pořád.

Promáchané a vymrzlé z lodi jsme doběhly do auta a vydaly se na cestu zpět- opět nás čekal výjezd k Homer tunelu, kterým jsme projížděly předevčírem. Cestou nahoru se ale déšť najednou proměnil v husté sněžení a než jsme vyjely nahoru, bylo všude bílo. A my na letních pneumatikách! Jely jsme pomalu a po pár set metrech se na silnici objevil pán v oranžové vestě a posunkoval na nás, ať zastavíme na parkovišti. Na něm už stálo několik autobusů a osobních aut. Nevěděly jsme co se děje, ale zatočily jsme směr parkoviště. Čerstvý sníh ale udělal své a tak jsme tam přibruslily velmi efektním smykem. Pán v oranžové vestě jen nehnutě stál a čekal, jestli to vyberem nebo nevyberem. No vybraly, to je jasný! Ale bylo to namále. S vytřeštěnýma očima jsme zastavily asi 2cm od červeného nablýskaného osobáku (i když myslím, že ti lidi v něm měli ty oči vytřeštěný možná víc než my).

Nakonec se nás ujal řidič autobusu, který když viděl nás tři vyjukané holky, přeparkoval nám auto a poradil nám, jak máme jet co nejopatrněji, až nás zase pustí na silnici. Vypadalo to, že se o nás fakt bojí. Situace na parkovišti byla dost vtipná a nikdo nechápal proč tam vlastně jsme. Všude bylo spousta silničářů, kterých když jsme se zeptaly, proč tam jsme, řekli nám, že to by taky chtěli vědět. Říkaly jsme si, že se asi čeká na nějaké auto s posypem, které celou trasu projede a za ním všichni bezpečně vyjedou z hor. Zaradovaly jsme se, když kolem projel malý náklaďáček, který úplně vypadal na to, že by mohl něco sypat. Ale nesypal nic, návěs měl prázdný. Tak jsme si říkaly, že určitě pro nějaký písek někam jede. Když se ale za 15 minut vrátil, jen kolem nás profrčel a zase s prázdnou. A takhle jezdil sem a tam každých 15 minut a my jen nechápavě kroutily hlavou, jaký to má smysl. Do toho všeho všude pobíhali Asijci a byly děsně vyplesklí ze sněhu, který viděli poprvé v životě.

Vrcholem této absorudní situace byli papoušci Kea, kteří si šmajdali po parkovišti jakoby se nechumelilo, a lítali z jednoho auta na druhý (jsou pěkně oprsklý). Situaci jsme chápaly čím dál méně – pořád sněžilo, tudíž sněhu na silnici bylo čím dál víc. Kdyby nás rovnou nechali jet, už bychom byly z hor venku. Náklaďák jezdil pořád s prázdnou sem a tam a písek nikde. Začaly jsme vtipkovat, že se určitě čeká na to, až přestane sněžit a roztaje sníh. Po dvou hodinách čekání nás vtípky přešly, protože nám došlo, že se OPRAVDU čeká na to, až přestane sněžit a roztaje ten zatracenej sníh!!!

Kiwáci zkrátka dávají bezpečnost výhradně na první místo. Každopádně sněžit nakonec opravdu přestalo a sníh na silnici byl za chvíli mokrý, takže už tolik nehrozilo, že půjdeme do smyku. A tak nás konečně pustili z parkoviště a my se vydaly na cestu. Po 10 minutách jízdy po sněhu nikde ani památky a do půl hodinky už jsme viděly i sluníčko. Co by kiwáci dělali, kdyby sněžilo třeba celou noc, to si vážně neumím představit, ale vzhledem k jejich logice by nám tam asi postavili stany a shazovali jídlo z letadla. Bláznivý počasí, bláznivý hory a bláznivý kiwáci!